Český salámismus mi vyhovuje, říká zpěvák Mirai Navrátil

Jaký byl váš vztah k tanci před tím, než jste na StarDance kývnul?

Nulový. Chlad. Hotová Antarktida.

Jak dlouho jste účast zvažoval? Neobával jste se, že budete kvůli tancování šidit kapelu?

Já do toho šel hlavně z toho důvodu, že jsem se půl roku válel doma a nemohl jsem dělat to, co mě baví a naplňuje nejvíc, tedy muziku. Když přišla nabídka na StarDance, bral jsem to jako výzvu a říkal si, že budu mít aspoň na nějakou dobu o zábavu postaráno. Málokdo mohl v tu chvíli tušit, že se v létě kultura zase rozjede, že budeme s Mirai hrát a dokončovat album.

Co je pro vás jako tanečníka nejtěžší?

Udržet postavení těla a vzpřímenost postavy. To je nejdůležitější, kroky už se vždycky nějak naučíte. Celá naše rodina se trošku hrbí, dlouho jsem si myslel, že já ne, ale když se na sebe teď podívám v zrcadle při nácviku, tak vidím, že se hrbím taky. Takže pozice při standardech, už tak nepřirozený, jsou pro mě ještě obtížnější.

Jak si ve StarDance věříte? Chtěl byste vyhrát?

Znám svoje možnosti a vím, že jsou tam brilantní tanečníci. Kdybych došel do šestého sedmého kola, tak bych to považoval za hyperúspěch.

Mirai Navrátil: „Na venkově má člověk čas zabývat se jen hudbou, řešit to gró. Když jsem v Praze, rozjede se mediální kolotoč, kdy už člověk nemá čas na to nejzásadnější. Muzikanti, co žijou stranou, mají větší svobodu, byznys je tolik nevtáhne.“ |foto:David Turecký

S Mirai jste natočili novou desku Maneki Neko. Už předchozí alba nesla japonské názvy Konnichiwa a Arigató, v překladu Dobrý den a Děkuji. Co znamená Maneki Neko?

Maneki znamená vábit a Neko je v japonštině kočka. A Maneki Neko je japonská soška kočičky pro štěstí. Váže se k ní legenda, podle níž tahle kočka zachránila život poutníkovi, který se schoval před bouřkou pod stromem, do kterého pak uhodil blesk. Poutník pak na oplátku zahrnul její vesničku bohatstvím, proto je Maneki Neko symbolem záchrany a štěstí. Když jsme hledali pro titul alba zase nějakou výpůjčku z japonštiny nebo japonské kultury, přišla moje matka s názvem Maneki Neko. A jak tady už rok a půl kvůli covidu přešlapujeme na místě a hledáme východisko z celé té patálie, tak se mi ten název zdál přiléhavý.

Kolik vám zbyde materiálu, když připravujete album?

Vždycky je nějaký odpad. Snažil jsem se za covidu pracovat na denní bázi, psát a psát, abych se do toho dostal. Většinou svoje věci rozepíšu do stadia sloka – refrén, a když se to klukům líbí, dodělám zbytek. Takových skic o jedné sloce a refrénu vzniklo mnohem víc, ale to, že jsme je nevybrali teď, neznamená, že je nemůžeme použít na další desku. Jednu píseň jsme dokonce nahráli, smíchali i zmasterovali, ale nakonec jsme ji na album nedali, protože nezapadla do celkového kontextu. Ale zas máme v záloze nahrávku, kterou jde okamžitě použít.

Čtěte také

Mirai Navrátil: Skladbu „Když nemůžeš, tak přidej“ jsem po 70 kilometrech pochodu nemohl ani slyšet

Když rozhodujete o tom, co na desku půjde a co ne, máte jako frontman a autor právo veta?

Rozhoduje celá kapela, plus producent Ondra Fiedler a taky Jirka Kouba z managementu firmy. Když v téhle sestavě o něčem rozhodujeme, vzejde z toho většinou neremízový stav. A tím je to pořešený.

Album vrcholí emotivní skladbou Lítej, věnovanou zesnulému Davidovi Stypkovi. Jaká je historie téhle písně?

Napsali jsme ji se songwriterem Honzou Vávrou. Písničky jsou kolikrát jen takový formičky a každá formička potřebuje obsah, příběh. Taky v případě Lítej jsme měli hudební formu, náčrt a já hledal něco, co dá tomu náčrtu rozměr. Rozhodl jsem se věnovat písničku Davidovi,3, jako poděkování, vyjádření úcty a lásky.

Letošní podzim má Mirai Navrátil hodně nabitý. Vedle nového alba a chystaných koncertů se stal i jedním z tanečníků v ostře sledované televizní show StarDance |foto:David Turecký

Taky David byl z Frýdku. Znali jste se dobře?

