Moje psaní zesmutnělo a zdrsnělo, říká Petr Hruška. Básně o Adamovi v sobě ale mají i naději

Kdo je vlastně Adam?
Adam je zjevení. Je to postava, která se do básní začala dostávat bezmála před třiceti lety. S překvapením jsem občas napsal báseň, ve které se Adam objevil. Tušil jsem, že předobrazem postavy je můj nevlastní syn. On si prostě do těch textů vlezl, aniž by se mě příliš ptal. Najednou tam byl. Já jsem neměl žádné velké záměry napsat byť jenom báseň, natož celou knihu, ve které by Adam hrál hlavní roli. Ono se to tak samo začalo dít. Z básní jsem ho nevyháněl. Často se stalo, že jsem psal o čemsi a najednou tam byl a přesvědčil mě, že ta báseň je o něm a že ho tam mám nechat. Tak se ten text stočil kolem něj. Objevil se v první sbírce Obývací nepokoje a ve všech dalších sbírkách se objevuje znovu. Během těch pětadvaceti let vzniklo básní tolik, že jsem začal vážně uvažovat o tom, jestli by nebylo aspoň pro mě zajímavé z těch básní Adama povolat zpátky, sestavit je dohromady jako samostatnou sbírku, doplnit ji o rukopisné texty, celé to zkomponovat a udělat knihu, ve které by Adam a jeho příběh byl základní klenbou. A to se teď stalo.

Co jste viděl na první pohled, když jste si poprvé básně s Adamem dal dohromady a viděl příběh té postavy za pětadvacet let? Jaký to byl pocit?
Viděl jsem ostřeji a intenzivněji to, co spatřuju v každé básni, ve které se Adam objevuje. Viděl jsem jeden lidský život, který je vydaný napospas tomuhle absurdnímu, podivnému a často i pitomému světu. Je do něj vržený. V celé své slavné bídě a bídné slavnosti je tam najednou člověk, který neví pořádně, co sám se sebou dělat. Je vybaven ohromnou škálou hendikepů, které ho zbavují možnosti v tomhle světě obstát v tom nejobvyklejším slova smyslu. Zároveň je ten člověk ohromnou energií, která vzdoruje a překáží všemu normálnímu plynutí, všem prázdnotám a děsivostem, které v tomhle světě jsou. On, aniž by si to uvědomoval, se tím svým velikým napřením do života stává okouzlujícím. Strhává na sebe pozornost tragickou i komickou.

Je to postava, která není jednoznačná. Je to někdo, kdo je smýkán strašlivou opuštěností a zároveň ohromnou drzostí překážet prázdnotě kolem sebe. Je to člověk, který se neustále nevzdává, přestože neúspěchy v jakékoliv životní oblasti se množí. To není žádný velký výkon vědomé vůle. On je při svých hendikepech jakoby za trest vybaven energií, která mu nedovoluje rezignovat na nic ve světě nebo ve svém životě. Nedovoluje mu vzdát to, upadnout do netečnosti nebo do depresí. Naopak musí být znovu a znovu, málem proti své vůli, vtahován do dění tohoto světa.

Pamatujete si, do které básně se Adam vloupal poprvé?
Bylo to někde na začátku devadesátých let. Jakmile vstoupil do první, velmi rychle a směle začal vstupovat do básní dalších.

Petr Hruška|foto: Post Bellum

Víme, že Adam je fiktivní postava, přesto – četl ten reálný předobraz vaše texty?
Reálný Adam je člověk s řadou indispozic, jedna z nich je také neschopnost příliš číst. Za svůj život nepřečetl ani jednu knihu. Tím pádem se nedostal ani k těmto textům.

Adam vám do básní vleze často bez vašeho vědomí. Zajímalo by mě, jestli je to ve vašem psaní výjimka, nebo to platí i pro jiné postavy či motivy – také takto vstupují do textů?
Ano, je to pravidlo. Je to pro mě signál, že by ta báseň mohla eventuálně být dobrá. Pokud se mi tam zatoulá něco, s čím jsem vůbec na začátku nepočítal, o čem jsem vůbec psát nechtěl, je to pro mě signál, že zůstává v té svojí nečekanosti, otevřenosti a nejistotě, kterou báseň podle mého soudu vždycky potřebuje. Pro mě je podstatnější, když výsledek na závěr je v nějakém napětí a ve vztahu k tomu, co jsem na počátku chtěl – než aby tam opravdu bylo to všechno, co jsem si na začátku říkal, že do té básně patří. Takže sám sebe vlastně kontroluju tím, že mě text překvapuje a že mě překvapují některé motivy, slova, příběhy a epizody, které se do něj dostanou. Pokud to vydrží doposledka, mám první signál, že by ta báseň mohla být takovou, se kterou bych mohl být spokojen.

Jaký motiv nebo slovo vám takhle naposledy vlezlo do básně?
Vlajka. Ještě nevím, co s tím. Ale myslím teď intenzivně na vlajky. Teď jsem cestoval, měl jsem nějaká čtení po Itálii a jezdil jsem tam autem. Viděl jsem spoustu aut, která si vezla vlajku. Třeba italskou nebo nějakého fotbalového klubu nebo něčeho, čemu jsem vůbec nerozuměl. Třepotaly se jim na kapotách vlajky, u cesty visela každou chvíli nějaká fangle. Uvědomil jsem si, že je převlajkováno. A vlastně vůbec netuším, co z toho je důležité, jaký význam ty vlajky mají. Každá vypadá hrozně důležitě, je pyšná, je barevná, nese symboly, kterým lidé věří. Všichni se vztahují k nějaké vlajce jako k něčemu, co by je mohlo málem spasit. A tak ve mně ten motiv zůstává, třepotá se ve mně. Bůh ví, co z toho bude, možná vůbec nic. Ale nějak si to začíná volat po tom, že by to chtělo napsat. A co se k tomu přidá dál, vůbec netuším.

