Disident na kolenou. Havlovo Largo desolato v rozhlasové premiéře

„Nějaký rakouský kritik napsal kdysi o jedné mé hře, že vznikla až na samém dně zoufalství a že je mým pokusem o vlastní záchranu. Posmíval jsem se tehdy jeho představám o psaní her, teď bych se mu ale měl omluvit: možná že to mé rychlé psaní po návratu z vězení bylo skutečně aktem sebezáchrany, únikem ze zoufalství či ventilem, kterým jsem si musel ulevit od sebe sama.“

Octnout se zase „tam“

Citát z Dálkového výslechu, knižně vydaného rozhovoru, který vedl Václav Havel v letech 1985–1986 s novinářem Karlem Hvížďalou, se týká vzniku dvou jeho divadelních her: Larga desolata a Pokoušení. Obě byly napsány oproti autorovým dřívějším zvyklostem velmi rychle, v řádu několika dnů. Largo desolato vzniklo v červenci 1984, tzn. rok a půl po Havlově propuštění z vězení, ke kterému komunistický režim donutily protesty západního světa i vážné zdravotní potíže disidenta. Z pocitů propuštěného odpůrce režimu, který ví, že se může kdykoliv octnout zase „tam“ (rozuměj v komunistickém kriminále), vyrůstá základní situace nové hry.

Hlavním hrdinou Larga desolata je dr. Leopold Kopřiva, filozof, který se pro své dílo i postoje dostal do střetu s totalitní moci. Zahrál si ho Ondřej Brousek|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Hlavním hrdinou Larga desolata je dr. Leopold Kopřiva, filozof, který se pro své dílo i postoje dostal do střetu s totalitní moci. Nikým a všemi pasovaný na vůdčí osobnost odporu a spasitele národa je vystavený permanentnímu tlaku nároků a očekávání svých nejbližších i naprosto neznámých lidí. Usazený v hale bytu, z něhož nevychází, protože čeká na zatčení, je v průběhu hry atakován nájezdy nejrůznějších postav. Od rodinného přítele Oldy, kolegy z disentu Olbrama, přes odtažitou manželku Zuzanu, ultimativní milenku Lucy či dychtivou studentku filozofie Markétu až po zástupce obyčejných lidí v podobě zaměstnanců papírny a samozřejmě také dvojice estébáků.

Václav Havel nezapíral, že mnohé situace a postavy v jeho divadelních hrách jsou autobiografické.

Jeden vedle druhého si osobují právo dožadovat se Kopřivovy vyšší mravní a myšlenkové integrity, ponoukat ho k větší politické či citové aktivitě, nebo ho od ní naopak zrazovat. Leopold Kopřiva není žádný nadčlověk schopný nést na bedrech všechnu tíži světa. Propadá malomyslnosti, slabosti a strachu jako kdokoliv z nás a spíš než zůstat pro veřejnost hrdinou si přeje mít ode všech nároků a očekávání konečně pokoj.

Proč ne Vaněk?

Václav Havel nezapíral, že mnohé situace a postavy v jeho divadelních hrách jsou autobiografické. A také v případě Larga desolata si každý průměrně informovaný divák ztotožní Leopolda Kopřivu s jeho autorem a poměry v Kopřivově domácnosti se soukromím Václava Havla. Podobné doslovné ztotožnění autor opakovaně odmítal jako příliš zjednodušující. Svůj postoj vysvětloval následovně: „Kdybych byl ale identifikován s Kopřivou, asi bych se dost bránil. Tak špatně jako Kopřiva na tom totiž, alespoň doufám, nejsem. (Ostatně chceš-li za každou cenu znát můj názor na vztah mezi Kopřivou a mnou, pak bych řekl, že Kopřiva je maximálně jen jakýsi můj hrůzostrašný sen o tom, jak by to se mnou mohlo jednou dopadnout.)“ Tak odpověděl undergroundovému časopisu Vokno krátce po zahraniční premiéře své hry na otázku: Proč se Kopřiva nejmenuje Vaněk?.

Largo desolato nastudoval ve vlastní úpravě režisér Lukáš Hlavica|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Largo desolato je nemilosrdná komedie zachycující postupný osobní rozpad intelektuála vystaveného ničivým vnějším i privátním poměrům. Pohled na disidenta na kolenou, který na konci hry prosí zástupce represivního režimu, aby na něm uplatnili svou moc a vytrhli ho z nesnesitelné situace, byť by to znamenalo cestu do vězení, není divákovi příjemný. Ani nemá být. Že Leopoldu Kopřivovi propůjčil tolik ze sebe a svého soukromí, posloužilo Václavu Havlovi při psaní jako terapie. Dnes to svědčí o jeho autorské odvaze.  

Nakládat na vyvolené

Zůstává otázka, v čem může být Largo desolato aktuální pro nás. Od doby starověkého obětního kozla, na kterého naši předkové nakládali svoje hříchy, aby je za ně odnesl někam, kde tato provinění zahynou spolu s ním, se lidské společenství moc nezměnilo. I dnes máme tendenci nakládat na své vyvolené víc, než kolik jsme ochotni nést sami, čekáme, že uskuteční to, pro co nejsme ochotní nic udělat. A když pod nákladem začnou klopýtat, neváháme jim dát najevo svoje zklamání a nakonec je zatratíme.

Largo desolato nastudoval ve vlastní úpravě režisér Lukáš Hlavica, který do hlavních rolí obsadil Ondřeje Brouska (Leopold Kopřiva), Petru Špalkovou (Zuzana), Mariku Procházkovou (Lucy), Martina Myšičku (Olda), Kamila Halbicha (Olbram), Anežku Šťastnou (Markéta), Jana Vondráčka a Otmara Brancuzského (První Láďa, Druhý Láďa) a Petra Lněničku a Filipa Kaňkovského (První chlapík, Druhý chlapík).