Všichni hrají detektivy, ale chybí tu komik, stýská si legenda televizní zábavy Gustav Oplustil

Pocházíte z Hranic na Moravě, stejně jako váš o devět let starší kolega Jiří Brdečka. Znali jste se už od dětství?

Ano, protože jsme bydleli v sousedních ulicích a navštěvovali jsme stejnou základní školu.

Čím vás oslovovala jeho díla?

Především tím, jak dokonalým způsobem dokázal parodovat žánr rodokapsu. Například jeho Limonádový Joe vzbudil pochvalné ohlasy i u samotných Američanů a stejně znamenitě napsal v podobném žánrovém duchu i další dva filmy Adéla ještě nevečeřela a Tajemství hradu v Karpatech. Jiří Brdečka tvořil triumvirát společně s Janem Werichem a Jiřím Trnkou a všichni tři byli na vysoké literární úrovni.

„Nelíbí se mi humor, který je křečovitě vykonstruovaný a používá vulgarismy, což jsou jednoznačně podpásové prostředky k vyvolání smíchu,“ říká Gustav Oplustil|foto:Martin Pekárek

Kudy vedla vaše cesta k profesionálnímu divadlu?

Původně jsem měl jít po skončení povinné školní docházky na obchodní akademii. Přišla však válka, která tyto plány překazila. Otce propustili z vojenské akademie, takže bylo z ekonomických důvodů rozhodnuto, že se půjdu vyučit lazebníkem ke svému strýci. Ten byl zároveň maskérem a jezdil líčit herce po všech ochotnických spolcích v okrese. Paradoxní bylo, že zatímco všude jinde se v té době divadla zavírala, v Hranicích naopak v roce 1942 profesionální Beskydské divadlo vzniklo. Začal jsem pomáhat strýci s líčením a stal jsem se členem ochotnického spolku. Tam si mě všiml pozdější ředitel opavského a ostravského divadla Vladislav Hamšík a řekl mi, abych začal hrát, protože mám talent.

Kdy jste definitivně opustil svoji původní profesi?

Po skončení války jsem byl rozhodnut, že chci zůstat u divadla. Vladislav Hamšík mi nabídl angažmá v Beskydském divadle, kde jsem první dva roky působil jako inspicient a herecký elév. V roce 1947 jsem složil herecké zkoušky za účasti odborného dohledu Jiřího Steimara a stal jsem se profesionálním hercem.

Kdy jste v sobě objevil tvůrčí schopnosti?

Během vojenské služby v pražském Armádním uměleckém souboru. Díky tomu, že jsem se přátelil s Jirkou Letenským (synem popravené herečky Anny Letenské, pozn. red.), jsem byl přijat do tamějšího hereckého souboru, mezi jehož členy patřili například Miroslav Horníček, Jiří Sovák, Jiří Lír nebo Otakar Brousek. Nevynikal jsem však příliš ve zpěvu, tudíž mě pověřili, abych se věnoval psaní hraných scének a průvodních textů. A najednou převládla profese autorská nad hereckou. Musím však podotknout, že jsem nikdy z vlastní iniciativy neusiloval o to, abych začal hrát nebo psát. Vždy tomu bylo naopak. Někdo si všiml, že se hodím na tu a tu profesi, a tak mi byla ihned přidělena.

S hercem Jaromírem Hanzlíkem v roce 2009|foto:Archiv Gustava Oplustila

Jak jste začal režírovat?

V padesátých letech jsem byl členem instruktážního oddělení Divadla na Vinohradech, kde mě tehdejší umělecký šéf Jan Škoda díky referenci Jardy Moučky pověřil tím, abych jako režisér začal připravovat estrádní programy pro vojáky.

Od roku 1963 jste byl až do odchodu do důchodu v roce 1990 zaměstnán v redakci zábavy Československé televize. Byla to náhoda, nebo záměr?