Jak vnímáte svoje vlastní psaní? Kam se posunulo od doby Obývacích nepokojů?
Myslím si, že zesmutnělo a zdrsnělo, mám-li to říci hodně jednoduše, a ono se to asi jinak říci nedá. To by bylo na dlouhé povídání, spíš koktání. Příliš o tom svém takzvaném vývoji nevím. Cítím v těch básních určité prodloužení stínů, které v těch básních asi mají tmavší barvu a jsou delší.

Zároveň jste v souvislosti s Adamem mluvil o naději. Cítíte ji někde?
Adam je postava, která není žádný ubožáček. To není nešťastník, se kterým je důležité mít soucit. Naopak, je to zvláštní, drzá, neustálá naděje. On nepotřebuje ani náhodou nějakou soustrast člověka, který je od ostatních vydělen. On potřebuje jenom pozornost, aby bylo vidět, jak jsme na tom všichni podobně, jak jsme všichni vystrčeni do prázdna světa a jak zároveň sami sobě navzájem překážíme a děláme všechno proto, abychom se do života někoho druhého vešli. Adam je zápas blízkosti a opuštěnosti stejně jako všichni ostatní. Ten zápas sám o sobě je naděje.

A co v souvislosti s vaším vlastním psaním. Vidíte nějakou naději? Třeba že by vaše texty přestaly být temné?
To nevím. Já se takto neodhodlávám. Vůbec nevím, co se stane v případě další básně. Ale že je psaní básní samo o sobě nadějí, o tom jsem zcela přesvědčen. Báseň je vyslovení, nebo vyslovení se, nebo dokonce vyslovení se k někomu. A to jsou všechno kategorie, ve kterých vám musí nutně jít o svět, jinak byste to neudělal. Můžete napsat černočernou, nejdepresivnější báseň – zdánlivě absolutně bezvýchodnou. Ale už jen to, že jste ji vyslovil, vás proříkává. Proříkáváte se z nulového stupně naděje. Protože kdyby se člověk potácel v naprostém dnu, tak se domnívám, že zároveň přestane mluvit. Dostávat svět do slov, pokoušet se ho vyslovit, je prořeknutí se z určité mikronaděje, že tu může být někdo, pro koho má smysl to vyslovit.

Petr Hruška - Nevlastní|foto: Nakladatelství Argo

Mluvili jsme o tom, jak se vám motivy vkrádají do básní. Zajímalo by mě, jak píšete. Čekáte, kdy poezie sama přijde, nebo vás zastihne nepřipraveného?
Nerad bych, aby to znělo nějak zvláštně mysticky a ezotericky. Ale opravdu to tak je, že na to nemůžete být připravena. Nebo aspoň já jsem typ autora, který na to nemůže být připraven. Je to přepadení. Teprve ve chvíli, kdy jsem takto zaskočen, to zazáří významy, které jsou pro mě nové a přitažlivé. Kdybych měl být připraven, k žádnému přepadení nemůže dojít, z logiky věci by nešlo o překvapení, ale potvrzení. V tu chvíli bych se bál, že něco moc chci. Báseň je taková dohoda mezi tím, co chci, a co se stane. Obojí musí být rovnomocně v textu přítomno. Pokud moc chci, báseň sice možná má nějaký obsah, ale sedí moc strnule, ta p*del básně je moc těžká a nezvedne se v patřičné chvíli. Když je tam málo toho, co chci, potom se ztrácí moje autorská vůle a nejsem s tím do té míry spokojen. Potřebuju tam obojí. Napětí, mezi tím, co jsem chtěl, a co jsem nechtěl, ale stalo se. Ve chvíli, kdy to ještě navíc šťastně vyjde, je z toho báseň.

Stalo se vám někdy, že vás poezie dlouho nepřepadla a říkal jste si: třeba už fakt nepřijde?
Ano, stalo, pokud je ovšem dlouhá doba rok a půl. Jsou autoři, kteří dvacet let nenapsali vůbec nic, a potom jim to spustilo a vznikly krásné básně. Zdá se, že se na tom nějak podílela i ta pauza. To jsou všechno podivné rytmy, které se v člověku odehrávají a nějak se pak promítají do toho výsledku. Vůbec netuším, jestli nějakou báseň někdy napíšu. Nemám to v plánu. Nepočítám s ní. Nechtěl bych nikdy upadnout do toho, že bych si básně plánoval. To bych radši přestal psát.

Neptali jsme se vás jako čtenáře. Kam se podle vás od doby Obývacích nepokojů posunula česká poezie?
Vzniká spousta básnických sbírek. Trochu jsou hezké, trochu nudí, trochu jsou zbytečné, trochu němé, trochu vypadají apartně, jakože u nás se kultura ještě pořád pěstuje. Mezi tím vzniká několik jednotlivostí, které jsou třeskuté, ohromující a které vám nedají několik nocí spát. A toto se nezměnilo za posledních pětadvacet let, co píšu.

Poslechněte si celý rozhovor s Petrem Hruškou v pořadu Liberatura.