Budoucnost se musí vystavět na poznání minulosti, je přesvědčena autorka trilogie Šikmý kostel

Oba díly Šikmého kostela se staly bestsellerem, ten první dokonce Knihou roku 2020. Zdá se, že čeští čtenáři oceňují, když příběh má nějaký reálný základ a v jeho pozadí jsou skutečné události… Překvapuje vás to?

Nepřekvapuje mě to ani trochu. Je starý známý fakt nejen v Česku a nejen v literatuře, že příběh je nejlepším nositelem informace. Pak je ale důležité, aby si autor byl vědom odpovědnosti, která s tím souvisí. Právě z tohoto důvodu nikdy nefabuluji za rámec toho, co se skutečně stalo nebo reálně stát mohlo. S tím mám spojenou jednu zajímavost – několikrát se mi už ozvali čtenáři, že pasáž nebo celá dějová linka, kterou jsem si úplně vymyslela, se opravdu udála v jejich rodině. Z toho mě až mrazí.

Co bylo tím prvotním impulzem, kdy jste se rozhodla o tomto kraji a jeho příbězích psát? Zpočátku jste chystala jen povídku, která se vám posléze rozrostla do rozsáhlé trilogie, ale co byl ten spouštěč?

Při rešerších pro onu povídku jsem si uvědomila, kolik nezpracovaných témat Karvinsko skrývá. Kolik historických událostí z uplynulého století je stále tabu nejen ve veřejném prostoru, ale i v rodinách. To jsem chtěla alespoň trochu napravit. Soudě podle čtenářských ohlasů se mi tento záměr snad podařilo naplnit.

Obě vaše knihy jsou nesmírně poctivé, stovky hodin jste věnovala rešerším v archivech a povídání s pamětníky, případně konzultacím s historiky a dalšími odborníky. Jak z tak bohatého materiálu skládáte linie příběhů a postav?

Já bych k tomu počtu hodin klidně přidala ještě jednu nulu. Ošidnost beletristického zpracování spočívá v tom, že z mnohahodinového bádání vám často v knize zbude jenom odstaveček nebo pár řádků dialogu. Jako autorka však potřebuji znát kontext, proto se při bádání nebo rozhovorech s pamětníky snažím jít co nejvíce do hloubky. Základní kostru příběhu mi vytváří historická realita, do které dosazuji dějové linky postav, z nichž každá nese jakési sdělení, způsob uvažování, postoje. Teprve pak začínám vytvářet příběh, propojovat jednotlivé osudy. Nedokážu asi popsat mechanismus svého postupu, omezím se tedy na konstatování, že nad vším vyjmenovaným musím opravdu hodně přemýšlet, aby výsledný příběh fungoval, všechno do sebe zapadalo a nezůstávaly mi tam volné nitě. A aby to chtěl někdo číst, samozřejmě.

Spisovatelce Karin Lednické se v její románové trilogii Šikmý kostel daří narovnávat pokřivený obraz karvinského regionu|foto:Karin Zadrick

Postavy vašich knih jsou zčásti smyšlené, ale máte tam i skutečně existující postavy, jako je například koncentráčník Tadeusz Wiejowski. Proč jste se občas tak rozhodla?

Máte pravdu, že v textu figuruje celá řada skutečných osobností, třeba vámi zmíněný Tadeusz Wiejowski, vězeň z historicky prvního transportu do Auschwitzu a taky vůbec první člověk, kterému se podařilo z lágru utéct. Stejně tak je reálnou postavou třeba hrabě Larisch, starosta Wacław Olszak nebo třeba pekař Komendir a mnoho dalších. Děj se odehrává v reálných kulisách, přijde mi proto logické, že se v něm vyskytují skutečné historické postavy.

Vaše knihy obsahují detaily, jako jsou krajové zvyky, dobová jídla i nářeční výrazy. Jak jste je nacházela? Prostřednictvím pamětníků, nebo si sama na některé pamatujete? 

Slezské nářečí se doposud užívá, to jsem dohledávat nemusela. Lidé „po naszymu“ stále mluví, je to běžné. A informace o dobových zvycích a jídlech jsem si zjišťovala stejně jako všechny ostatní: v literatuře, v archivu i u pamětníků.

Čtěte také

Šikmý kostel je kniha o naději, svěřuje se autorka hornické trilogie Karin Lednická

Proč se ve druhém dílu objevuje více nářečí?

V prvním díle jsem s regionalismy zacházela jako s šafránem, protože jsem nechtěla, aby byly pro čtenáře rušivé. Ve druhém díle jich přibylo ze dvou důvodů: jednak jsem předpokládala, že čtenáři už jsou s nimi více obeznámeni, jednak s ohledem na nosné téma, tedy nacionalismus a věci související. V určitém období historie se národnost člověka a potažmo jazyk mohly tam u nás stát důvodem, proč byl člověk odvlečen do koncentračního tábora nebo dokonce popraven. S ohledem na to považuji za důležité, aby nářeční prvky byly přítomny ve zvýšené míře. Na dokreslení, pro zvýšení autenticity. Ze stejného důvodu přibude ve třetím díle ideologické ptydepe.

