Co má přijít, přijde
Každé z jeho alb je zpěvácká výzva. To první bylo čistě akustické, druhé výhradně s písněmi Ježka, Voskovce a Wericha, to třetí vzniklo pro změnu bez nástrojů, v souladu s názvem ,,Nahubu"... A v čase adventním přišel Ondřej Ruml s novinkou - a zase hodně specifickou. Vánoční album Zapomenutý příběh obsahuje desítku původních písní propojených vyprávěním o původu našich nejkrásnějších svátků.
Pocházíte z početné rodiny. Jak u vás doma, když jste byl dítě, probíhaly vánoční ceremonie?
Vánoce byly pro mě vždycky nejkrásnější svátky - a pořád jsou. I s tím vším, co nesou, že se člověk trochu stresuje, aby stihnul nakoupit dárky, aby se povedl bramborový salát, aby byli všichni kolem spokojení. Vánoce jsou magické i v tom, že se sejdou všichni příbuzní, i ti, co se třeba celý rok neviděli. Někteří si mají co říct, jiní ne, někteří si odpouštějí, jiní zůstávají při svých záštích. Vím, že to všechno zní jako fráze, ale je to fakt.
Scházíte se stále v širším rodinném „obsazení“ a u maminčina prostřeného stolu?
Většinou je to tak, že se nás opravdu sejde víc, v tom jednom větším bytě v Jablonci, kde bydlí moje maminka se svým přítelem. Druhý den se jezdí po příbuzných, kteří žijí v jiných městech, ale tak je to asi všude.
Jste z Jablonce nad Nisou, což je jen pár minut autem do Smržovky a dalších lyžařských středisek Jizerských hor. Takže jste asi míval Vánoce pod sněhem, což se dnes dětem moc nepoštěstí... Jsou vánoční svátky bez sněhu těmi pravými Vánocemi?
Pro mě je zasněžená krajina o Vánocích důležitá. Už proto, že jsem ji jako kluk právě takovou po mnoho let vnímal zpoza oken našeho bytu. Pamatuju se, že na dvorku jsme mívali stráň, a když napadlo opravdu hodně sněhu, dole se utvořila až dvoumetrová sněhová peřina a my do ní skákali. Pro kluka to bylo fantastický. Taky jsme hodně sáňkovali, bobovali. Pamatuju si jeden z nejkrásnějších dárků, jaký jsem kdy na Vánoce dostal, byl to řiditelný bob s volantkem. Měl jsem pocit, že jsem dostal pomalu auto! Takže já mám sníh s Vánocemi hodně spojený, to dneska je o svátcích spíš teplo než zima...Uvidíme, jestli letos zasněží...
Jak se vlastně přihodilo, že vaší novou řadovou deskou je vánoční album?
Autor písní Zdeněk Bričkovský seděl jednoho horkého letního odpoledne na zápraží svého domu a začaly mu v hlavě znít melodie společně s texty. Vzal kytaru, začal ty melodie vybrnkávat a zapisoval si texty. Nakonec si vše pro jistotu nahrál na diktafon. Asi po dvou hodinách zjistil, že má pohromadě kontinuální betlémský příběh, a protože učí hudební výchovu na základní škole, začal dětem ty nové písničky nenápadně přehrávat, aniž by jim řekl, že je jejich autorem on sám. A stalo se to, že se děti o ty písničky začaly živě zajímat, včetně souvislostí příběhu, který nesly. Tehdy ho napadlo, že by z toho mohlo být album. Oslovil Davida Rottera, jestli by mu s tím nepomohl, a Davida napadlo, že bych ty písně mohl nazpívat já.
Odkud znáte Davida Rottera?
Jsme už léta v kontaktu. Zhudebnil některé villonské balady Michala Horáčka, které jsem nazpíval, a spolupracoval jsem s ním i na oratoriu Já, Jób!, které vytvořil pro Filharmonii Bohuslava Martinů. Shodou okolností v něm jako vypravěč účinkoval Bolek Polívka, který provází i naším albem Zapomenutý příběh.
