Když píšu, netahám do toho své já, říká novinářka Lída Rakušanová

20. prosinec 2020

Novinářka Lída Rakušanová působila v Rádiu Svobodná Evropa v letech 1974 až 1994. Když se vrátila do vlasti, plynule vplula do české publicistiky. Když filmaři potřebují, aby jim ve filmu „hrála“ Svobodná Evropa, pozvou právě Lídu Rakušanovou, ať jim něco namluví. Její hlas tak zazněl ve filmech Kolja, Zemský ráj to na pohled nebo Osmy. I dnes představuje symbol svobodných informací. Však také své právě vydané memoáry nazvala Svobodná v Evropě.

Ve své inspirativní a živě napsané knížce píšete víc o době než o sobě. Jako by vás to pořád svádělo, abyste komentovala čas, o němž píšete. To byl asi záměr, že?

Nebyl. Tedy nebyl to záměr v tom smyslu, že bych se pro to nějak vědomě rozhodla. Spíš je to způsob, jakým jsem zvyklá psát. Na můj vkus je totiž ta knížka naopak hodně osobní. Za normálních okolností, když něco píšu, třeba komentáře nebo glosy, tak do toho pokud možno netahám své „já“. A když už používám ich formu, tak proto, aby to, o čem píšu, mohl čtenář nebo posluchač pochopit i z emocionální stránky. Tu knížku bych totiž skoro určitě nenapsala, kdyby mě mí přátelé nepřesvědčovali, že jsem byla u tolika důležitých událostí, že je takříkajíc mojí povinností dát to na papír. „Doba“ měla tudíž přednost jaksi automaticky.

Novinářka Lída Rakušanová

Jste otevřená, věcná a adresně kritická. Neměla jste obavu, že líčením poměrů v Rádiu Svobodná Evropa a sporů v emigrantských kruzích narušíte poněkud sošný obraz hrdinů ze Svobodky, kteří se zasloužili o naši svobodu?

No, někdy přemýšlím, co by tomu asi tak říkal můj manžel. Zrovna on podle mne inklinoval k tomu, tenhle „sošný obraz hrdinů ze Svobodky“, jak to delikátně nazýváte, pokud možno nenarušovat. Přitom byl až do své smrti před třemi lety mým „Watsonem“, dávala jsem mu číst prakticky všechno, co jsem napsala, a málokdy jsem na jeho připomínky nedala. Jenže v tomto případě bych měla na své straně pádný argument: historik Prokop Tomek totiž vydal před pár lety o československé redakci rádia Free Europe obsáhlou monografii, která de facto potvrzuje a dokládá ty ideologické a generační spory, které jsem ve Svobodce zažila a o kterých píšu. Takže pokud jde o podstatu věci, vlastně neodhaluju nic, co by se už nevědělo.

Existují nějaké skutečnosti, které jste se přece jen zdráhala vylíčit?

Ne úmyslně. Možná jsem na něco zapomněla. Ale samozřejmě jsem vyselektovala řadu věcí, které mi nepřipadaly tak důležité, abych se o nich zmiňovala.

Část slavné redakce RFE: zleva Milan Schulz, Sláva Volný a Karel Kryl, uprostřed Lída Rakušanová

Kterých kolegů v redakci Svobodné Evropy jste si nejvíc vážila?

Určitě svých nejbližších dvou kolegů Slávy Volného a Milana Schulze, se kterými jsem sdílela kancelář a kteří mi v mých novinářských začátcích hodně pomohli i po profesionální stránce. A pak Agnešy Kalinové, skvělé slovenské novinářky, vždycky inteligentně vtipné, se kterou byla radost být. Ale byla tam i spousta dalších skvělých lidí, například Karel Jezdinský nebo Petr Přibík, pozdější český velvyslanec v Pákistánu, s jehož rodinou jsme se v Mnichově spřátelili. Nebo Frank Uhlíř ze zahraniční redakce, jehož přičiněním jsem v sedmdesátých letech objevila fascinující svět americko-peruánského etnologa Carlose Castanedy. A takhle bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho.

Připadala vám osobnost Pavla Tigrida – kromě jiných vlastností, o nichž píšete – taky poněkud tajemná, i když na první pohled vlastně působil extrovertně? Po návratu do republiky jsem ho poznala a měla jsem mnoho příležitostí s ním mluvit. Připadalo mi, jako by v něm bylo cosi, co nechtěl, aby někdo věděl.

