Aneta Langerová: Věřím, že vše je tak, jak má být

Koncertní sály, divadla a hudební kluby osiřely, pandemie jako by udusila celou kulturní scénu. Jak nese zpěvačka, když nemůže zpívat, nadto předvést publiku své úplně nové písně?

Celý rok jsme s mým týmem pracovali na novém albu. Byli jsme zavření ve studiu a tvořili jsme. Díky příběhům nových písní jsem situaci nevnímala tak intenzivně. I když jsme museli zrušit většinu koncertů, měli jsme i tak napilno. Živé hraní mi ale moc chybí, chybí nám všem. Je to pro nás nejpřirozenější činnost. Euforie, adrenalin a čirá radost. Bez koncertů je to smutné, ale musíme vydržet.

„Ať už je to hudba, divadlo nebo tanec, kultura vždy povznáší mysl, je to tvůrčí proces, věrný společník na cestě životem,“ říká Aneta Langerová|foto:Herbert Slavík

Doba nejrůznějších omezení může být pro tvůrce i požehnáním – mohou se soustředit na psaní, skládání. Udělala jste toho v posledních měsících víc než normálně?

Ano, mohla jsme se víc soustředit na práci ve studiu, měli jsme s kapelou celkově větší klid na tvorbu. V zásadě bychom ale museli udělat stejné množství práce, i kdyby pandemie nepřišla. Chyběla nám tedy vlastně jen ta možnost odreagovat se na koncertech.

Vrátila jste se vlivem nucené pauzy třeba i k rozdělaným skladbám, odloženým motivům?

Pracovala jsem především na nových nápadech, kterých bylo tentokrát víc než kdy dřív. Než jsme vybrali ty nejlepší, nějaký čas nám to zabralo. Písně začaly vznikat vloni na jaře, takže jsou čerstvé. Zároveň mám pocit, že za ten rok a půl dozrály do své přirozené podoby.

Vyplnila jste čas odmlky i jinak než hudebně? Někdo si může srovnat myšlenky, jiný třeba aspoň knihovnu. Co vy?

Neměla jsem v průběhu tohoto roku pocit, že bych se třeba jen jediný den nudila. Když jsem nepracovala, chodila jsem na procházky do přírody, trávila jsem víc času s rodinou a přáteli. Nebo jsem sledovala filmy, abych na chvíli myslela na něco jiného, mohla vypnout hlavu a trochu si odpočinout.

Aneta Langerová: „Učím se opírat hlavně sama o sebe a o víru v život, kterou v sobě cítím. Když mi není do skoku, sednu si za klavír nebo si vezmu kytaru, jdu se projít, nebo zavolám někomu z rodiny. Hned přijdu na jiné myšlenky a cítím se líp.“|foto:Herbert Slavík

Vaše novinka Dvě slunce vychází šest let po předchozím albu Na Radosti. To je docela dlouhá doba. Tlačili na vás spolupracovníci, posluchači nebo vydavatel, že už je čas na nový materiál?

Žádný tlak jsem nepociťovala. Poslední dvě alba jsme si vydali sami, jen s pomocí vydavatelství Supraphon, takže už je dnes čistě na nás, kdy s novou řadovou deskou přijdeme. Když cítím, že už je ten správný čas, řeknu o tom bratrovi a manažerovi Nikimu a Jakubovi Zitkovi, který je mým klavíristou, spoluautorem a taky producentem posledních dvou alb. Pak kontaktuju zbytek kapely a svého týmu a začneme pracovat. Nikdo ze jmenovaných na mě netlačí, znají mě. Ví, že si to musím určit sama.

Vy jste samozřejmě těch šest let od poslední desky nelenila, koncertovala jste, vydala singl, vinyl, koncertní CD a DVD. A taky jste natáčela se slovenskou kapelou Korben Dallas. 

Ano, vznikla z toho EP deska Konečně, kde je šest našich písní. Měli jsme v plánu i společné turné po Česku a Slovensku, ale z toho, s ohledem na současnou situaci, bohužel sešlo. V období mezi jednotlivými alby se vždy ráda zapojuju do jiných projektů. Na chvíli se ocitnu v jiném světě, získám zase nové obohacující zkušenosti.

