Asi jsem workoholik, říká zpěvák a skladatel Miro Žbirka

6. září 2020

V kinech se právě promítá dokument rekapitulující životní i muzikantské osudy Miroslava Žbirky, jednoho z nejúspěšnějších zpěváků a skladatelů v historii české a slovenské pop-music. Jen letos na podzim se vedle filmu hlásí o pozornost tříalbovým výběrem nejlepších nahrávek, knížkou písňových textů a taky akustickým turné po českých a slovenských kinosálech. „Moje žena říká, že neumím odpočívat,“ komentuje to muzikant, kterému nikdo z branže neřekne jinak než Meky.

Tvůrce vašeho dokumentárního portrétu režisér Šimon Šafránek o vás řekl, že si žijete ve svém vlastním světě, kde hlavní roli hraje hudba. Jak moc do toho vašeho světa zasahují události „zvenčí“, politické události nebo třeba aktuální pandemie?

To jsou události, které bohužel zasahují do životů nás všech a konkrétně koronavirus nás hudebníky postihl, jen co se týče živého hraní, katastrofálně. Několik měsíců jsme nemohli koncertovat vůbec a i teď je kapacita sálů limitována. Lidé jsou tak vystrašení, že mnoho těch starších se bojí chodit kamkoliv, včetně koncertů.

Co jste dělal v karanténě?

Snažil jsem se ji využít pro tvůrčí činnost a hodně jsem doma skládal. Uspořádali jsme taky několik velmi úspěšných live streamových vystoupení, věnoval jsem se i fanouškům na sociálních sítích. A taky jsem připravil trojalbum The Best Of Miro Žbirka a knížku všech mých textů s akordy a příběhy skladeb nazvanou Songbook, která vyjde teď v září. Takže jak vidíte, do hudby jsem opravdu ponořený stále.

Miroslav Žbirka

Zmínil jste se, že muzika byla původně jen vaším koníčkem. Umíte si představit, co byste asi dělal, kdyby to tak zůstalo a vy se hudbě věnoval jen amatérsky? Čím byste se živil a jak by asi váš život vypadal?

To už si ani nedovedu představit, protože se hudbě věnuji už od teenagerských let profesionálně. Ale vybavuji si, že jsem ve škole vždycky rád psal slohy a taky jsem z nich měl vždy dobré známky. Takže bych byl třeba novinář, to by mě bavilo!

Jen na tento rok jste pro své fanoušky kromě dokumentárního filmu nachystal spoustu novinek. Byl jste vždycky tak pracovitý a cílevědomý, jako jste v posledních letech?

Asi jsem workoholik, moje žena říká, že neumím odpočívat. Nikdy mi ale nešlo ani tak o kariéru, spíš mě prostě bavilo skládat písně. Z toho pak plynula touha je nahrát a z toho zase povinnost nějak je prezentovat. A tenhle kolotoč, to je vlastně celý můj život.

Miroslav Žbirka a Petr Čech

Na závěr léta jste připravil komorní turné nazvané Cinema Acoustic Tour. Chcete svou muziku propojit s filmovými obrazy, nebo proč ten termín „cinema tour“? A nač se mohou návštěvníci těšit?

Chystáme něco, co jsem ještě nezažil. Koncerty v kině. Už přípravy mě hodně baví. Promítneme film Meky a pak obrazně i doslova seskočím z plátna a odehrajeme akustický set naživo. Také tam pokřtíme „bestofku“ i knížku, kterou si diváci mohou na místě nechat podepsat. Turné proběhne od patnáctého do třicátého září ve vybraných kinech Cinestar, konkrétně v Ostravě, Olomouci, Liberci a v Praze na Andělu. Na Slovensku to samé chystáme hned ve třech retrokinech.

Ještě bych se vrátil k dokumentu Meky. Mluvíte v něm o své kariéře i osudových kotrmelcích velmi otevřeně. Je přesto nějaké téma, nebo třeba životní období, k nimž se vracíte vysloveně nerad, která byste radši ve své osobní retrospektivě přeskočil?

Člověk se nerad vrací ke špatným zážitkům a pocitům, většinou si chce pamatovat to dobré, alespoň já to tak mám. Ve filmu je to panem režisérem Šafránkem velmi citlivě naznačené a zpracované. Jsem mu vděčný, že byl naladěný na mou strunu a nešel do nějakých bulvárních výpovědí.

Miroslav Žbirka, Doupě

Vaše zásadní životní data jsou veřejnosti dobře známá, přesto bych připomněl rok 1982, kdy jste se stal Zlatým slavíkem, vůbec prvním ze Slovenska a od roku 1967 taky prvním zpěvákem, kdo z piedestalu sesadil Karla Gotta. Nebyl jste tenkrát terčem nevraživosti Gottových příznivců? A dočkal jste se i reakce od samotného Karla Gotta?

O nějaké nevraživosti ze strany fanoušků nemohla být řeč, Karlovo a moje publikum nebylo totožné, vlastně se vůbec nekrylo. Spíš jsem slýchal slova překvapení a povzbuzení. Sám Karel se ostatně vyjádřil, že má Slavíků celou Žbirku – a já bral tu hlášku s humorem, který jsme doma s bratry vždy rádi pěstovali.

V osmdesátých letech, kdy jste zažíval s Limitem své zlatoslavičí časy, byl neodmyslitelnou součástí vaší kapely a jakýmsi vaším „stínem“ Laco Lučenič. V dokumentu Meky se k němu vracíte. Jak moc byl pro vás v „osmdesátkách“ důležitý a proč jste pak rozešli?

