Můj čas psát nastal až teď

26. srpen 2018
mornstejnova_hlavni.jpg

Alena Mornštajnová, původní profesí překladatelka a lektorka anglického jazyka, se stala spisovatelkou poměrně pozdě. Zaujala už svým románovým debutem Slepá mapa, který vydala v roce 2013. V roce 2015 následoval Hotýlek. Bez rozpaků můžeme konstatovat, že její třetí román Hana, vydaný v loňském roce, se stal - možná nečekaně - bestsellerem. Již delší dobu se s ní můžeme potkávat na předních místech žebříčků.

Alena Mornštajnová potvrzuje nejen stoupající zájem čtenářů o autorčinu tvorbu, ale i její pověst strhující vypravěčky. Mimo zmíněné prózy píše také povídky, fejetony a je i autorkou dětské knihy Strašidýlko Stráša. Ta představuje prozatím poslední položku v její tvorbě.

Přestože téma vaší poslední knihy Hana nepatří k nejlehčím, vzbudila u čtenářů největší zájem. Překvapilo vás to? Přece jen zpracovává událost, která jako by byla zcela pozapomenuta.

Máte pravdu, že jsem si myslela, že čtenáři nebudou stát o další knihu o válečných událostech, o tíživých padesátých letech, o sirotkovi a podivné ženské, které osud nerozdal dobré karty, ale věřila jsem, že je Hanin a Miřin příběh zaujme a dají mu šanci. Že pochopí, co jsem tou knihou chtěla říct - že každý život smysl, že vždycky zbývá naděje. Tak velký zájem o knihu mě ale překvapil.

Jaký byl prvotní impulz k jejímu napsání?

Původně jsem chtěla napsat román o tyfové epidemii, která vypukla ve Valašském Meziříčí v roce 1954. Byla to tragická událost, během níž onemocněly stovky lidí a několik desítek jich zemřelo. Měla jsem i připravený příběh o sžívání dvou žen, které se spolu kvůli této události musely naučit vycházet, žít a být si rodinou. Při hledání materiálů ke knize jsem se dozvěděla víc o válečných událostech a osudu židovských obyvatel města a bylo mi jasné, že toto téma nemohu pominout. V žádném případě jsem však nechtěla, aby holocaust byl těžištěm knihy. Připouštím však, že je její důležitou součástí.

Valašské Meziříčí, vaše rodiště, ještě šanci stát se dějištěm budoucí nové knihy, nebo se raději navrátíte k méně určitému prostředí?

Nikdy neříkej nikdy. Zatím ale nic takového nemám v plánu.

Přestože jste debutovala poměrně pozdě, vím, že psaní jste se věnovala dlouhodobě. Co vás ale přivedlo k psaní v mládí?

Spíš jsem o psaní dlouhodobě přemýšlela a plánovala ho. Dlouhé roky jsem překládala a před napsáním Slepé mapy jsem uveřejnila jen pár článků v místním tisku. Měla jsem tak málo času, že jsem Slepou mapu psala deset let. Ale upřímně říkám, že jsem neměla důvod spěchat. Chtěla jsem psát, ale ne za každou cenu. Na světě jsou i důležitější věci. Třeba rodina. Všechno svůj čas. Můj čas psát nastal až teď.

Máte ambice stát se spisovatelkou na plný úvazek? Začíná u vás převažovat profese spisovatelky nad profesí překladatelskou?

To je otázka, nad kterou právě teď přemýšlím. Prozatím se přikláním k variantě, že svůj život příliš měnit nebudu. Stále budu překládat, chtěla bych i trochu učit, protože učím ráda. Se svými studenty spolupracuji už několik let a během těch roků se z nás stali přátelé. Psaní je pro mě potěšení a nechci, aby se pro mě stalo povinností nebo dokonce prostředkem obživy. Nechci si říkat, kolik musím napsat stránek, abych dopsala knihu do určitého termínu, psát knihy na kusy... a nakonec bych s nimi možná ani já sama nebyla spokojená.

Alena Mornštajnová

Odkud čerpáte inspiraci pro své příběhy?

Příběhy jsou přece všude kolem nás. Stačí se jen dívat. Ale k napsání knihy samotný příběh nestačí. To by byla jen taková „vyprávěnka“. Kniha by měla čtenáře oslovit něčím, co je blízké i jim. Měla by mít myšlenku, něco „navíc“.

Co vám přinášejí besedy se čtenáři, kterých se poměrně pravidelně účastníte?

Besedy mám ráda. Možná je to tím, že překládání i psaní jsou ve své podstatě velice osamělé činnosti, takže setkání se čtenáři je příjemná změna, i když cestování na vzdálenější či zapadlejší místa je někdy dost náročné. Někdy čtenáři v knize objeví něco, co jsem do ní napsala nějak mimoděk nebo se mi to v tu chvíli nezdálo tak důležité - a pro někoho to byla TA věta nebo TEN okamžik, kterým si ho kniha získala. Takže rozhovory na besedách a čteních jsou mnohdy poučné i pro mě.

Vzal vám něco úspěch?

Kromě toho, že jsem dala pár rozhovorů, jsem žádnou změnu ve svém životě nezaznamenala a doufám, že ani nezaznamenám.

Jste i autorkou dětské knihy. Psala se vám snadněji než knihy pro dospělé? Byla napsána pro někoho konkrétního?