„Věřím, že se situace uklidní a budeme moct zase dělat to, co nás baví a naplňuje.“ |foto:Herbert Slavík

Natočila jste taky krásný koncert s Janáčkovou filharmonií, který měl premiéru loni o Vánocích na ČT art. Jaká to byla zkušenost, stanout nejen před kapelou, ale rovnou před celým orchestrem?

Koncerty s orchestrem mají výjimečnou atmosféru. Máme k dispozici tolik nástrojů a tolik různých barev! Hudební aranže písní se pak rozrostou a z příběhů se stávají krátké filmy.

Album Na Radosti jste natáčela na šumavské samotě, což se promítlo i do námětů písní a celkové atmosféry nahrávky. Vznikala nová deska taky „mimo civilizaci“?

Album Dvě slunce vznikalo hlavně v našich hlavách, srdcích, myšlenkách a představách. Prostě ve společném prostoru, který jsme postupně naplňovali dalšími příběhy, které se chtěly narodit. Každý z nich má svou atmosféru. Pracovali jsme převážně v domácím prostředí, ať už u mého táty na venkově, kde jsme si s Kubou v jedné z místností udělali takové malé improvizované studio, nebo u Kuby doma, kde máme další studio, kterému říkáme Anténa. Na tvůrčí práci potřebujeme klid a domácí prostředí nám poskytlo i tentokrát skvělé zázemí. Věřím, že lidem budou naše nové písně dobrými společníky.

Ve studiu s klíčovým spolupracovníkem Jakubem Zitkem, klavíristou, spoluautorem a producentem posledních Anetiných alb|foto:Adam Koller

Několikrát už tu padlo jméno Jakub Zitko. Jste často uvedeni jako spoluautoři. Jak vaše spolupráce probíhá?

Zpočátku jsme pracovali každý zvlášť, pak jsme se začali pravidelně setkávat, pouštěli jsme si jednotlivé nápady a povídali si o nich. Nakonec jsme vybrali ty nejsilnější motivy a začali je postupně rozvíjet. Spolupráce s Kubou si cením, je to už druhé album, které jsme spolu tímhle způsobem vytvořili. A věřím, že ne poslední.

Jakub je i spoluautor textů. Je spolupracovníkem jen ve smyslu formální podoby textů, nebo přichází i s vlastními textovými náměty, obrazy?

Oba přinášíme hudbu i své texty, které máme rozpracované a pak je většinou dokončíme společně. Nebo taky každý sám. Pro mě osobně jsou velmi důležité obrazy, které se objevují v zárodcích písní. Představivost vytváří příběhy, které se kolikrát třeba ani nestaly a nestanou, ale je v nich jisté napětí, pocity, emoce, které se snažím přetvořit v písně.

Většina desky Na Radosti vyprávěla o vnitřně silných ženách a dívkách, jež s čistou duší čelí úkladům osudu. Má i nové album nějaké jednotící téma, motiv, k němuž se většina písní obrací?

Tím prvkem, který spojuje všechny písně, jsou titulní dvě slunce. V každé písni je vnímáme jinak. Jednou jsou to rodiče, podruhé jsou to symboly vnitřního a vnějšího světa, osobního dialogu, minulosti a budoucnosti, dětství a dospělosti. Nebo taky snů a skutečnosti.

Významným rysem vašich písní je téma přírody, zpíváte o divočině, o řekách, lesích, horách, taky o zvířatech. Co pro vás příroda, otevřená krajina znamená, co vám symbolizuje?

Vnímám přírodu jako matku nás všech. My sami jsme příroda. Cítím k ní velké pouto, bezpodmínečnou lásku. Její moudrost a trpělivost mě naplňuje vírou a nadějí, že vše je tak, jak má být. Chodím do přírody ráda, najdu tam vždycky na všechno odpověď. Příroda je čistá a přirozená, vše v ní má svůj smysl, řád a vývoj. Nemůže se stát, aby jaro předběhlo podzim, a v přírodě platí i další zákonitosti, které jsou mi jistotou. Třeba to, že ráno vyjde slunce, a i když ho nevidím, dobře vím, že tam někde nahoře je. Je to rytmus, který určuje běh života.

S protagonisty dvou tematicky propojených videoklipů k písním Bílý Den a Dvě slunce, herci Annou Fialovou a Miloslavem Mejzlíkem|foto:Art Shock

K albu jste zveřejnila už dva klipy, v žádném se ale ani na chvilku neobjevíte, protagonisty jsou herci Miloslav Mejzlík a Anna Fialová. Proč jste se tak s režisérem Zdeňkem Suchým rozhodli?