Zdálo by se, že vaší rolí byl tentokrát, ve velkých uvozovkách, jen zpěv. Na to, jak komplexní jste muzikant, se mi to zdá málo. Nebo ne?
„A není to málo, Ivane Pavloviči?“... (smích) Pro mě to rozhodně málo není. Když na něčem dělám, mám sklon podílet se třeba na aranžích. Už když jsem slyšel dema Zapomenutého příběhu, která David udělal podle původních nápadů Zdeňka Bričkovského, věděl jsem, že se budu snažit kluky přesvědčit, abychom některé písně hudebně pojali trochu jinak, než oni zamýšleli. Měnili jsme někde rytmus ze čtyřdobého na třídobý a třeba písnička Světýlko byla původně jakoby pochodová. Jenže já cítil všemi póry, že pochodová být nemůže, že by měla swingovat. Jako zpěvák se musím v písničkách cítit dobře. I z toho důvodu se některé lehce předělaly.
Skladby působí oproštěně, jednoduše. Chtěli jste to tak, aby vynikl příběh alba? Nebo aby se písničky líbily třeba i dětem?
Přiznám se, že mně je posluchač tak trochu jedno. Já sobecky usiluju o to, aby se písně líbily mně, a když se líbí mně, můžou se potom líbit i ostatním, ať dětem nebo dospělým. Svoje publikum nerozděluji na děti, dospělé a seniory, každý si na koncertech najde něco pro sebe. Jednoduchost těch vánočních písní plyne asi ze snahy, aby na sebe nestrhávaly pozornost, aby neodváděly posluchače od toho hlavního, co v nich je, což je příběh narození Ježíše v Betlémě. Možná i trochu záměrně nejsou vystavěné jako proaranžované kompozice, ale jako obyčejné písničky.
Vaše koncertní aktivity jsou hodně pestré, vystupujete sólo s looperem, ale i s jazzovým kvintetem, big bandem, hostujete v Bernsteinově Mši, jezdil jste s projektem Michala Horáčka Český kalendář, do toho hostujete v Ypsilonce. Baví vás mít toho hodně rozjetého, dělat víc věcí současně?
Tohle je otázka, kterou nedávno někdo položil mému kamarádovi Vojtovi Dykovi a on odpověděl přesně tak, jak to vidím i já. Řekl, že často slýchá, jak není vyhraněný, že je ho těžké zařadit. Souhlasím s jeho názorem, že bez té pestrosti by mu bylo smutno. Je přirozeností mojí i jeho být tak trochu neuchopitelný, sedět na několika židlích a bavit se tím, co umělecký život nabízí. Rád zpívám s big bandem, protože ho miluju, zpívám sinatrovky, z lásky k Franku Sinatrovi, vystupuju s looperem, protože se rád vyjadřuju pouze hlasem, ale taky mám rád šansony v textech Michala Horáčka, proto je zpívám. A baví mě i divadlo, takže hraju v činohře.
Překvapilo mě vaše hostování v Ypsilonce. Leckteří profesionální herci vám musí závidět už jen to, že sedíte v Ypsilonce v pánské šatně.
Teď jste na to kápnul - tam je to kolikrát lepší než na jevišti. Je fantastické být společně s Martinem Dejdarem, Petrem Vackem, Honzou Jiráněm a Jiřím Lábusem v té maličké šatně, velké asi jako koupelna. Když z představení odcházím, bolí mě břicho od smíchu.
Jak jste se vlastně dostal k divadlu?