Žijete se svými postavami? Ptám se proto, že při čtení vašich knih jsem měla pocit, že ty postavy znám, právě proto, jak důvěrně a plasticky je líčena jejich každodennost.

Žiju se svými postavami. Když píšu, musím tam být s nimi, jinak bych psát nedokázala. A samozřejmě na ně myslím i ve chvílích, kdy nepíšu – nejprve si totiž musím každou scénu nebo dějovou linku vystavět v hlavě, teprve pak má smysl sedat k počítači. Jsem opravdu ráda, když mi teď potvrzujete, že vás příběh mých postav vtáhl, že jste tam byla taky s nimi.

Režisér Radovan Lipus a herec Jan Szymik při natáčení audioverze druhého dílu Šikmého kostela|foto:Ivo Dankovič

A jak vlastně vaše spisovatelské dny vypadají? Máte třeba nějaký plán, kolik stran denně napíšete, nebo je to spíš impulzivní?

Jsem spisovatelka na volné noze, takže když jsem ve fázi psaní, píšu každý den. Začínám ráno, jsem skřivan. Nestanovuji si ale limit v počtu stránek nebo slov. Pro mě je určující dopsat scénu, kterou jsem si ráno vystavěla v hlavě. Neodcházím od toho, dokud nemám tečku za poslední větou.

V některých rozhovorech jste přiznala, že jste si zejména ve druhém dílu sáhla na dno. V čem konkrétně?

Ano, hrábla jsem si několikrát, zejména při psaní vypjatých scén. Vzhledem k mému totálnímu ponoru bylo pro mě obtížné vystavovat postavy některým křivdám, tragédiím, nacistické mašinerii. Nechat je umírat, trápit se. Ale jednou, když na mě padla takováto krize, jsem si našla berličku – řekla jsem si: „Ty to jenom píšeš, zatímco oni to museli žít.“ Překvapivě dobře to funguje.

Čtěte také

S ostravskou spisovatelkou Karin Lednickou o její románové prvotině Šikmý kostel

Vaše plánovaná trilogie začíná obřím důlním neštěstím roku 1894 a sleduje ve třech odlišných dějových liniích osudy hlavních hrdinů až do poloviny šedesátých let, do zboření kostela svatého Jindřicha. Dál už příběhy pokračovat nebudou?

Nebudou pokračovat, Šikmý kostel opravdu skončí v první polovině šedesátých let, která pro starou Karvinou znamenala období největšího zmaru a zkázy.

Kdybyste měla psát o Karvinsku dnes, jaký by to byl příběh?

Nejspíše o tom, jak je těžké nést dědictví minulosti, když je ta minulost zavalena vynuceným mlčením a ideologickým balastem. Je těžké nést důsledky, když nejste obeznámena s příčinou, že? Domnívám se, že leitmotivem knihy ze současné Karviné by byla frustrace. Oprávněná, nutno dodat.

Čím si vysvětlujete, že se o příbězích, kterým svou trilogii věnujete, dosud nemluvilo?

S určitou nadsázkou se dá říct, že během uplynulého století si každá dekáda našla specifický důvod, proč historické události zamést pod koberec.

Inspirovaly vás literárně či tematicky nějaké starší české knihy, například Černá země Vojtěcha Martínka, která je románovou kronikou Ostravska? Nebo nějací regionální autoři, případně klasici? Přece jen, románová kronika kraje byla příznačná zejména pro literaturu 19. století…

Vojtěcha Martínka mám moc ráda, ve druhém díle mu v pasážích věnovaných ostravskému pobytu jedné z hrdinek knihy, Julky, vzdávám na několika místech hold. Máte pravdu, že románová kronika byla příznačná pro 19. století. Právě to byl jeden z důvodů, proč jsem zvolila tuto formu – protože na Karvinsku podobné dílo zkrátka chybí. A já teprve ex post zjišťuji, jak ohromně je to pro každý region důležité, aby měl zachycenou tuto etapu historie. Stojí na tom v mnoha ohledech místní sebeurčení člověka, je to půda, ze které rostou kořeny.

„Mnohokrát jsem při psaní narazila na paralely k dnešku, je to někdy až děsivě přesné. Možná jsme opravdu nepoučitelní. Odsouzení opakovat stále dokola stejné chyby a nést důsledky,“ říká spisovatelka Karin Lednická |foto:Archiv Karin Lednické

Je česko-polský spor, o kterém mimo jiné v trilogii píšete, dodnes na Těšínsku a Karvinsku aktuální?

