Prenatální intelektuál, rádio a milostné intriky. Román Iana McEwana Skořápka se dočkal dramatizace

„Kristepane, mně by stačila jen skořápka ořechu a cítil bych se v ní jako pán vesmíru – jen kdybych neměl ty zlé sny.“ Tak si posteskne hrdina nejslavnějšího Shakespearova dramatu Hamlet, bezbranný vůči svým úzkostným předtuchám.

Právě tak, nebo snad ještě dokonaleji, je bezbranný i vypravěč románu Skořápka – plod sevřený v mateřském lůně, dva týdny před narozením. Jeho otec John se na přání své ženy Trudy před pár měsíci odstěhoval, zatímco ona dál tráví dny v krásném, ale chátrajícím londýnském domě společně s Johnovým bratrem Claudem. Ti dva muži nemohou být rozdílnější. Claude je primitivní prospěchář, John vypadá jako nepraktický bohémský básník. Ale Johnovi patří právě onen starý georgiánský dům, který se v očích milenců mění na tučnou sumu v bance. A tak se rozhodnou Johna odstranit…

Stejně jako celá McEwanova próza vyniká i Skořápka vypravěčskou brilancí a autorsky přesně vedeným odvíjením příběhu, v tomto případě s přidanou hodnotou nejen hamletovské paralely, ale i řady dalších literárních odkazů|foto:Český rozhlas

O tom všem se plod v matčině břiše dozvídá z útržků dialogů mezi vypitými skleničkami vína a vášnivým milováním, obojího si Trudy dopřává přes pokročilé těhotenství požehnaně a bez zábran. A ještě jednu zvláštní zálibu má ta trochu tajemná plavovlasá žena – ráda poslouchá rádio. Dává přednost mluvenému slovu před hudbou. A tak se plod, ač dosud nenarozený, stává mimořádně bystrým glosátorem s vědomostmi, vkusem a názory průměrného dobře situovaného Angličana. Dokáže hovořit o víně, literatuře, současné geopolitické situaci i hodnotách moderní společnosti. Ovšem vůči intrikám, jejichž součástí se stal dříve, než vkročil do života, zůstává bezmocný. Nebo ne? Navzdory pevným stěnám, které ho obklopují, v něm sílí nezadržitelná, živá touha. Být. 

Ian McEwan (1948) patří již po několik dekád k nejvyhledávanějším britským spisovatelům, jehož nová díla jsou vždy považována za literární událost. K těm nejznámějším patří Betonová zahrada, Pokání či novela Na Chesilské pláži. Stejně jako celá McEwanova próza vyniká i Skořápka vypravěčskou brilancí a autorsky přesně vedeným odvíjením příběhu, v tomto případě s přidanou hodnotou nejen hamletovské paralely, ale i řady dalších literárních odkazů. Do češtiny román s vtipem, jazykovou bravurou i s vědomím širokého kontextu přeložil Ladislav Šenkyřík.

Ivan Trojan obdařil plod intelektuálním nadhledem i dojemnou touhou po životě|foto:Martin Pekárek

Bohatý svět vnějších souvislostí i vnitřních zákoutí duše jako by vybízel k dalšímu dramatickému zpracování. Rovina rádia a podcastů, která je v textu naznačená jen komentářem, pak může dostat svébytnou a zcela konkrétní podobu právě v žánru rozhlasové hry. Toho využila autorka adaptace Eva Blechová, když k mistrnému vyprávění a napínavé zápletce na půdorysu milostného trojúhelníku v domě na pokraji rozkladu přidala rovinu rozhlasových pořadů, které nepopisnou formou staví situacím i postavám další rozměr.

Režisérce Natálii Deákové se podařilo vdechnout tomuto ambicióznímu konceptu život díky pečlivé práci s textem, hudbou i zvukovým plánem, ale především šťastným výběrem herců a jejich citlivým vedením. Ivan Trojan obdařil plod intelektuálním nadhledem i dojemnou touhou po životě, Barbora Poláková, David Novotný či Honza Hájek drží charaktery i vzájemné vztahy v napětí a s patřičnou dávkou tajemství. Podstatný podíl na spolupráci patří taky zvukařce Jitce Kundrumové a autorům hudby a zvukového designu Jakubu Kudláčovi a Miroslavu Tóthovi.