Jako konzervatorista jsem potřeboval každou korunu. Takže jsem se nechal angažovat do muzikálu, a najednou jsem zjistil, že divadelní prkna v sobě mají něco, co mě baví. Začal jsem obcházet různé konkurzy do muzikálů, ve kterých jsem jeden čas i hodně hrál, ale toužil jsem se dostat do činohry. Nabídka přišla z Ypsilonky, když se rozhodl odejít Jirka Schmitzer. Zůstala po něm role Hajného v komedii Rusalka nejen podle Dvořáka. To bylo vtipný... Když jsem si přišel zkusit kostým, vytáhli rovnou ten Jirkův, já se do něj oblíknul - a on mi byl. Včetně bot, klobouku, nic se nemuselo přešívat, předělávat.
Zmínili jsme vaši dlouholetou spolupráci s textařem Michalem Horáčkem, který loni kandidoval na prezidenta republiky. Proč si myslíte, že neuspěl?
Udělal pár chyb, které udělá každý, kdo chce uspět v něčem velkém. A vlastně i v malém. Každý děláme chyby. Jednou z Michalových byla komunikace, jejímž prostřednictvím na lidi působil, vytvářel dojem. A pak je tu ještě něco. U nás panuje ta falešná skromnost. Tady se nesluší, když někdo řekne třeba to, že napsal patnáct knih a všechny se staly bestsellery. Hned se ozve, že sebechvála smrdí a takový ty řeči. Asi i to byl důvod, proč byl Michal některým lidem tak vzdálený. Mě velmi mrzí, že se jeho kandidatura nepovedla, věřil jsem mu a přál jsem si, aby byl prezidentem. Protože je to dobrý člověk.
V televizi právě vrcholí další řada show Tvoje tvář má známý hlas, kde jste taky účinkoval a převtěloval se do různých hudebních celebrit. V kůži kterého světového kolegy byste se cítil nejlíp vy sám?
Tajně jsem si myslel na Bobbyho McFerrina, protože by to byla vděčná maska - udělali by ze mě černocha s dredy... A vzhledem k tomu, že Bobbyho techniku trošku ovládám, mohlo by to být zajímavé vystoupení. Taky musím zmínit jednu roli, která mě ve Tváři bavila: Iggy Pop. Moc jsem ho neznal, ale jak jsem se ho začal učit a sjížděl na YouTube různé rozhovory, zjistil jsem, že je to nesmírně citlivej a vnímavej člověk.
Není moc zpěváků, kteří umějí hrát na tolik nástrojů jako vy - klavír, kytara, banjo, perkuse. Je zpěvákovi tahle multiinstrumentálnost k něčemu? Pomůžete si tím?
Možná ano. Když mě chce někdo pochválit nebo potěšit, řekne, že jsem muzikant. Ne jen zpěvák, ale muzikant. A tak se i cítím. Mnoho let jsem hrál s bluegrassovou kapelou na banjo, objeli jsme půlku světa a bylo mi v tom dobře. Znalost hry na různé nástroje má svoje plus v tom, že muzikanti, kteří vás jako zpěváka doprovázejí, vycítí, že jste jeden z nich. Pochopí to už z toho, že si dovedete odpočítat tempo písničky, což mimochodem nedokáže spousta českých kapelníků. Říkám s nadsázkou, že muzikanti jsou hrozná verbež. Když před ně předstoupí zpěvačka, která je míň zkušená, dokážou si ji vychutnat. Ale když člověk hraje na nějaký nástroj a ovládá ho, má u nich jako zpěvák mnohem větší respekt.
Mezi vaše erbovní žánry patří swing. Čím si vás získal?
Swing byl původně pop, taneční populární hudba, která měla lidi vytáhnout na parket. Rytmus swingu má v sobě něco, co se nedá popsat. Jedna moje kamarádka o tom psala diplomovou práci, a tak se mě ptala, kde je tajemství swingu. A jaký je rozdíl mezi normálním a swingovým frázováním. Neměl jsem na to odpověď. Když si poslechnete, jak frázují Frank Sinatra, Karel Hála a Paul Anka, je to u každého něco úplně jiného. Kdyby se to dalo přepsat do nějakého počítačového programu, viděli byste, že každý swinguje jinde, na jiných místech, v jiném rytmu. Proč to tak je, to nikdo neví, a v tom je osobitost každého z těch zpěváků. Ale myslím si, že takový Frank Sinatra vůbec nepřemýšlel nad tím, jestli swinguje, to vůbec neřešil. Zpíval tak, jak ho to zrovna bavilo, jen prezentoval sám sebe.
