Každý vědec si rád hraje
Khalil Baalbaki se narodil libanonským rodičům v Kuvajtu, od roku 1983 však žije v České republice, kde vystudoval dokumentární tvorbu na FAMU. V roce 2006 se stal prvním oficiálním kameramanem Českého rozhlasu, kde působí i jako dvorní fotograf. Do konce prosince je v pražském Národním technickém muzeu k vidění výstava jeho fotografií vědců, kteří spolupracují s pořadem Meteor.
Od roku 2006 jste dvorním fotografem a kameramanem Českého rozhlasu. Fotíte známé moderátory i projekty, nejnověji například Ježíškova vnoučata. Jak jste se k práci pro rozhlas dostal?
Moje spolupráce s rozhlasem začala tím, že jsem se podílel coby kameraman i tlumočník na projektu Africká odysea. Vymyslel ho současný ředitel pražské zoo Miroslav Bobek, který tehdy pracoval v Českém rozhlase, kde založil divizi Český rozhlas Online a budoval stanici Leonardo. Projekt Africká odysea sledoval let čápů stěhovavých do Afriky. Poté následoval další rozhlasový multimediální projekt Odhalení, v němž jsem natáčel gorilu nížinnou jménem Moja. A díky tomu jsem v roce 2006 do rozhlasu nastoupil nastálo.
Čím si vysvětlujete, že rozhlasové médium potřebuje navazovat s posluchači i vizuální komunikaci? Je to tím, že jsme dnes zvyklí vše konzumovat obrazově?
Je to tak, dnešní doba je vizuální a vše chceme vidět. Používám rád příměr, že si také nekoupím knihu pohádek bez obrázků. Dnes si i muzikanti pořizují profesionální propagační fotky, když mají koncert nebo jim vyjde nové CD.
V Národním technickém muzeu probíhá do konce roku výstava vašich fotografií českých vědců, kteří vystupují v pořadu Meteor na ČRo Dvojka. Výstava se koná u příležitosti 55 let Meteoru a má podtitul Takhle vědce neznáte. V čem jsou tyto portréty neobvyklé?
Celé to začalo před pěti lety, kdy slavil Meteor padesát let existence a tehdejší moderátor pořadu Marek Janáč mě požádal, abych udělal padesát portrétů vědců, kteří s Meteorem spolupracují. Chtěl je nafotit v ateliéru, ale to já nemám rád, zdá se mi to nudné. Navrhl jsem proto, že bychom vědce nafotili v jiném prostředí, než je pro ně typické, a chtěl jsem, aby fotka vystihla jejich osobnost a to, co mají rádi. A především jsem chtěl, aby to bylo hravé. Protože každý vědec si rád hraje, což se při focení potvrdilo.
Vybavujete si, které focení vědců bylo nejtěžší?
To vím zcela přesně. S archeologem Martinem Olivou jsme se vydali do jeskyně u Brna, kde jsou prý vzácné archeologické nálezy, ale byla tam úplná tma. Jako fotograf mám ze tmy hrůzu, fotografování je přece kreslení světlem. A my měli jen čelovky! Tři a půl hodiny jsme hledali správné místo a nějaké světlo. Při focení vždy vzniká šedesát procent až na místě při realizaci. Nakonec se to podařilo, ale trpěl jsem.
Na které focení vzpomínáte naopak obzvlášť rád?
Vzpomínám si, jak jsme fotili Františka Walda, který působí na ČVUT a pracuje na výzkumu stavebních materiálů, zkouší třeba odolnost staveb proti požáru. Napadlo nás, že by kvůli focení postavil domečky z karet. Na focení skutečně donesl spoustu karet, stavěl z nich domky a obaloval je skelnou vatou. Moc rád vzpomínám i na focení biochemičky Heleny Illnerové. Přišel jsem tehdy do její laboratoře, přinesl jsem asi dvacet plyšových myší z Ikey a začal jsem inscenovat modré světlo. Paní Illnerová se totiž proslavila experimenty na myších, na nichž zkoušela účinky modrého světla. Zjistila, že při něm špatně spí. Paní Illnerová nejprve ten nápad odmítala, ale nakonec na něj přistoupila a povedla se skvělá fotografie, kde stojí v popředí a za ní odevšad z regálů a polic nenápadně vykukují plyšové myši. Nakonec na focení ráda vzpomíná a plyšové myši odnesla vnoučatům.
Na čem nyní pracujete?
Postupně vytvářím portréty moderátorů Českého rozhlasu, časem by z toho mohla být zase nějaká výstava. Snažím se si s tím vyhrát a dát tomu vtip. Na mých fotkách vše hraje roli, i detaily jsou důležité. Ale v ateliéru či přímo na rozhlasovém pracovišti, kde portréty většinou vznikají, se nenabízí moc možností. Přesto se snažím fotkou vyjádřit osobnost každého člověka.