V určitých ohledech ano. Ne už v tak vypjaté podobě, pochopitelně. Ale je stále přítomný, a to z důvodů, o kterých jsem mluvila před chvílí. Nikdy se nestal předmětem diskuse, dlouhou dobu se objevovala jen stanoviska jedné či druhé strany, což samozřejmě jenom dál přilévalo olej do ohně.

Píšete, že jste se snažila o nestrannost v rámci česko-polských vztahů. Ta nemožnost se mezi lidmi dohodnout rezonuje i dnes, netýká se jen minulosti. Stejně jako nacionalismus. Psala jste knihu i s tímhle obecnějším záměrem?

Ano. Mnohokrát jsem při psaní narazila na paralely k dnešku, je to někdy až děsivě přesné. Možná jsme opravdu nepoučitelní. Odsouzení opakovat stále dokola stejné chyby a nést důsledky. A ještě k té nestrannosti – je třeba pochopit, že historie není černobílá. K protichůdným postojům jako autorka přistupuji tak, že každému z nich přiřadím jednu postavu, a do té se pak snažím co nejvíce vcítit. Někdy je to fuška, třeba když se mám snažit pochopit myšlenkové pochody ultranacionalisty. Ale snažím se.

Audiokniha Šikmý kostel 2 vychází v Radioservisu|foto:Radioservis

K prvnímu dílu Šikmého kostela vznikla audiokniha v podání Vilmy Cibulkové. Druhý díl načetl na CD herec Jan Szymik, režisérem je Radovan Lipus – tedy tvůrci více spjatí s krajem, kde se příběh odehrává. Byl to hlavní důvod, proč je pojetí audioverze druhého dílu odlišné od toho prvního?

Považovala jsem za důležité, aby se tentokrát více dbalo na správnou výslovnost ve všech jazycích. A taky aby se mnohem pečlivěji pracovalo s hudbou, protože ta ve druhém díle tvoří významnou součást děje. Zkrátka aby celkové ladění nahrávky více odpovídalo knize, jejímu regionálnímu a dobovému zasazení. Vilma se na to začala profesionálně připravovat, ale bývalý vydavatel s upraveným dramaturgicko-režijním pojetím nesouzněl. Pro něj byla důležitější rychlost, s jakou audiokniha vyjde, a tak z podpisu smlouvy sešlo. Radioservis se k nahrávce postavil zcela opačně. Přizval ke spolupráci zkušeného režiséra Radovana Lipuse a herce Jana Szymika, kteří mají na Těšínsku kořeny a znají tamní rázovitou mentalitu. V jejich podání vznikla nahrávka, ze které mám jako autorka velikou radost.

Za Šikmý kostel jste čerstvě získala Cenu za svobodu, demokracii a lidská práva udělovanou Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Ocenění jste obdržela „za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin“. Jak tuto cenu vnímáte?

Cena udělená ÚSTR mě samozřejmě nesmírně těší a považuji ji za významné ocenění své literární i mimoliterární práce. V této souvislosti se však sluší připomenout, že v roce 2017 získala tutéž cenu Kateřina Tučková za knihu Vyhnání Gerty Schnirch, a i tehdy to souviselo s tím, že do veřejného prostoru vnesla dříve tabuizované téma. U nás na Karvinsku a Těšínsku je nezpracovaných témat celá řada, a abych je mohla pojmout komplexně, zpracovávám oněch sedm dekád v trilogii. Jak jsem řekla při děkovném proslovu v Senátu, tam u nás více než kde jinde platí, že budoucnost se musí vystavět na poznání minulosti.

Váš doslov k prvnímu dílu končil větou Kéž by. Kéž by vstoupil karvinský region do širšího povědomí a naboural předsudky o kraji. Kéž by se narovnal jeho pokřivený obraz. To se podařilo. Ale doslov druhého dílu také končí přáním Kéž by. V co doufáte nyní?

Ono „kéž by“ ze druhého dílu se váže na ústřední téma, tedy nacionalismus. Postupně se věnuji českému, polskému a německému. Každý z nich se tvrdě projevil na životních osudech lidí ve staré Karviné i na Těšínsku obecně. Čtenáři Šikmého kostela vědí, že ten dopad byl skutečně velmi drsný. Abych tedy odpověděla na vaši otázku – přála bych si, abychom se naučili vnímat nejprve člověka samotného, teprve pak brát v potaz jeho národnost, jazyk… cokoli. Když to nedokážeme, opravdu hrozí, že si některé části historie holt prožijeme znovu. Vzpomínáte, jak jsme se před chvilkou bavily o paralelách mezi dneškem a dějem mých knih? Tahle je podle mého jedna z nejděsivějších.