Záměr, ovšem opět nikoliv můj. Začátkem šedesátých let jsem se vrátil zpět do Armádního uměleckého souboru, kde jsme se však záhy nepohodli. Chtěl jsem totiž začít psát a režírovat hudebně-zábavné programy modernějším způsobem po zkušenostech z pobytu na Kubě, na což vedení souboru nepřistoupilo. Řekl jsem, že nehodlám v čase elektřiny svítit petrolejovými lampami, a dal jsem výpověď. Vzápětí jsem potkal Slávka Zachatu, který na moji nově vzniklou situaci okamžitě reagoval tím, že mi dal lano do televize. Následující den jsem tedy podepsal smlouvu a nastoupil jsem jako dramaturg Československé televize v redakci zábavy.

Zde jste navázal celoživotní spolupráci s režisérem Zdeňkem Podskalským. V čem vám jeho tvůrčí přístup konvenoval?

Měli jsme podobný smysl pro humor, oba jsme milovali staré písničky, a proto jsme vytvořili cyklus hudebně-zábavných pořadů Bejvávalo, jehož dějová linka byla opřena o historický vývoj tuzemské zábavy. Naším cílem bylo ukázat divákovi, jakým způsobem se v různých časech historie lidé bavili.

Z vaší tvůrčí dílny vzešla celá plejáda úspěšných děl, mezi nimiž vyniká zejména tetralogie komedií o Alfonsu Karáskovi, což byla mistrovská herecká kreace Miloše Kopeckého. Psali jste tuto roli přímo pro něj?

Ano, byla Mildovi ušita takzvaně na tělo. Původně vznikl jenom jeden díl Sedm žen Alfonse Karáska, jenž si však svým obrovským úspěchem vynutil další pokračování.

Snímek z natáčení filmu Námluvy komtesy Gladioly v roce 1970. Vedle Miloše Kopeckého v něm excelovala Ivana Janžurová. Ta režisérovi dokonce na fotku napsala: „Gustíčkovi Oplustilů s doufáním v další – stejně tak krásné – role – podepisuju! Ivunka Janžurová“ |foto:Archiv Gustava Oplustila

V těchto krátkometrážních komediích jsou všechny písničky s trefným vtipem zakomponovány do děje a neplní tak obvyklou úlohu vycpávací vaty. Jak k tomu došlo?

To byl můj nápad. Chtěl jsem, aby vybrané písničky fungovaly jako gagy a objevily se v situacích, kde by je divák nečekal.

Kteří další spolupracovníci vám byli blízcí, co se týče humoru?

Hudební dramaturgové František Živný, Karel Sodomka a Vladimír Truc, režisér Petr Schulhoff, s nímž jsem dělal několik mikrokomedií, dále režiséři Ján Roháč, Jaromír Vašta, Ivo Paukert, Jitka Němcová a v neposlední řadě nemohu opomenout Jaromíra Hanzlíka a režiséra Pavla Vantucha, s nimiž jsem řadu let připravoval cyklus televizních Úsměvů, a také Viktora Preisse, který skvěle ztvárnil Karla Hašlera v seriálu Pražský písničkář.

Máte přehled o tom, jak funguje redakce zábavy dnes?

Pouze okrajově. Všechny televize totiž začaly překotně produkovat kriminální seriály a zábava šla zcela stranou. Většina herců musí hrát detektivy nebo zločince, ale chybí tu komik, a pokud si snad Lukáš Pavlásek myslí, že jím je, tak to si skutečně jenom myslí. Pro jistotu se však jako komik nechává titulovat, kdyby náhodou někdo tápal. Nikdo ze současné střední herecké generace nepokračuje ve šlépějích Jiřího Sováka, Miloše Kopeckého, Stelly Zázvorkové, Františka Filipovského, Felixe Holzmanna, Vladimíra Dvořáka, Vladimíra Menšíka, Miloslava Šimka či Jiřího Grossmanna, což byli humoristé par excellence, kteří dokázali skeče a funkční gagy také vymýšlet. Stejnou měrou ovšem chybějí i scenáristé a režiséři, kteří by uměli vytvořit kvalitní a dobře fungující komedii, což je ovšem celosvětový problém.

