Dýchat s Šímou

Josef Šíma: Parník na Seině, 1923
Josef Šíma: Parník na Seině, 1923

Josef Šíma v Brně - výstava, kterou by bylo škoda minout. Šíma (1891 - 1971) je spolu s Toyen, Štýrským, Telgem a samozřejmě Kupkou a Muchou prvořadý vývozní artikl, pokud jde o české výtvarné úmění minulého století. Původní, magický, svůj.

V brněnském Morgalu to ale vypadá na první pohled úplně jinak. Město vyplázlo před budovu Místodržitelského paláce na Moravském náměstí, kde se výstava koná, obří kluziště, půjčovnu bruslí plus stánky s občerstvením. A když jako bonus spustí z ledu odpolední diskotéka, je všechno jasné: umění je tu nevítaným hostem. Takže obrnit se trpělivostí a špunty do uší. Šíma za to stojí buranským záškodníkům navzdory.

Cesta k sobě

Výstava, kurátorsky připravená Petrem Ingerlem a Annou Pravdovou, míří - jak napovídá hlavička Cesta k Vysoké hře - za centrálním bodem Šímovy umělecké práce, do desátých až třicátých let minulého století. Šíma, rodák z Jaroměře, prošel nejprve v Praze výtvarnou akademií, kde byl jeho učitelem Jan Preisler; po studijně-pracovním intermezzu v Brně a letech na frontách první světové války spoluzaložil avantgardní Devětsil a v jednadvacátém roce zmizel do Paříže. Tam se realizoval zejména pod hlavičkou zmíněných parasurrealistů z Vysoké hry, po boku Richarda Weinera, Reného Daumala, Rogera Gilberta-Lecomta, Maurice Henryho nebo Artura Harfauxe; v Paříži už pak zůstal natrvalo, do své smrti v jednasedmdesátém roce.

Josef Šíma: Evropa, 1927 (archiv MG)

Šímovy výtvarné práce (od menších formátů, jako kresba či kolorovaný lept, po velkoformátové oleje) prozrazují, že francouzským směrem, k novátorské tradici tamějšího postimpresionismu, ho to táhlo odjakživa. Hned z prvních vystavených obrazů, datovaných půlí desátých let, je patrný silný vliv Preislerův - jeho lyričnost, zasněnost, pomalost, melancholický nádech. Po devětsilácké etapě a následné zkoušce z dobově málem povinné abstrakce se dostal Šíma přímo k sobě: k stavu jakéhosi tvůrčího vytržení, naprosté vnímavosti.

Jako by otevřel svůj vnitřní zrak a zamířil mimo prostor a čas, kde „vzpomínka se zrcadlí v právě prožitém okamžiku jako perspektiva budoucnosti“. Stal se tvůrcem, skrz nějž začalo promlouvat nadosobní vědomí, kolektivní paměť, sycená pradávnou zkušeností, mýty.

Vzpomínka na brusle

Album Paříž, vydané pražským Aventinem v sedmadvacátém roce, uvádí na scénu první impulzy z hlubin nevědomí, snu, mlčenlivé tmy vesmíru. V dalších měsících a letech se pak Šímovi otvírají před očima krajiny nesmírné hloubky a intenzity, zabydlené ženským torzem, kosmickým vejcem, případně bledým krystalem - návratnými motivy, symbolizujícími stálost i proměnlivost, vznik nového i trvání starého, přítomnou chvíli po boku nehybné věčnosti. Prostě cykličnost, věčný návrat. Na jedné straně fantomatická, lidsko-zvířecí Dáma v lóži (1935), vyzařující z obrazu s jistou hrůzností; na straně druhé průhledy do významově zatíželet; ných „zásvětních“ prostor, typu Vzpomínka na Illiadu (1934) nebo monumentální Návrat Théseův (1933). Jako by Šíma narazil na první pramen.

Jeho génius vynikne samozřejmě nejlépe ve srovnání. Třeba s výtvarnými kolegy z Vysoké hry, kteří vedle Šímy působí buď jako „pouzí“ černí humoristé (Henry), nebo jako poněkud omšelí fotografové „zázračna“ (Harfaux); třeba s Toyen a Štyrským, autory o půl generace mladšími, kteří s Šímou výrazově a do jisté míry i myšlenkou korespondovali zejména v éře artificialismu v druhé půli dvacátých třeba s abstrakcionistou Františkem Kupkou (jenž je právě výstavně k mání v Praze), jehož chladná, odtažitá senzibilita je přímým opakem Šímova hluboce žitého, procítěného pohledu na věc; třeba s pozdní tvorbou samotného Šímy, s jeho díly ze čtyřicátých až šedesátých let, která ovšem v brněnském Morgalu nenajdeme.

Cesta k Vysoké hře (trvá do 24. února 2019) sice dobře zabírá Šímův výstup na umělecký vrchol, ale s posledními vystavenými plátny divák znejistí: rozhlíží se, jestli neminul pokračování, aspoň stručný průřez zmíněnou pozdní tvorbou. Neminul. Je tu „jen“ mocný, hluboký nádech. Naštěstí nezmizelo lákadlo před vchodem - a tak se divák může vydýchat třeba v neodbytném proudu diskotékových hitů venku na kluzišti.