Zdeněk se mě na začátku zeptal, jestli se chci v klipu sama objevit, nebo zda si dokážu představit, že v něm budou pouze herci. Do té doby jsem měla asi jen jediný klip, ve kterém nejsem vidět, a to je animované video na píseň Podzim. Přišlo mi tedy tentokrát zajímavé, dát prostor pouze hercům. Proto jsem se Zdeňkovým návrhem souhlasila. 

Klipy k písním Bílý Den a Dvě slunce zachycují stejnou situaci, oba se natáčely na stejném místě i ve stejných místnostech. Liší se vlastně jen závěrem. Co jste těmi klipy chtěli vyjádřit?

Klipům předcházela diskuse, kdy jsem popisovala, o čem pro mě osobně ty zmíněné písně jsou. Zdeněk se pak chytnul motivu odvahy, vnitřního prostoru, běhu času – a vytvořil dva snímky, kde se s těmi tématy každý z hrdinů vypořádává po svém. Snímky ukazují obyčejné denní situace, kdy každý z nás sbírá odvahu vyjít ze dveří svého bytu nebo domu tak, aby se cítil přirozeně a byl si jistý sám sebou.

Se slovenskou kapelou Korben Dallas natočila Aneta EP desku Konečně|foto:Tomáš Benedikovič

Zatímco mladá dívka, hrdinka klipu Dvě slunce, se na konci videa odhodlá opustit své útočiště, starší muž, hrdina klipu Bílý Den, se nakonec naopak obrátí zpět do svého soukromí.

Příběh klipu Dvě slunce vyjadřuje chuť života a zvídavost mladého člověka. S dívkou, kterou ztvárnila Anička Fialová, se možná ztotožníme v pocitu, který se někdy dostaví, než vyrazíme do světa. Váháme, jestli máme dost sebejistoty a odvahy, abychom nakonec přišli na to, že to, co máme určitě, tedy sami sebe, bohatě postačí. U Bílého Dne je zase převládající ten klid, pocit, že není kam spěchat. To, že jsou oba klipy propojené, mi přijde důležité. Jsou to filmy spíš k zamyšlení, těžko se popisují, ale možná se v nich sami posluchači a diváci najdou.

V nových klipech se tedy neobjevujete, zato už máte za sebou hlavní filmovou roli – ve formálně pozoruhodném životopisném snímku 8 hlav šílenství. Co pro vás znamenal?

Byla to zajímavá zkušenost, úplně z jiného světa. Musím říct, že obdivuju herce, kteří se umí převtělit do někoho úplně jiného. Sama jsem si nejdřív neuměla představit, že bych nabídku hlavní role přijala, ale postupně jsem se do příběhu básnířky Anny Barkovové, o které film pojednává, víc a víc dostávala, taky díky vyprávění Marty Novákové, autorky scénáře a režisérky.

„Neměla jsem v průběhu celého roku pocit, že bych se třeba jen jediný den nudila,“ říká Aneta Langerová|foto:Helena Kadlčíková

Vím, že je těžké předjímat, co bude, ale jaké jsou vaše plány do roku 2021?

Máme v plánu koncertní turné k novému albu. Přípravy probíhají už nyní. Zkoušíme s kapelou a smyčcovým triem nové písně a těšíme se, že je brzy zahrajeme naživo. Stát na pódiu je pevná součást našich životů a být bez koncertů je jako žít bez radosti.

Spousta lidí v té dnešní, nejisté době přemýšlí o tom, co by dělali, kdyby se zhroutily jejich dosavadní jistoty. Napadlo vás taky, k čemu byste se uchýlila, kdyby třeba na nějaký čas nebylo možné uživit se hudbou?

O takovém scénáři zatím nepřemýšlím. Věřím, že se situace uklidní a budeme moct zase dělat to, co nás baví a naplňuje. Doufám, že kultura zůstane důležitou součástí života společnosti. Ať už je to hudba, divadlo, film, výtvarné umění, nebo tanec, kultura vždy povznáší mysl, je to tvůrčí proces, věrný společník na cestě životem.

Celý rozhovor s Anetou Langerovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.