Je fakt, že když poslouchám Franka Sinatru, zní mi velmi přirozeně, kdežto na koncertě Tonyho Bennetta jsem si uvědomil, jak je pro něj intonace přísným základem každé písně, znělo mi to až násilně.
Já právě Tonyho Bennetta nikdy moc neposlouchal, nechci se rouhat, ale nikdy mě nepřitáhl. Stejně tak Michael Bublé. Spíš takový Karel Hála, to je pro mě frajer.
Zvládáte spoustu perkusivních nástrojů. Propadl jste jim po seznámení s vaší paní, která je z Kuby, nebo jste je měl rád už dřív?
Perkuse jsou součást všeho, člověk se k nim dostane už v první hodině hudební výchovy na základní škole, kdy mu dají do ruky tamburínu nebo rumba kouli. Já si v nich našel víc, když jsme dávali do kupy turné Český kalendář. Producent Michal Pekárek, dvorní zvukař všech nahrávek Hapky a Horáčka, přišel s tím, že by byl rád, kdyby na koncertech nebyly bicí. Tak jsme odehráli první koncert a já mu říkal, že bez bicích to nejde. A že si koupím cajón... A skutečně jsem si ho druhý den koupil. Když to Michal viděl, nechal mi přivézt plný kufr perkusí, které nakoupili pro muzikál Kudykam. Vybral jsem si různá hejbátka a cinkrlátka, pak jsem přidal i konga a činel, a takhle jsem asi pět let vystupoval s Michalem Horáčkem a do toho jsem ještě zpíval.
Jezdíte s vaší paní na Kubu?
Pravidelně, každý rok. Minimálně na těch třicet dní, co obnáší turistické vízum.
Je to ještě ta nedotčená Kuba, jak ji známe třeba z filmu Buena Vista Social Club, nebo se proměňuje, třeba i se soumrakem autoritářského režimu?
Ten tam je pořád, v podstatě. Fidel Castro sice zemřel, ale Kubu ještě čeká dlouhý proces. U nás taky po revoluci trvalo léta, než byly znát nějaké změny. A hlavně, člověk ten proces nevnímá, změny se dějí postupně a pomalu. Teď na Kubě povolili jistý způsob podnikání, ti, co chtějí a mají nějaké vize, tak si je mohou plnit. Můžou i vycestovat, mají právo na to, zařídit si pas. Někteří se i vrátí. (smích) Protože na Kubě hodně jezdím autem, všiml jsem si, že se silnice opravují, víc se zametají ulice, stříhají se živé ploty. Nedávno jsem se ale o Kubě bavil s kamarádkou, která nikdy nezažila socialismus, a pro ni je ta země pořád ještě šok.
A co kubánská hudba?
Mám rád kubánskou rumbu. Je hodně ovlivněná africkou hudbou, žádný harmonický nástroj, jen různé bubínky, z nichž každý má své jméno, plus sbor a hlavně zpěvák. Kubánská rumba má neskutečnou sílu, Evropan kolikrát ani neví, kde je první doba, protože se to tak různě převaluje a mele navzájem do sebe. Pro mě to nese zvláštní kouzlo, až tajemství. A taky mám rád úplně tradiční kubánskou hudbu, tedy žánr son.
Ondřeji, máte už představu, jak bude vypadat vaše příští album?
Přiznám se, že nemám. Ale kdybyste se mě na totéž zeptal před rokem, taky bych vám řekl, že nevím. A vidíte, najednou letos v únoru přišel David Rotter a nabídl mi nový repertoár - a teď už je na světě nová deska. Takhle nějak to u mě běží. Neplánuju moc dopředu. Co má přijít, přijde.
