… a tak jsem ji, potvoru, zahnal! Mor, lues i tubera v dějinách české literatury

„Mor je to, mor," volá v první replice slavné Čapkovy hry Bílá nemoc (1937) první malomocný. Druhý malomocný nesouhlasí: „Žádný mor, malomocenství. Bílá nemoc tomu říkají, ale měli by tomu říkat trest – taková nemoc přece nemůže přijít sama od sebe; to nás bůh trestá."

Jestli je aktuální vlna koronaviru, která se valí světem, božím trestem, těžko říct. I když některé tragigroteskní figury z různých koutů zeměkoule, jako třeba ona vysloužilá sovětská sportovkyně, v tom mají jasno: Bůh spravedlivě oplatil zlovolnému Západu, protože si neváží velkého Ruska. Jasno je ale hlavně na jiné frontě: nemoci tady s námi byly odjakživa; byly, jsou a budou. A infikovaly vždycky nejen člověka, ale i jeho kulturu, literaturu nevyjímaje – ani tu českou, o kterou nám půjde nyní především. A protože koronavirus je ještě čerstvé zboží a rezonuje zatím v menších formátech, jako v písni, básni, vtipu nebo zlomyslné nadávce, podívejme se na reflexe jeho populárnějších souputníků a hlavně předchůdců.

Malárie je doma jinde

Jaké nemoci ohrožují člověka poslední dekády nejvíc? Asi AIDS, malárie, tuberkulóza a rakovina. Ročně si odvádějí do zásvětí miliony. Jenže jsou to už staří známí, médiím se okoukaly, takže se o nich tolik nereferuje; a co sejde z očí, sejde z mysli.

AIDS se mezi českými spisovateli jako téma moc nechytl. O nemoci psal sice už v sedmaosmdesátém roce (kdy v tehdejším Československu zemřel první nakažený) do Mladého světa reportér Radek John, zmínka se dostala do podtitulu eseje Václava Jamka O prašivém houfci: Literatura, homosexualita, AIDS (2001) a jistý básník si chorobu vsadil rovnou do svého uměleckého pseudonymu (Elsa Aids) – ale kam se popularita AIDS v literatuře hrabe na takový mor, španělskou chřipku nebo neštovice, tedy triádu těch chorob, které člověka ohrožovaly na životě nejvíc v minulých stoletích!

V roce dvacátém cítil jsem, že na mne sáhla smrt; to bylo v době, kdy nejvíce řádila španělská chřipka. I šel jsem do hospody a udělal jich deset, a tak jsem ji, potvoru, zahnal. Pravím vám, že to je ta nejlepší medicína.


Karel Poláček: Dům na předměstí (1928)

Ani malárie není u českých literátů zrovna na programu dne. Proč, vysvětluje třeba Josef Kořenský v knize K protinožcům (1902): „Horké a vlhké podnebí, malarie, moskyti a žraví všekazi zahánějí Evropanům všecku chuť ke kolonisaci Severního teritoria." Malárie je doma jinde, daří se jí hlavně v tropech: v horku a vlhku. S koronavirem má ale jedno společné: někdo ji z jasně zištných důvodů podceňuje. „Co vás napadá! To je vidět, že jste s námi v Indii poprvé," promlouvá chlácholivě lodní lékař k stevardovi v románu Karla Matěje Čapka-Choda Jindrové (1921). „To je zcela obyčejná malarie, za čtyři dny je nemocnému dobře. Kdybychom takové nebrali, mohli bychom z Kalkaty jezdit někdy s prázdnem."

Takový tuberák nebo co

S prázdnem rozhodně nejezdila českou literaturou tuberkulóza. Brala si jak hrdiny, tak jejich autory. Nejslavnější obětí je asi Jiří Wolker (1900–1924), který chorobu tematizuje jak ve svých pozdních deníkových zápisech, tak třeba v dramatu Nemocnice, kde hrají spolu souchotinář, syfilitik a raněný. Wolkerovo dílo vůbec je jedna velká bolest, umírání a smrt. Viz Baladu o očích topičových, kde osleplý „Antonín umírá / žárovka zpívá", Kázání na hoře, kde promlouvá „řečník chorý", Pohřeb, kde „po dlouhé silnici / černý průvod kráčí" anebo Fotografie, které vévodí traklovsky brutální obraz „hromady mrtvolek dětí s břichy nafouklými".

