Básník není vyvázán z potřeby angažovat se, říká Petr Hruška

16. listopad 2020

V závalu. Tak se jmenuje nová kniha básníka Petra Hrušky (1964), v níž ale čtenář najde místo poezie sloupky, podpovídky, odstavce a jiné krátké prozaické texty, které autor publikoval třeba v Respektu a Revolver Revue. „Moje texty si například všímají poměrů panujících na univerzitách, v kostelech a hospodách, což jsou podle mne tři zásadní ‚nohy‘ společenského života,“ říká Hruška v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas.

V  nové knize uvažujete i o jedné z podstat rozhlasového vysílání, když přemítáte: „Slyšet a nevidět přitom toho, kdo k  nám hovoří, má svoji sílu.“ Co ještě pro vás znamená rozhlas?

Pamatuji si, jak před dvaceti lety na jednom literárním festivalu uspořádali debatu o budoucnosti rozhlasu. Několik mladých postmoderních autorů tenkrát vystoupilo se slušivou skepsí, s  níž nás všechny upozornili, že si holt musíme připustit holý a tvrdý fakt: rozhlas v naší vizuální době nemá místo a brzy zanikne. On se ale zatím stal jenom živou protiváhou vizuálním médiím, neboť vedle svých omezení má i nenápadné přednosti. Citoval jste z mého textu nazvaného Sláva rozhlasu; dovolte, abych učinil totéž: „Člověk pustí rádio a vstoupí náhle, nečekaně doprostřed promluvy, neví, kdo mluví, ani jak vypadá, a ztrácí tak na chvíli předpojatost. Je sám s  cizím vzkazem, přirozeněji a upřímněji vnímá, zda slyší blábol nebo evangelium. Rozhlas je jakési samovolné ‚čištění‘ slova a hudby.“

Básník Petr Hruška během slavnostního odhalení lavičky na počest Václava Havla

V  rozhlase je slyšet spíš vaše poezie, v  tištěných médiích se ale od přelomu milénia vyslovujete i k veřejným tématům, třeba ke svobodě slova v  akademickém prostředí anebo k metodě používání vulgarismů prezidentem Milošem Zemanem. Kde se u básníka vzala potřeba nabrousit publicistické pero?

Nikdy jsem si nemyslel, že člověk píšící ve verších je jaksi automaticky vyvázán z  potřeby angažovat se v současném světě. Stejně jako jsem si nikdy nemyslel, že je povinován své verše aktuálním tématům přizpůsobit, jinak ztrácejí smysl a naléhavost. Hledal jsem asi podvědomě způsob, jak svoji účast s dnešní dobou přiléhavě vyjádřit a našel ji právě v těch krátkých prozaických zamyšleních, která ale chtějí být mnohem více než jen názorem na současnost. Touží obsahovat něco mnohem obecnějšího a zároveň něco mnohem intimnějšího, vlastně jako každý pořádný umělecký text.

A jak se ze sloupků a jiných textů zrodila knížka? 

Cherchez la femme. V  tomto případě jde o Terezii Pokornou, šéfredaktorku Revolver Revue. Poté co jsem začal psát krátké texty na internetovou stránku tohoto časopisu a nakladatelství, konkrétně do rubriky nazvané Bubínek Revolveru, několikrát mi naznačila, že by z těch sloupků, glos, „podpovídek“ a miniesejí mohla být časem kniha. A protože byla neodolatelná v občasném připomínání, nikoli naléhání, nakonec jsem se tím začal sám zabývat a letos na jaře jí odevzdal soubor, v němž ony „bubínky“ tvoří celou třetinu. Začala pečlivá redakční práce, což dnes není nic tak samozřejmého, na níž se vedle Terezie Pokorné podílel Marek Vajchr a také Edita Onuferová. A Viktor Karlík, můj oblíbený výtvarník, mezitím vytvořil pregnantní, a přitom víceznačnou obálku.

Petr Hruška: V závalu

Domníváte se, že s pomocí krátkých žurnalistických žánrů lze oslovit větší část ze čtenářského krajíce, než když mu nabízíte jen básně?

Asi to tak bude. Jak jsem už vysvětloval, tvořím ty prózy ovšem z jiných důvodů, než ze vstřícnosti k publiku. Básně píšu nadále se stejným zaujetím. Je ovšem pravda, že obecná úzkost z poezie je neobyčejně silná ve své předpojatosti. Kdybych například ony sloupky vzal a rozsekal do veršů, aby připomínaly básně, jsem přesvědčen, že řada lidí by čtení vůbec nepodstoupila. Naopak stačí leckterou báseň slít z veršů do normálních vět, tak, aby připomínala prózu, a hle – leckdo se ochotně začte. A co víc: bude tvrdit, že textu rozumí, zatímco v  případě původní básně by jen zoufale kroutil hlavou…

Čtěte také

Kniha dostala název podle sloupku V závalu, ale protože žijete v Ostravě, může si čtenář myslet, že v  ní najde samé ostravské reálie. „Zával“ má ale v knize asi mnohem širší význam, než ten spojený s  hornictvím?

Ano. Řada textů se věnuje například konkrétním knihám, nejčastěji dokonce jen konkrétní básni – snad jsem si potřeboval ujasnit, v čem spočívá jejich síla, abych se nějak vyznal v  tom mohutném závalu knih, které vycházejí. Jiné texty se věnují veřejným poměrům a falešným hrám politiků, kterými nás hledí bezostyšně zavalit. Další si všímají poměrů panujících na univerzitách, v kostelech, v hospodách, což jsou podle mne tři zásadní „nohy“ společenského života. Hrozí nám závaly konzumní zábavy či  nezměrného množství protichůdných informací a hrozí nám zával nejhorší – zával vlastní únavy, skepse a rezignace. Nezbývá nám, než osvědčit všechny ty vlastnosti, kterými musí disponovat právě horníci, když se ocitnou náhle zavaleni kdesi hluboko v dole: klidný úsudek, pozornost vůči situaci, trpělivost a skromnost, odvahu bez ztřeštěného heroismu, vzájemnost a dobrou mysl.

Kromě „závalů“ společenských řešíte v  knize i „závaly“ osobní. Někdy jsou to skoro malá kázání, která dokážou posílit pochroumanou duši, v  tom byl ve svých fejetonech mistrem spisovatel Jan Balabán (1961–2010). Navazujete nějak vědomě na jeho žurnalistickou práci? Oba jste z Ostravy…   

S Honzou jsme měli nejen na věci literatury velice podobný pohled, ostatně byli jsme si vzájemnými „redaktory“ všech svých knih. Spojovalo nás i hledisko takzvaného nulového stupně naděje, což byl termín, který jsem kdysi použil pro samotný akt vyslovení životní tíže a jemu se zalíbil. A třebaže Honza není již deset let mezi námi, může svým způsobem i za moji poslední knihu. Bezprostředně po jeho smrti mi nabídla redakce Respektu, kam svoje krásné sloupky léta pravidelně psal, zda bych v tom nechtěl pokračovat místo něj. Byl jsem rozpačitý a nevěřil jsem, že to může delší dobu fungovat, ale chytilo mne to psaní okamžitě, přestože jsem osoba veskrze nepravidelná a nepořádná…

autor: Ivan Motýl
Spustit audio

Související