V devadesátých letech jsem se začal věnovat i jiným aktivitám, otevřely se různé nové možnosti a naše vztahy se rozvolnily. Při nahrávání alba Meky, vyšlo v roce 1997, jsem chtěl spolupracovat i s jinými hudebníky, jako byli David Koller a Ivan Král. No a Laco tuhle moji vizi nesdílel. Asi chtěl mít všechno pod svojí kontrolou, ale já už byl jinde. Takže – nic zásadního se mezi námi nestalo, jen jsme šli každý jinou cestou.

Miroslav Žbirka, 1966

Připravil jste novou „best of“ kolekci. Už vám jich v minulosti pár vyšlo. Čím se od těch starších nové výběrové CD liší?

Poslední výběrovka vyšla už v roce 2007, od té doby vzniklo mnoho dalších skladeb, jako například úspěšná píseň z filmu Fair Play. Nové The Best Of Miro Žbirka obnáší hned tři cédéčka, takže se tam samozřejmě vešlo i to, co se na to předešlé výběrové album nedostalo. Co musím zdůraznit, je, že všechny písně prošly takzvaným masteringem ve studiích Abbey Road, kde dostaly aktuální zvuk. Jako poslední skladbu jsem zařadil aktuální singl Slovenská, novinku, kterou jsem napsal pro film Juraje Jakubiska Perinbaba a dva svety.

Po sametové revoluci v roce 1989 zaznamenala česká a slovenská populární hudba výrazný pokles zájmu publika. Potkal i ta největší jména domácí pop-music a někteří interpreti zůstali stranou pozornosti dlouhá léta, ne-li navždy. Jak jste „devadesátky“ prožíval vy? Byla to největší krize vaší kariéry?

Jako krizi jsem to nevnímal. Jak už jsem řekl, otevřely se tehdy nové možnosti. Například jsem dva roky moderoval televizní Rhytmick, což znamenalo dvakrát v měsíci letět do Amsterdamu, kde se pořad natáčel. To samo o sobě mě zaměstnávalo, ale byl tu ještě pořad Noční proud v Českém rozhlase nebo Perly popu ve slovenském rádiu Rock FM. Taky se mi v devadesátých letech narodily děti Linda a David, a já taky proto natočil album dětských anglických písniček Songs For Children a později s Ivanem Králem ještě další desku Songs For Boys And Girls. Takže práce jsem měl dost.

Miroslav Žbirka, 1979

V roce 2015 se vám podařilo pořídit dvojjazyčné album v nejslavnějším studiu na světě, v Abbey Road v Londýně. Byl to, předpokládám, váš splněný sen.

Ano, bylo to album Miro a natáčení jsem si zopakoval ještě v roce 2018 s Double Albem, protože ten zážitek ze studia, jak emocionální, tak profesionální, byl nepopsatelný. To, že jsem se ocitnul v těch legendárních místech, mě nakoplo k další tvorbě. Navíc jsem se s lidmi v londýnských studiích skamarádil a třeba můj producent Rob Cass se mnou spolupracuje stále, masteroval v Abbey Road i mou nejnovější „bestofku“ a mixoval nový singl Slovenská.

Vždy k vám patřil vytříbený anglický suchý humor. Dostal jste ho takříkajíc do vínku – od maminky Angličanky, nebo jste se k němu dopracoval sám, na základě vlastních životních zkušeností? A je pohled na svět s humorem a nadhledem vaší životní filozofií?

Humor mě provázel odmalička a nejvíc jsem ho dostával od bratrů Tonyho a Jasona. Určitě mi v životě pomáhá, i když o humoru jako nějaké své životní filozofii bych nerad mluvil. Mám totiž i svoji depkovou polohu, která se projevuje taky v některých mých skladbách, jako je například Do člna. Tuhle stránku mojí osobnosti, kromě již zmíněného humoru, se mimochodem podařilo Šimonovi Šafránkovi zachytit právě ve filmu Meky.

Čtěte také

Zmínil jste už televizní pořad Rhytmick, který jste uváděl a kde jste pouštěl jinde nevídané hudební klipy. Hudební publicistiku vlastně děláte dodnes. Co vás baví na profesi televizního a rozhlasového moderátora, svým způsobem dýdžeje?

Kromě toho, že hudbu tvořím, jsem taky dost zapáleným posluchačem. Mám doma sbírku vinylů a cédéček, používám i současné streamingové platformy. Vedle hudby starší mě baví i nové věci. Rád se probírám hitparádami a pouštím si nejnovější nahrávky. Takže podělit se o své dojmy s posluchači je pro mě radost a těší mě, když mi chodí ohlasy i tipy od lidí nejrůznějších věkových kategorií.

V Českém rozhlase máte momentálně pořad Mám rád, kde překvapujete spoustou vzpomínek na svá setkání s legendami světové pop-music. Naposledy jste vyprávěl o shledání s Bonem. Připomeňte těm, kteří pořad neslyšeli, za jakých okolností jste se s lídrem U2 potkal a jak to celé probíhalo.

Stalo se to na lodi v Egyptě, kam nás pozvali organizátoři festivalu, kde jsem účinkoval. Seděl jsem u stolu s jedním Agličanem a večeřeli jsme, když on najednou zahlédl Bona a okamžitě ho přivlekl k našemu stolu. Bono tam byl s partnerkou a potěšilo ho, že můj spolustolující byl jeho nadšený fanoušek. Dal si s námi večeři a vyprávěl o svých začátcích s U2. Pro mě to byl opravdu zvláštní zážitek, protože ještě pár dní před tím jsem byl v socialistické Bratislavě, za železnou oponou, a najednou jsem seděl s Bonem na lodi uprostřed Egypta! Na to se nezapomíná.

Celý rozhovor s Miroslavem Žbirkou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

autor: Milan Šefl
Spustit audio

Související