„Kávu tuberkulosní" pak servíruje básník Antonín Macek v paradoxně pojmenované Knize o ráji (1912), „tuberákem" jako nadávkou si poslouží Čapkův hrdina v První partě (1937): „Zkrátka ta Marie začala chodit s nějakým učitýlkem – z kalhot bys ho vytřepal, takový tuberák nebo co – a ten jí nosil samé knížky a básničky." Ale dojde i na humor, třeba u Joea Jenčíka, choreografa prvorepublikových Jenčík girls, který v románu Byly ztráty na mrtvých, vydaném ve zlomovém roce 1948, tedy tři roky po autorově smrti, píše: „Flanderkovi vyrazil studený pot, ačkoli nebyl tuberák. Zato byl komunista…"

To je zcela obyčejná malarie, za čtyři dny je nemocnému dobře. Kdybychom takové nebrali, mohli bychom z Kalkaty jezdit někdy s prázdnem.


Karel Matěj Čapek-Chod: Jindrové (1921)

A rakovina? I s tou si někteří pohráli zábavně, na odlehčující notu, jako třeba anarchista František Gellner v textu Vojna a mír: „Čeká na tě rakovina, / cukrovka či nemoc jiná." Většina se ale držela bolestné skutečnosti: například romanopisec Benjamin Klička v knize Do posledního dechu (1948): „… jak to přišlo, že si mne, mladého, vybrala nemoc, která postihuje obyčejně starce. Rakovina přece –" nebo Jaroslav Maria v Kantorech a inspektorech (1934): „Podrobné vyšetření roentgenem mělo u inspektora nejsmutnější výsledek: zjistila se pokročilá rakovina střev a nutnost okamžité operace." Ze současných spisovatelů pak připojme terapeutické psaní třeba Hany Andronikovy (Nebe nemá dno, 2010) a Ireny Douskové (Darda, 2011).

Michael Wolgemut: Tanec smrti (1493)|foto:Český rozhlas

Mor a peklo horoucý

Jak bylo naznačeno výše, nemoc v literatuře může fungovat dvojím způsobem. Jako symbol obecného pocitu existenciální skepse, bídy a tragédie, absurdity a marnosti, nebo jako pomyslný soupeř, kterého lze aspoň na papíře skolit komikou a přišpendlit k zemi smíchem. Tedy postoj trpný versus činný. Zatímco u dnešního koronaviru převažuje zatím druhá možnost, snaha zahnat virus od městských bran tím, že ho přepereme podomácku spíchnutým songem, břitkým aforismem nebo výsměšnou básní, v látce z dob minulých má nakonec navrch první možnost. A to i u kanonických humoristů, jako byl Karel Poláček, který v románu Vyprodáno (1939) vykreslil zlověstný obraz: „Udeřila morová rána. Mnohý člověk vstal svěží, pobíhal po městě a kalhoty mu čile plandaly kolem vyschlých lýtek. Ale k večeru ho zachvátila mdloba, vznítila se v něm horečka, zčernal a za několik hodin ležel bradou vzhůru a se špičatým nosem. Ta černá rána se úředně nazývala španělská chřipka."

Souvislost, kterou Poláček naznačuje mezi morem a takzvanou španělskou chřipkou, stojí za pozornost. Z obou těch nemocí šel fatální, hlubinný strach. Mor sice pustošil svět minimálně od bible po 19. století, zatímco španělská chřipka „jen" necelé tři roky, od ledna 1918 do prosince 1920, ale – jak známo – čím blíže k dnešku, tím jsou vzdálenosti kratší a čas běží rychleji. Obětí byly na obou frontách desítky milionů a jejich rezonance mohutná. V české poezii 19. století je mor vyloženě jako doma, jednou obrazně, jindy dokumentárně: například u Antonína Jaroslava Puchmajera („mor a peklo horoucý"), Elišky Krásnohorské („mor věčné poroby"), Josefa Svatopluka Machara („mor s hladem"), Antonína Sovy („mor s hrůzou a vzpourou") nebo Julia Zeyera („mor hrozný zuřil v noci"). Dekadent Louis Křikava pojmenoval svou sbírku z roku 1907 rovnou Pavilón moru.

Denně jsem chodil do Port-Arturu, někteří kolegové už dostali zánět varlat, řezali jim pauchy a já jsem byl pořád imunní.
Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1922)

Mor generačně nerozlišoval, bral, kde se dalo; španělská chřipka šla naopak neomylně po mladých a zdravých: „Bylo slyšeti, jak tu a tam lidé na nemoc tu umírají, jen lidé mladí, pod 30 let věku," píše Jan Miller v románu Z tradic selského rodu Vinduškova (1935): „V pátek 25. října byl Vinduška na pohřbu v sousední obci mladým manželům, v jeden den zemřelým. Muž byl stár 25, žena 23 roků a zanechali dva sirotky, jednoročního a druhého několik týdnů starého."

Naštěstí protilék byl k mání na každém rohu, aspoň ten literární: „V roce dvacátém cítil jsem, že na mne sáhla smrt; to bylo v době, kdy nejvíce řádila španělská chřipka. I šel jsem do hospody a udělal jich deset, a tak jsem ji, potvoru, zahnal. Pravím vám, že to je ta nejlepší medicína," napsal Karel Poláček v Domu na předměstí (1928).