Knihu pro děti Strašidýlko Stráša jsem vymyslela při psaní Hany. Musela jsem přečíst hodně tíživých knih a vyslechnout tragická svědectví o hrůzách holocaustu a potřebovala jsem těžké téma odlehčit a přinést si do života trochu radosti. A tak jsem napsala knížku, v níž není žádné zlo, jen pár popletů. Sobě pro radost.

Jaká byla spolupráce s ilustrátorkou?

Galinu Miklínovu jsem si přála, protože její ilustrace dokážou přitáhnout dětské oči, aniž by obrázky sklouzly ke kýčovitosti. Jsem moc ráda, že se jí text líbil a souhlasila, že bude na knize pracovat. Měla mou plnou důvěru, ilustrace jsem viděla, až když byly téměř hotové, a musím říct, že přesně tak jsem si Strášu a jeho kamarády - lidské i ty zvířecí - představovala.

Při všech bohatých aktivitách (besedy, semináře tvůrčího psaní...) zbývá vám ještě čas na čtení? Čtete pořád ráda?

To jen tak vypadá, že toho mám hodně. Na besedy jsem si vyhradila jen jeden měsíc na jaře a jeden na podzim, abych měla čas na překládání a psaní. A čtu většinou večer. Ale je pravda, že můj pohled na knihy se proměnil. Tím, že jsem nahlédla na tvorbu knih z druhé strany, jsem si trochu pokazila zážitek ze čtení. Málokterá kniha mě strhne natolik, že nepřemýšlím nad „řemeslem“.

,,Dějiny jsou jenom jedny. A v nich stojí ženy a muži vedle sebe, společně překonávají těžké chvíle a radují se z těch hezkých," říká Alena Mornštajnová.

Když začínáte psát novou knihu, víte už, jak se bude odvíjet, jak skončí? Jakou roli pro vás hraje příběh?

Příběh mám většinou docela dobře promyšlený, protože o nové knize přemýšlím dlouho před samotným psaním. Dělám si rešerše, čtu knihy, které se k tomu tématu nějakým způsobem vztahují. Znám i konec, ale často se mi stane, že se mi během psaní příběh promění. Ke konci se dostanu trochu jinou cestou, než jsem původně zamýšlela. Příběh je pro mě důležitý. Někteří autoři říkají, že ve své knize příběh nepotřebují, ale život je přece postaven na příbězích. Těch okolo nás i těch v nás.

Vaše romány můžeme do určité míry označit za rodinné ságy. Co představuje rodina pro vás samotnou?

Rodina je to jediné, kvůli čemu jsem ochotná obětovat cokoli - i psaní. Což jsem do určité doby i dělala.

Posloucháte rozhlas? Jaký máte vztah k mluvenému slovu?

Mám ráda ticho, ale před spaním, když mám unavené oči od počítače, si z archivu pouštím četbu na pokračování nebo zajímavé rozhlasové pořady. Snad mi tvůrci odpustí, když dodám, že při nich usínám. Ale druhý den ráno při snídani si je doposlechnu.

Hana byla nedávno zdramatizována a vysílána jako četba na pokračování. V jiné verzi je dostupná také jako audiokniha. Které verzi dáváte přednost a proč?

To jsou dvě nesrovnatelné věci. Rozhlasová verze se musí krátit do deseti půlhodinových dílů, takže zůstal zachovaný jen hlavní příběh. Přesto jsem byla se zpracováním i s interprety velice spokojená. Velice spokojená jsem byla i s rozhlasovým zpracováním Hotýlku. Sama bych nedokázala vybrat z knihy to nejpodstatnější. Audiokniha je samozřejmě kniha v plné verzi. Tam není vynechané vůbec nic.

Ve svých prózách dáváte přednost ženským hrdinkám. Domníváte se, že ženy mají jiné vnímání historie?

Nemůžu mluvit za všechny ženy, za celou polovinu lidstva, ale jenom za sebe. Ale dějiny jsou jenom jedny. A v nich stojí ženy a muži vedle sebe, společně překonávají těžké chvíle a radují se z těch hezkých. Ženy jsou možná ustaranější, protože se víc bojí o své děti, ale zároveň v sobě musí najít sílu za ně bojovat. Takové jsou alespoň hrdinky v mých knihách.

Chystá se vydání některé z knih v zahraničí? Neozval se někdo s nabídkou zfilmování?

Chystají se překlady do šesti jazyků, pokud vím, sedmý by měl být i překlad do slovenštiny. A zájemci o zfilmování se také objevili, ale zatím je vše ve fázi jednání. A v červnu 2019 uvede Národní divadlo Brno Hanu jako divadelní hru.

Chodíte se dívat, jestli vaše knihy mají v knihkupectví?

Myslíte, jestli dokážu projít kolem knihkupectví, aniž bych se šla podívat, jestli mají moje knihy? Dokážu, ale v Praze na Hlavním nádraží a v Luxoru na Václaváku to zkontroluju vždycky.

Román Hana se stále dobře prodává, ale kdy můžeme očekávat novou knihu?

Nevím. Prostě si tak píšu... Napsala jsem pár povídek a fejetonů, ty mě moc baví, přemýšlím nad další knížkou pro děti, mám rozepsaný román. Užívám si krásné léto. Jak jsem říkala, není kam spěchat.

Spustit audio
autor: Pavel Kotrla