Natáčení rozhlasového pořadu Léto s Humoriádou (2019)|foto:Martin Čuřík

Proč se v televizi přestal produkovat žánr mikrokomedií, jako byl třeba famózní Bohouš?

Mikrokomedie byly nahrazeny seriály. Z ekonomického hlediska je totiž pro televizi výhodnější natočit nikoliv jeden minipříběh, ale šedesát drobných příběhů ve stejných interiérech i exteriérech. Přitom však v současné době televize zaměstnává takové množství lidí, že je mi záhadou, co která funkce vůbec obnáší, protože výsledný efekt se absolutně ztrácí. Stejná problematika se ovšem týká i politiky, kde se rovněž vyskytuje nepřeberné množství různých „podržtašek“, za nimiž však není vidět žádný výkon.

V roce 1993 vznikl televizní triptych Co za to stálo..., což byla životní zpověď Miloše Kopeckého, ve které s ním rozmlouval další rodák z Hranic na Moravě Milan Hein. Tento medailon nebyl od svého premiérového uvedení dosud reprízován. Lze tento fakt nějak racionálně zdůvodnit?

Řečeno s nadsázkou, Česká televize zřejmě uvalila embargo na některé hranické rodáky. Kupříkladu se mnou natočili tři medailony, ale nereprízují ani jeden z nich.

Považujete v dnešní době internetu rozhlas za důležité médium?

Domnívám se, že ano. Mohou jej totiž poslouchat i nevidomí, pro něž nemá televize příliš velký význam. Několikrát jsem byl pozván na besedy se zrakově postiženými dětmi na Pohořelci, které byly úžasně nadšené, a právě jim rozhlas žádné jiné médium nenahradí.

Několik let se účastníte natáčení rozhlasového pořadu Humoriáda, který se vysílá každý pracovní den na regionálních stanicích Českého rozhlasu…

K této relaci jsem byl přizván asi po třech letech její existence a jsem tomu rád. Jedná se o živé vysílání, v němž se pouštějí humorné scénky z rozhlasového archivu, a já musím umět pohotově reagovat na dotazy volajících posluchačů.

Jak hodnotíte současný stav humoru?

Nepříliš dobře. Humor se celosvětově ztrácí, protože dominantní roli začaly hrát peníze, což úzce souvisí také se současnou pandemií koronaviru. Domnívám se, že tento virus někdo vpustil do světa právě jako možnou cestu k penězům, potom se to však vymklo kontrole. Existuje samozřejmě verze, že kdosi v Číně pozřel netopýra a nakazil se. Toto tvrzení však může fungovat jenom jako pohádka pro děti. Jsem přesvědčen, že svět se v rámci technické předimenzovanosti vydal na nesprávnou cestu a hledání řešení v objevu nové vakcíny není dle mého názoru tím správným východiskem. Celá planeta je totiž nakažena především způsobem myšlení.

Čtěte také

Gustav Oplustil říká, že humor je lék, který lidem vnáší do krve optimismus

Jaký druh humoru vám imponuje?

Mám rád laskavý situační i slovní humor. Jedni z mála našich současných herců, kteří komiku dokonale ovládají, protože ji mají v sobě, jsou Jiřina Bohdalová, Iva Janžurová a Petr Nárožný. Raději se však intenzivně věnují hraní klasických divadelních her, protože ke skečům či scénkám by jim chyběl adekvátní partner. Nelíbí se mi humor, který je křečovitě vykonstruovaný a používá vulgarismy, což jsou jednoznačně podpásové prostředky k vyvolání smíchu. A že se jich bohužel v produkci nynějších rádobykomiků najde poměrně dost.

Na čem nyní pracujete?

Mám napsaných několik komedií určených pro divadelní jeviště, které za totality politicky nevyhovovaly. Zpočátku jsem u některých z nich začal dělat úpravy dle požadavků cenzury, ale po čase jsem od toho upustil. Uvědomil jsem si, že jejich autorem jsem já, tudíž mně nebude nějaký dosazený cenzor říkat, co smím použít a co už ne. Řada těchto her se tedy doposud vůbec nehrála, ale jejich uvedení už prosazovat nebudu.