Fantazie mě nikdy nezklamala, říká spisovatelka Alena Mornštajnová
Její knížky jdou z ruky do ruky – jedna čtenářka koupí starší titul, druhá novější, a po přečtení si je vymění. Přesto Alena Mornštajnová prodala hodně přes čtyři sta tisíc výtisků svých tří románů, jedné povídkové a jedné dětské knížky, a stačilo jí na to pouhých osm let. Fenomén Mornštajnová se už snažili popsat mnozí kritici. „Uspokojuje odvěkou žízeň po dobrém příběhu,“ napsal jindy sršatý Jiří Peňás. Bývalá učitelka z Valašského Meziříčí právě vydává novinku Listopád.
První knihu jste psala deset let. Další knížky už jste zvládla rychleji. Jak dlouho jste psala novinku Listopád?
Samotné psaní Listopádu mi trvalo asi dva roky. Ale psaní představuje jen část procesu vzniku celé knihy. Začínám psát až v okamžiku, kdy mám příběh promyšlený, a od samotného nápadu do chvíle, kdy sednu k počítači, mnohdy uplyne dost vody. O tématu jsem přemýšlela už při psaní Tichých roků, vlastně jsem si v té době už dělala poznámky a četla literaturu, která se k tématu Listopádu vztahovala, takže po dopsání jedné knihy jsem téměř okamžitě začala psát další.
K soustavné tvorbě jste se dostala docela pozdě, traduje se, že jste se prostě jednoho dne rozhodla – a začala psát. A rovnou jste prý dala i výpověď ze zaměstnání. To jste tolik věřila, že se prosadíte?
Spíš jsem psaní celý život odkládala. Měla jsem pocit, že v dané chvíli se musím věnovat jiným, naléhavějším věcem – studiu, práci, rodině. Ani jsem si neuvědomovala, že čas velice rychle běží a já pořád nedělám to, co jsem vždycky dělat chtěla – tedy nepíšu knihy. Rok 2000 byl tím mezníkem, kdy jsem si řekla, že se musím rozhodnout, jestli budu psát, nebo se svého cíle vzdám. Zároveň jsem věděla, že při svém pracovním vytížení čas na psaní nenajdu, a tak jsem dala výpověď a zůstala takzvaně na volné noze. O tom, jestli se prosadím nebo ne, jsem vůbec nepřemýšlela. Myslela jsem si, že se budu živit překládáním a občas něco napíšu.
Co předcházelo osudovému rozhodnutí stát se spisovatelkou? Jak vypadal váš život před rokem 2000?
Byla jsem zaměstnaná na střední škole, překládala jsem a učila v několika jazykových kurzech. Děti už byly ve věku, kdy potřebují spíš kamarády než rodiče. Přestože jsem učila ráda, začínala jsem být všemi povinnostmi dost unavená a rodina podpořila mé rozhodnutí zůstat na volné noze.
Jak moc bylo pro váš literární průlom důležité to, že jste hned první knížku vydala u renomovaného nakladatelství Host? Myslíte, že by si vás čtenáři našli, i kdybyste debutovala u nakladatelství daleko méně zvučného jména?
V případě nakladatelství jsem měla víc štěstí než rozumu. Přestože jsem překládala, v procesu vydávání knih jsem se vůbec nevyznala. Po dopsání první knihy jsem se obrátila na dceru, která je vystudovaná knihovnice, aby mi poradila nakladatelství, které vydává české knihy. Řekla, že nejlepší české knihy vydává nakladatelství Host. A tak jsem text Slepé mapy poslala tam. Byla jsem připravená i na variantu, že nakladatelství knihu odmítne. V tom případě bych zkusila štěstí někde jinde.
Vydavatelství Host zveřejnilo, že jste už prodala přes 425 tisíc knih. To číslo je na české poměry mimořádné. Čemu to přičítáte? V čem tkví podle vás úspěch spisovatelky Aleny Mornštajnové?
Píšu takové knihy, které chci sama číst, knihy na témata, která mě zajímají. Knihy s myšlenkou a příběhem. Vždycky jsem tíhla ke svižnějšímu tempu angloamerické literatury a o to se snažím i ve svých textech. Myslím, že čtenáři chápou, že moje psaní je upřímné, neskrývá se za ním žádný kalkul, prostě jen radost, že konečně můžu dělat to, po čem jsem celý život toužila – psát knihy.
Čtěte také
I když jste už byla na dráze prozaičky, stále ještě jste i trochu učila a překládala. Jste dnes v pozici, že vás psaní bez potíží uživí?