Byl to velký kamarád, takovej můj supervizor. Vždycky mi dokázal pomoct, nejen s muzikou nebo s textem, ale i v životě obecně. Poslední dva roky, než umřel, mi byl nablízku. On byl takovou frýdeckou legendou, všichni ho uznávali. Jen ten jeho muzikantskej dosah nebyl tak velký, za hranicemi Frýdku-Místku ho nikdo neznal – až později se to zlomilo. V jeho přítomnosti jsem měl vždycky pocit, že mám v zádech staršího bráchu, cítil jsem nad sebou jeho ochranný křídla. Bral jsem Davida jako svůj vzor. Teda až na to, jakým způsobem se oblékal. (smích) Tohle měl dlouhá léta na párku, vzal si klidně ponožky do sandálů, jemu to bylo jedno.

Davidovi trvalo dlouho, než se prosadil. Vy jste s Mirai naopak prorazili hned. Měli jste v něčem výhodu?

Dobrá otázka. Já pořádně nevím, proč se David v tom Frýdku-Místku tak dlouho schovával. I Martin Červinka (hledač talentů a šéf společnosti SinglTon – pozn. autora) mi říkal, že absolutně nechápe, jak mohl tak obrovský talent zůstávat roky neobjeven. David se ale snažil, nekašlal na to. Možná, když to řeknu natvrdo, to bylo tím, že už byl skoro čtyřicátník. My jsme prorazili jako mladí kluci kolem dvacítky, byli jsme energičtí a dovedli na lidi přenést pozitivní emoce. Kdežto David v některých obdobích své tvorby vyzařoval spíš temnotu a lidi z toho možná měli strach.

Jen tak mimochodem, co je na Frýdku tak přitažlivé, že vás ani hudební showbyznys nevylákal do hlavního města?

No, teď to zrovna tak nevypadá, protože jsem ve StarDance, což znamená dvoufázový trénink – takže jsem pořád v Praze. Ale jinak jsem na Frýdek nikdy nezanevřel. Mám tam rodinu, kamarády, pořádám tam třeba i festival FM City Fest, což byla letos jedna z největších hudebních akcí u nás. Připadá mi, že mě tam mají lidi rádi. Jestli je něco můj hometown, tak je to Frýdek.

„Když přišla nabídka na StarDance, bral jsem to jako výzvu a říkal si, že budu mít aspoň na nějakou dobu o zábavu postaráno,“ říká MIrai Navrátil|foto:ČT

Takže vás Praha nespolkne?

Prahu mám samozřejmě taky rád, pořád je to pro mě sice napůl pracovní adresa, ale je to krásný město, které mě přitahuje i kvůli možnostem, kam zajít. A kde se třeba i dobře najíst. Bydlím tu kousek od Jiřáku a jen kolem náměstí je několik míst z Gastromapy Lukáše Hejlíka, podle které se orientuju, kam v Praze na jídlo. Ale to neznamená, že Frýdek pro mě končí, to vůbec.

David Stypka, Richard Krajčo, Mirai, to všechno jsou výrazná pop-rocková jména posledních let. V čem je podle vás síla moravskoslezské scény?

Můžeme přidat další jména: Tomáš Klus je z Třince, taky Ewa Farna, Albert Černý… Tu geografickou blízkost člověk vycítí. Teďka ve StarDance je tanečník Martin Prágr, který je taky tam od nás a mám pocit, že si rozumíme trochu víc. Ale čím to je, že je u nás taková líheň? Na to už se mě ptali někdy před šesti lety, když jsme začínali. Někdy si dělám srandu, že to je možná tím uhelným prachem… (smích) Ale jinak si myslím, že na venkově má člověk čas zabývat se jen hudbou, řešit to gró. Když jsem v Praze, rozjede se mediální kolotoč, kdy už člověk nemá čas na to nejzásadnější. Muzikanti, co žijou stranou, mají větší svobodu, byznys je tolik nevtáhne.

Čtěte také

Kartářka rozhodla. Ze jména Mirai prý jde pozitivní energie, vysvětluje Čechojaponec Mirai Navrátil

Jak na vás osobně dopadnul covid? Spousta lidí si v průběhu té vynucené nečinnosti uklidila – doma, ve zkušebně, v duši… Co vy?

Měl jsem větší prostor psát. Kdybych jen jezdil koncerty, asi nové album vyjde později. Tím, že prostor pro realizaci byl najednou obrovskej, mám materiálu skoro na další desku. No a v osobním životě jsem začal víc sportovat a chodit na hory, absolvoval jsem třeba Beskydskou sedmičku.

Co je Beskydská sedmička?

Extrémní horský maraton, který vede přes sedm beskydských kopců. Celkem přes sto kilometrů s převýšením šest kilometrů, což je jako na horu K2 ze základního tábora. Závod vymyslel člověk, který právě na K2 byl, a rozhodl se to zprostředkovat i nám v Beskydech. Byla to pro mě stejná výzva jako teď StarDance. Skvělý bylo, že jsem kvůli tomu závodu musel začít pečovat o svoje tělo. Aspoň v tom byl covid k něčemu dobrý. Člověk vyjel ze zajetých kolejí. Třeba v roce 2018 jsme odehráli sto šedesát koncertů, strašlivej kolotoč, nebyl čas na nic jiného. Dva roky jsem neměl volný víkend. Pak přišla pandemie, všechno se zpomalilo až zastavilo a já měl najednou volný každý víkend. Kdyby to trvalo jen půl roku, tak bych tomu viru možná i poděkoval.

