V hlavní roli Praha hlavní nádraží. Místo, kterým už 150 let projíždějí dějiny

Ten den zdaleka nepřipomínal významnou událost: když se 14. prosince 1871 otevíralo tehdejší Nádraží císaře Františka Josefa, nyní Praha hlavní nádraží, obešlo se to bez jakékoliv oslavy. Přijel první vlak od Vídně, z něj vystoupilo devět lidí – a to bylo celé. Koho by napadlo, že za sto padesát let půjde o největší a nejvytíženější vlakové nádraží v České republice, kterým měsíčně projde jeden milion cestujících. Vždyť Praha v onom roce 1871 už dvě nádraží měla: od srpna 1845 to, kterému dnes říkáme Masarykovo, a od července 1862 nádraží na Smíchově.

Železniční uzel

Nádraží císaře Františka Josefa se začalo stavět jako konečná stanice nové, pět set kilometrů dlouhé soukromé železniční tratě mezi Vídní a Prahou. Nové pražské nádraží vzniklo mezi tehdy ještě stojícími dvěma branami novoměstských hradeb, Koňskou bránou na horním konci Václavského náměstí a Novou bránou, která stála na východním konci Senovážného náměstí. Obě brány byly zbořeny až v letech 1875 a 1876, v prvních letech tedy museli cestující vycházet k nádraží branami za městské hradby.

Hlavní nádraží v Praze v roce 1936|foto:Fotobanka Profimedia

Už v roce 1892 bylo nádraží zásadně rozšířeno a postupně k němu byly přivedeny další tratě – od Vršovic, Smíchova, Vyšehradu, Libně a nakonec i od Holešovic. Rodil se tak významný železniční uzel, který navíc několikrát změnil jméno. Do roku 1919 se nazývalo Nádraží císaře Františka Josefa, pak do února 1940 Wilsonovo, za protektorátu hlavní, po roce 1945 krátce opět Wilsonovo a od ledna 1953 opět Praha hlavní nádraží.

Rozhlasoví redaktoři se s mikrofony objevili na nádraží ještě před druhou světovou válkou. Právě z nádraží pochází část rozsáhlé reportáže z pohřbu T. G. Masaryka ze září 1937 – rakev byla po dlouhé cestě historickým centrem Prahy naložena na vlak a odvezena do Lán. Spíše než podobná – a v tomto případě smutná – loučení jsou však na historických zvukových nosičích zaznamenána různá vítání přijíždějících návštěvníků. Jde třeba o delegaci Slovenské ligy z USA, která se v červnu 1938 účastnila oslav 20. výročí podepsání Pittsburské dohody. A o měsíc později na nádraží přijížděli účastníci sokolského sletu, posledního před válkou.

Vítání na peroně

Ostatně i válečné události měly na hlavním nádraží svůj odraz: právě zde vítala protektorátní vláda v dubnu 1939 prvního říšského protektora Konstantina von Neuratha, právě na tomto nádraží předával v dubnu 1942 nešťastný prezident Emil Hácha dar Adolfu Hitlerovi k narozeninám – nemocniční vlak s osmadvaceti vagony. A právě z tohoto nádraží odjížděly tisíce mladých lidí na nejprve dobrovolné a později nucené práce v nacistickém Německu; také tato událost byla rozhlasovými mikrofony zachycena.

Tomáš Garrigue Masaryk se po 4 letech exilu vrací do vlasti (Wilsonovo nádraží v Praze 21. prosince 1918)|foto:Fotobanka Profimedia

Po druhé světové válce, kdy cestování letadlem stále ještě nebylo tak běžné, se doslova roztrhl pytel s vítáním zahraničních návštěv, které přijížděly vlakem a vystupovaly na pražském hlavním nádraží. „Vůdce komunistické Jugoslávie Josip Broz Tito, polský premiér Józef Cyrankiewicz, delegace z Maďarska, Mongolska a mnoha dalších zemí – ti všichni byli oficiálně vítáni na hlavním nádraží v Praze a pronášeli tam slavnostní projevy. Byl mezi nimi i albánský komunistický diktátor Enver Hodža,“ říká autorka pořadu Veronika Kindlová. Vlakem – spíše z propagačních důvodů, v té době už se běžně do Prahy létalo – přijel v únoru 1973 do Prahy i sovětský vůdce Leonid Iljič Brežněv.

Po druhé světové válce se doslova roztrhl pytel s vítáním zahraničních návštěv na pražském hlavním nádraží.

„Rozhlasový archiv ale neuchovává jen záznamy zahraničních návštěv. O pražském hlavním nádraží se hodně mluvilo v souvislosti s mnoha opravami a rekonstrukcemi, zejména s modernizací pražského dopravního systému. Nejprve se v roce 1972 začala stavět nová odbavovací hala, o dva roky později bylo pod hlavní nádraží přivedeno metro, což bylo na svou dobu velmi moderní řešení. A konečně od října 1978 prochází nad odbavovací halou nádraží Severojižní magistrála. O tom všem se v rozhlase hovořilo, zejména ve zpravodajství,“ říká Veronika Kindlová.

Temné stránky

Pražské hlavní nádraží není jen objekt, kudy kráčely velké dějiny; místo, kde v roce 1918 při návratu z emigrace vystoupil z vlaku T. G. Masaryk nebo na jaře 1945 Edvard Beneš, případně kde davy v roce 1963 vítaly filmovou legendu Huga Haase, který přijel z Vídně na oslavy 80. výročí založení Národního divadla. Hlavní nádraží má i svou „temnou“ stránku, spojenou s počátkem devadesátých let a masivním nárůstem kriminality, který se dotkl také parku před nádražím. „O tom se v rozhlase hodně diskutovalo před třiceti lety, bylo to námětem mnoha publicistických pořadů. Potíže s lidmi bez domova, s prostitucí a trestnými činy, které tam byly spáchány,“ říká Veronika Kindlová, jež ukázky ze zajímavých nahrávek, souvisejících s pražským hlavním nádražím, okomentuje v pořadu Archiv Plus.