Už neučím a nemám čas ani na překládání. Se psaním knih souvisí i další věci, které mi ukusují spoustu hodin, jako besedy, čtení, veletrhy a propagace knih, ale nestěžuji si, naopak, setkávání se čtenáři na besedách mi teď moc chybí. Psaní mě naštěstí už uživí, i když jistě nemusím vysvětlovat, že spisovatel má z prodaného výtisku jen pár procent, takže v současné situaci mnohým autorům zrušení besed těžce zasáhlo do rozpočtu.
Překládala jste i tituly z oblasti „červené knihovny“. Nebála jste se, že to ovlivní váš styl, že třeba bezděčně zjednodušíte zápletky, charakteristiku hrdinů? A může tento druh řekněme pokleslé literatury spisovateli i něco přinést?
Překládání červené knihovny byl jednoznačně zdroj obživy. Ty knihy jsou jednoduché a schematické, ale postavit větu a najít vhodný výraz se na nich naučíte. Překládání takových knih je pro autora, který si chce vyvinout a zachovat vlastní styl, ideální. Červená knihovna je naprosto bezpříznaková – jedna kniha se druhé podobá jako vejce vejci a styl psaní prostě ovlivnit nemůže. Červená knihovna mě nijak zvlášť nezatěžovala, nezabírala mi místo v hlavě a dávala mi dostatek prostoru pro moje vlastní texty.
Vaše kolegyně spisovatelky, jako třeba Petra Soukupová, píšou a vydávají knihy od útlého mládí a jejich čtenáři vlastně stárnou spolu s autorkou i s tématy jejích příběhů. Témata vašich knížek jsou naopak „nadgenerační“. Mají proto podle vás větší čtenářský záběr?
Obdivuju autorky, které dokážou spojit péči o rodinu, mateřství a zaměstnání se psaním. Já jsem to neuměla. Abych se mohla soustředit, potřebuju mít klid, pocit, že mám všechno hotové a všichni okolo mě jsou spokojení. Zjednodušeně řečeno – vědomě jsem upřednostnila rodinu před vlastním psaním. V žádném případě toho ale nelituju. Můj život má několik etap, a když se ohlédnu zpátky, v každé z nich jsem byla spokojená. Jsem ráda mámou, manželkou i spisovatelkou. A v mých knihách je to myslím podobně. I když se rozprostírají v delším časovém období, nejpodstatnější v nich pro mě jsou vztahy mezi lidmi, a to především vztahy v rodině. A to je něco, s čím se setkává každý člověk, je to něco, s čím se čtenáři dokážou ztotožnit. Mladí čtenáři čtou moje knihy jako exkurz do doby minulé, kterou sami nezažili, ti starší jako připomínku časů, které sami poznali. Pokud mi ovšem připisujete nějaký záměr nebo dokonce kalkul, ubezpečuji vás, že takhle vůbec nepřemýšlím. Píšu, protože mě to baví a mám pocit, že mám co říct. Jakmile mě psaní přestane naplňovat, začnu dělat něco jiného – třeba malovat. Obrazy také vyprávějí příběhy.
Čtěte také
Kde čerpáte inspiraci pro své příběhy? Vděčíte vyprávění pamětníků, starým novinám a časopisům? Nebo byla určitá témata ukryta někde hluboko ve vaší paměti – a vy jste si je jen v pravý čas vybavila?
O témata a nápady zatím nemám nouzi. Asi jsem už opravdu ledacos zažila, slyšela a viděla a každý zážitek se mi uložil někam do paměti, odkud se v pravou chvíli vynoří. A dost využívám fantazii. Ta mě zatím nikdy nezklamala.
Vaše nová kniha Listopád rozvíjí myšlenku, co by se stalo, kdyby v listopadu 1989 nepadl komunismus a Češi by zůstali vězet za železnou oponou. Jak vás tohle téma napadlo a proč se vám zdálo nosné pro románové ztvárnění?
Tohle téma jsem nosila v hlavě dost dlouho. Vlastně mě vždycky udivovalo, jak moc si lidé na všechno stěžují. Jako kdyby zapomněli, v čem jsme žili před rokem tisíc devět set osmdesát devět. Já vím, nic není ideální, obzvlášť v současné době pandemie, ale pořád máme svobodu. Můžu se rozhodnout, jak se dál bude odvíjet můj život, a něco pro to udělat. Před rokem osmdesát devět nám život linkoval někdo jiný a my jsme s tím mohli udělat jen velice málo. Takže tahle kniha je připomínkou toho, že nechybělo mnoho a my bychom měli spoustu důvodů ke stížnostem, ale stěžovat bychom si prostě nesměli.
Jak moc se listopad 1989 promítnul do vašeho života? A – když bychom využili zápletku vaší nové knížky – jak by se asi váš život odvíjel, pokud by se před třiceti lety v Československu komunismus nezhroutil?
