Petr Hruška: Tence, obyčejnou tužkou

Už řadu měsíců jsem svými čtenářskými a redakčními a přátelskými poznámkami opatřovat nový rukopis Jana Balabána, který vznikal neobyčejně bolestně a pomalu. Do poslední chvíle nebyl definitivně rozhodnut ani název – Honza rozvažoval, zda se bude jmenovat „Zeptej se otce“ nebo „Zeptej se táty“.

Čtěte také

Jan Balabán: Zeptej se táty

Dělali jsme to tak vždycky, od svých debutů, které vyšly ve stejný den u stejného nakladatele. On, pozorně skloněný nad každým veršem každého mého rukopisu, připisoval si na papír svoje postřehy, názory, prožitky a výhrady, vždy jen tence a obyčejnou tužkou, cítil jsem v tom jakýsi elementární respekt k původnímu textu, přestože jeho komentáře dokázaly být řízné a náročné.

Cítil jsem v tom vážnost a opravdovost, s jakou přistupoval k tomu, pro co se vnitřně rozhodl. Já se pokoušel o totéž na stránkách jeho próz, z nichž právě sestavoval nový celek. Všechny knihy, které jsme do té doby on nebo já vydali, prošly nejprve tímto přátelsko-redakčním procesem, na který padly dlouhé večery, při nichž se nepilo. Když se zpětně ohlédnu po svém literárním osudu, vidím, jak jej lemují ta přesná, slabounce psaná slova.

Čtěte také

Ve věku 49 let náhle zemřel ostravský spisovatel Jan Balabán

Měl jsem čerstvě dopsanou báseň a těšil jsem se, až mu ji ukážu, ale muselo to počkat. Ještě pořád byl předposlední dubnový týden před devíti lety, a třebaže moje redakční práce nad jeho rukopisem byla právě ukončena, domluvili jsme se, že v neděli spolu text pro jistotu ještě jednou projdeme, než poputuje do nakladatelství Host, kde jej vzrušeně vyhlíželi. V pátek Jan Balabán umřel.

Měl jsem čerstvě dopsanou báseň a uvědomoval jsem si, že bude první, u níž se už žádné slovo obyčejnou tužkou neobjeví. 30. dubna před devíti lety, v den Honzova pohřbu, jsem ji doplnil o věnování.

POŘÁDNÉHO TUŇÁKA

Janu Balabánovi

Pořádného tuňáka

aby s námi otřáslo

to nehasnoucí stříbro ryby

plesknuté do listů novin

mrtvých novin na ryby

Pořádného tuňáka

který by stačil na nějaký čas

aby nás zase jednou

záblo v zápěstích

nad těžkým stříbrem světa

pronést ho kolem

strmých zad

bankovních domů

a společně pak doma rozbalit noviny

předvolební držky potřísněné rybinou

vyhlížejí ještě vychcaněji

veliké tělo na mělčině novin

na mělčině stolu

Pořádného tuňáka

až se rozčeří

seprané volány domácího ticha

až si najednou vzpomeneme

co všechno jsme tady sakra

chtěli