Jak moc vám pandemie zabránila v cestách do vašeho druhého domova, do Japonska? Podíval  jste se tam letos, kdy žilo olympijskými hrami?

Já tam byl těsně předtím, než to celé vypuklo. Byli jsme lyžovat na Hokkaidu, na freeridu. Pak jsem byl domluvený s Českým olympijským výborem, že pojedu do Tokia jako takový pseudoreportér, který bude přes sociální sítě komentovat olympijské dění. Měl jsem moderovat s Naomi Adachi, což je taky Polojaponka. Já mám tátu Čecha a mámu Japonku, ona to má přesně naopak. Oba máme japonské pasy, takže i když Japonci zavřeli hranice pro cizince, mohli jsme do země. Jenže tři dny předtím, než jsme měli letět, když už jsem měl koupenou letenku a zajištěný hotel, tak zavřeli hranice i pro Japonce. V ten moment úplně ztratilo smysl tam jet.

Mirai Navrátil: „Stále vnímám Mirai jako kapelu, která má ukazovat směr.“ |foto:Ondřej Kudyn, Universal Music

Museli byste do karantény.

No právě. Podmínky karantény v Japonsku jsou dost drsný. Tři dny jste zavření v místnosti dvakrát tři metry, nemůžete otevřít ani okno, akorát vám borec ve skafandru přinese párkrát denně studené jídlo. K tomu třikrát za den PCR test. Když vám devětkrát vyjde negativně, přecházíte do další, tentokrát čtrnáctidenní karantény. Dva týdny jste zavření na hotelu, kam vám čtyřikrát denně volají přes aplikaci, jestli jste fakt fyzicky na místě. Takže jsem si nakonec řekl, že nepojedu nikam. I když jsem byl domluvený se svojí babičkou, která mi pět let zpátky na smrtelné posteli kladla na srdce, že se uvidíme na olympiádě v Tokiu. No, ten nahoře to asi chtěl jinak.

Jak moc japonskou společnost hry polarizovaly? Velká část populace proti olympiádě protestovala.

To je otázka spíš pro Japonce, já už se zase tak moc japonsky necítím. Ale samozřejmě je to pravda, hodně se protestovalo. Přístup Japonců k pravidlům, k lidskému životu a jeho hodnotě je zkrátka jiný, než známe z Evropy. Velká část japonské společnosti by olympiádu zrušila, i kdyby měl kvůli ní na covid umřít jen jediný člověk. Je to trošku vyhrocený postoj, ale vlastně se mi v něčem líbí.

V Japonsku jste se narodil, ale vyrůstal jste v Česku. Máte prý přesto zkušenost z japonských škol. Jak to?

Chodil jsem v Japonsku do školy vždycky o prázdninách. Oni tam mají jinak uspořádaný školní rok, zatímco my v Česku končíme se školou v červnu, Japonci chodí do školy ještě celý červenec.

Takže jste přijel na prázdniny do Japonska a šel jste znovu do školy?

Taky jsem to extrémně miloval! (smích) Ale nešlo to udělat jinak. Bratranci a sestřenice, za kterými jsem do Japonska jezdil, se prostě ještě v červenci učili, a než abych seděl sám doma, tak mě naši poslali do školy taky. Mimochodem, po pár dnech jsem skončil v ředitelně, na japonské poměry jsem dělal bordel.

Systém je tam asi nastavený jinak.

V Japonsku se ctí pravidla. Jako děti jsme museli mít uniformu a stačilo, abych si dal kšiltovku na stranu, a hned to spolužáci řešili. Proč to dělám, proč porušuju pravidla? Nebo jsem přešel křižovatku na červenou, a rázem všeobecné pohoršení. Zajímavé to bylo taky ve školní jídelně. Když se šlo na oběd, neexistovalo, že bych si vzal tác a nějaká kuchařka mi vydala jídlo. Každý žák se musel o něco postarat. Jeden vydával jídlo, jiný umýval talíře a další uklízel nádobí. V Japonsku vás prostě už v sedmi osmi letech vedou k zodpovědnosti a soběstačnosti. Kolektiv se tam musí umět postarat o sebe navzájem. To se mi líbilo. Ale jinak musím říct, že mi spíš vyhovuje ten českej salámismus… (smích)

Přenesl byste přesto něco z japonského stylu a přístupu k životu do našich poměrů?

Jídlo! Českou kuchyni bych trošku nevlastenecky lusknutím prstu vyměnil za japonskou. Mám sice rád knedlo vepřo zelo, občas si dám i guláš, což je, mimochodem, nejoblíbenější jídlo Japonců, kteří přijedou do Česka. Ale Japonsko je co se týče gastronomie světová jednička.

Proč to tak je?

To je složitá otázka. Tamní kuchyně, to jsou ryby, mořské plody, zelenina. Ale nebude to jen ingrediencemi. V Japonsku měli samuraje, my měli rytíře. (smích)

Celý rozhovor s Miraiem Navrátilem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.