Políčit na hlavničku

A dál? Řadu nemocí pěkně zrýmoval Jaroslav Vrchlický, třeba choleru: „Ves vzbouřila se veškerá / neb přišla do ní cholera / Zuřila lítá válka kdes / cholera za ní šla jak pes; / cholera za ní šla jak chrt / a za cholerou – kmotra Smrt" (Potulky královny Mab, 1893). Rovněž Jaroslav Hašek v Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války (1922) provětral nejednu chorobu: „Denně jsem chodil do ,Port-Arturu', někteří kolegové už dostali zánět varlat, řezali jim pauchy a já jsem byl pořád imunní." Podobně to udělal Jan Balabán v povídkové sbírce Jsme tady (2006).

Udeřila morová rána. Mnohý člověk vstal svěží, pobíhal po městě a kalhoty mu čile plandaly kolem vyschlých lýtek. Ale k večeru ho zachvátila mdloba, vznítila se v něm horečka, zčernal a za několik hodin ležel bradou vzhůru a se špičatým nosem. Ta černá rána se úředně nazývala španělská chřipka.
Karel Poláček: Vyprodáno (1939)

Zatímco infarkt do české literatury příliš nepronikl, mrtvice se tu hlásí o slovo na sto plus jeden způsob: u Jana Nerudy (arabeska Byl darebákem, 1864), v Kosmákově Kukátku, kde nemoc skolí „krasavici Karolinu", která na jisté akci „tančila mnoho" (1876), v Jiráskově Psohlavcích (1886), u Ignáta Herrmanna (Páté přes deváté, 1911), u Karla Šarliha (Úšklebky sexu, 1919), v Čapkově Krakatitu (1924) nebo v Bassově Cirkusu Humberto (1941). Ignát Herrmann (U Snědeného krámu, 1890) s Vladislavem Vančurou (Luk královny Dorotky, 1932) pak políčili úspěšně i na tyfus, lidově hlavničku.

Ochranné roušky lidé nosili i během pandemie španělské chřipky. Na snímku městská doprava v Seattlu (1918).|foto:licence Public Domain, volné dílo

Přichází pokračování

A ještě něco. Za první republiky prudce vyletěl, v souvislosti se zrušením nevěstinců v červenci 1922, počet nakažených nejrůznějšími pohlavními nemocemi, hlavně měkkým vředem, kapavkou a právě syfilidou. Zatímco v nevěstincích měly lehké holky povinnost chodit na pravidelné prohlídky k lékaři, po oficiálním zavření hampejzů je k doktorovi nehnalo prakticky nic. Takže nebylo divu, že „jeden junák z Kobylis / ulovil tenkrát syfilis" (Viktor Dyk: Počátky, 1919). Jaroslav Havlíček ve svém nejslavnějším románu Petrolejové lampy (1944) pak chorobu specifikoval, a to jak její průběh, tak její různé projevy v jazyce: „To je, děvuško, nemoc náramně zlá. Delikátní nemoc. Může se říci – nemoc lásky. Chudák, měl asi někdy lues, a to hodně časně. Syfilis, víš? Nyní přichází pokračování. Lues je totiž nemoc na pokračování." Tomáš Masaryk (Masarykova čítanka, 1923) měl za to, že choroba jde ruku v ruce s kontinuální alkoholizací („… také rakovina a syfilis mezi alkoholiky snáze se šíří"), a Josef Čapek (Básně z koncentračního tábora, 1946) ji těsně před svou smrtí pozoroval i mezi vězni koncentračního tábora: „… tamo zas červi přes sebe lezou, / čísla a jména, svrab, štěnice, vši, / zloději, paederasti, výkalů pojidači, / souchotiny a syfilis; odsouzenci k smrti / tu také čekají, všechno to zde čeká."

Aby už nikdy piloti, onemocnělí gonoreou, neshazovali nad Koreou své bomby jako roboti.
Vítězslav Nezval: Zpěv míru (1950)

Jiné pohlavní nemoci u spisovatelů moc bodů nenabraly. Kapavka, latinsky gonhorrea, posloužila maximálně jako urážka, třeba když Vítězslav Nezval prosebně zpíval svůj Zpěvu míru (1950): „aby už nikdy piloti / onemocnělí gonoreou / neshazovali nad Koreou / své bomby jako roboti." Nadávalo se ostatně i morem a cholerou, žlutou zimnicí nebo horečkou omladnic. Jako dneska koronavirem. Jenže nadávka má v literatuře příliš krátkou dobu trvanlivosti. Doufejme, že ji bude mít i samotný koronavirus.