Nad tím jsem samozřejmě mnohokrát přemýšlela. Chtěla jsem studovat jazyky, ale před rokem osmdesát devět mě nepřijali na vysokou školu. Studovat na filozofické fakultě jsem začala až po revoluci. To jsem byla vdaná maminka dvou malých dětí a učila jsem na střední škole. Nebýt revoluce, asi bych skončila někde v kanceláři a po večerech bych psala pohádky, nadávala na režim a snila o svobodě.
Od listopadu 1989 už uplynulo více než třicet let, žijeme sice v demokracii, ale velká část společnosti dál upřednostňuje vládu pevné ruky. Jak vnímáte polistopadový vývoj v naší zemi vy?
Každá mince má dvě strany. S osobní svobodou přichází i osobní zodpovědnost. Mnozí lidé vzpomínají na pocit jistoty, který před revolucí cítili. Zapomínají ale, že to byla jistota psa uvázaného u boudy. Pravdou je, že jsme v listopadových dnech všichni doufali v něco jiného, než je to, s čím se teď vypořádáváme. Ale výhodou demokracie je, že máme možnost ve volbách ledacos změnit. Pro mě je velkým zklamáním naladění celé společnosti. Vytrácí se sounáležitost, snaha pochopit odlišné stanovisko, chuť dělat něco nejen pro sebe, ale i pro prospěch celku. Mám však velkou víru v mladou generaci. Je mojí nadějí.
Ve svém nejúspěšnějším románu Hana se vracíte k tyfové epidemii, jež zasáhla Valašské Meziříčí v roce 1954. Svět loni ochromila jiná infekční choroba. Když se objevil covid, vybavila se vám doba, kdy jste Hanu psala a probírala se archivními materiály z padesátých let? Když byste na základě těch rešerší měla srovnat současnou epidemii s tou poválečnou, jsme na tom dneska o moc hůř?
Tyfová epidemie, která postihla Valašské Meziříčí v roce 1954, byla jen lokální záležitost trvající několik týdnů. Světová pandemie způsobená virem, o kterém se toho zpočátku moc nevědělo, je nesrovnatelně děsivější. Navíc nám ukázala, jak je lidstvo zranitelné a bezmocné vůči přírodě. Umíme vyslat sondu k Marsu, ale neumíme si správně nasadit respirátor a pár měsíců táhnout za jeden provaz.
V Meziříčí v padesátých letech zprvu nevěděli, o jakou nákazu se jedná. Epidemie vypukla zcela nečekaně, bez varování. Během pár týdnů byla infekční oddělení na Moravě zahlcená pacienty. Na covid jsme měli čas se připravit, ale situace v nemocnicích je bohužel také špatná. Lidé umírali tehdy a umírají i teď.
Je pro vás dnešní doba nejrůznějších omezení výzva? Nouzové stavy, karanténa, minimum sociálních kontaktů, zákaz cestování – člověk by řekl, že to spisovatele může vést k větší disciplíně, soustředění. Nebo jste ten typ vzorného autora, který si umí poručit?
V době pandemie jsem dopsala Listopád a knihu pro děti. Přibyl mi čas, ale nepsalo se mi dobře. I spisovatel potřebuje podněty, změnu, kontakt s ostatními. Vcelku ale musím říct, že jsem veškerá omezení spojená s nouzovým stavem snášela donedávna docela dobře, měla jsem pocit, že jsou potřebná. Poslední dobou jsem ale děním okolo pandemie u nás dost znechucená, protože se z něj stává politické bojiště.
Často se zmiňuje, že stojíte jako by mimo současnou literární scénu, nežijete v Praze ani v Brně, ale ve Valašském Meziříčí. Vnímáte to jako výhodu?
Ano, čím dál tím větší. Valašské Meziříčí je moje útočiště. Ale v Praze trávím dost času.
Celý rozhovor s Alenou Mornštajnovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Nový román Listopád Aleny Mornštajnové
Autorka v něm rozvíjí distopickou představu, ve které by revoluci v Československu 1989 potlačila armáda a totalitní režim by utáhl své šrouby. Moderuje Karolína Koubová.
-
Alena Mornštajnová: Opakované čtení je nejzajímavější. Začnete si všímat všech krásných detailů
Do Hradce Králové zavítala spisovatelka Alena Mornštajnová. Autorka již několika úspěšných knih vystudovala češtinu a angličtinu a pracuje jako lektorka a překladatelka.
-
Alena Mornštajnová: Tiché roky
Věci, o kterých se nemluví, rodinná tajemství, co zůstávají skryta, mlčení, jež ubližuje stejně jako náhodně vypuštěné slovo. Co všechno nevíme o svých nejbližších?