Je fakt, že Pavel Tigrid se rozhodně nesvěřoval, ale myslím, že to nebylo proto, že by něco tajil, nebo nechtěl nikoho vpustit do svého vnitřního světa. Spíš to bylo tak, že toho, kdo s ním přišel do styku, zahrnul tak spontánní pozorností a tak autentickým zájmem, že si dotyčný ani neuvědomil, že celou dobu vyprávěl jen o sobě a o Pavlovi se nedozvěděl nic.

Lída Rakušanová, Václav Havel, Jiří Dienstbier

Podstatnou část vašich vzpomínek tvoří období mezi lety 1990 a 2020, tedy čas, který jste strávila převážně v Česku a prožila velmi aktivně. Připadá vám, že se tu za ta léta – když pomineme divoká devadesátá, kdy se demokracie teprve ustavovala a svoboda byla téměř bezbřehá – změnilo něco podstatného k lepšímu?

Někdy koncem devadesátých let jsem odpověděla jakémusi magazínu na anketní otázku „kdy bude líp?“, že „líp už bylo“.  Řekla jsem to spíš z legrace, jako vtip, ještě jsem si v duchu vyčítala, že jsem to přehnala, protože dotyčný redaktor to pak zcela vážně komentoval. Přitom to bylo v době, kdy Česko vstupovalo do NATO a na dosah bylo i členství v Evropské unii, prostě samé světlé zítřky na obzoru. V posledních letech si ovšem říkám, jestli jsem se tenkrát nestrefila do černého.

Nejen podle vás se politická korupce postupně stala součástí veřejného života a politiky. Obratně se transformovala do podoby, která je téměř nepostižitelná. Oč byste dnes obohatila svůj někdejší televizní dokumentární miniseriál Chapadla korupce?

O vývoj posledních šesti let, kdy si jeden z nejbohatších lidí v této zemi prostřednictvím strany, kterou si za tímto účelem založil, koupil místo hlasů jednotlivých poslanců rovnou celý parlament a nechává si tam dělat zákony svému koncernu přímo na míru. To by mě tenkrát, na přelomu tisíciletí, nenapadlo ani v nejbujnější fantazii.

Lída Rakušanová, Günter Grass, Ludvík Vaculík

Jak se dá současným podobám korupce čelit?

Jedině tím, že ji voliči prokouknou a přestanou tolerovat. Což je ovšem, pokud chci být optimistická, hudba budoucnosti, doufejme, že nikoli vzdálené.

Když zmiňuji televizi, měla jste tam v jisté době se svým tématem potíže vyvolané politiky, hlavně Václavem Klausem. V současné době je opět velký tlak na veřejnoprávní televizi. Jak se mu lze podle vás účinně bránit?

Česká veřejnost už jednou, při „televizní krizi“ na konci roku 2000, dokázala, že se dovede snahám o politické ovlivňování pořadů veřejnoprávní televize postavit. Před dvaceti lety se na Kavčích horách úspěšně demonstrovalo proti zpravodajství, přezdívanému podle tehdy dosazené ředitelky Jany Bobošíkové „bobovize“. Teď na to jdou poslanci přes televizní radu, do které dosadili lidi, jejichž kroky zavdávají příčinu k obavám, že by na Kavčích horách mohlo dojít k déjà vu. Na protest proti zásahům do nezávislosti veřejnoprávních médií se pod otevřený dopis premiérovi podepsaly v listopadu na dvě stovky osobností veřejného života. Tak doufejme, že to zabere.

Lída Rakušanová, Josef Rakušan

Jedním z vašich klíčových publicistických témat je česko-německá otázka. Jak byste charakterizovala její současná hlavní úskalí? Posunuli jsme se od devadesátých let?

Posunuli, ale především díky mladé generaci. Ono totiž to hlavní úskalí není v česko-německých, ale v česko-sudetoněmeckých vztazích. Škodíme tím především sami sobě, protože kdyby se zdejší vlády byly za těch třicet let od listopadu schopny k sudetoněmeckým organizacím chovat jen trochu vstřícněji, měli bychom teď v Německu spolehlivou lobby. Naštěstí tady mezitím dospěla řada lidí, kteří pochopili, že odsun na základě kolektivní viny, v jehož důsledku byly po válce z Československa vyhnány skoro tři miliony sudetských Němců, byl špatně. Jak to svého času formuloval Václav Havel, byl to „hluboce nemorální čin“. Přiznat si to znamená osvobodit se od zátěže minulosti, získat sebevědomí. Měli bychom to udělat především kvůli sobě, ne kvůli sudetským Němcům.

Čtěte také

Další ožehavé téma je Evropská unie a vztahy Čechů k ní. Proč jsou k ní tak skeptičtí, když je evidentní, že jsme díky členství v EU zatím jen získávali? Stačí se podívat v libovolných městech na stavby, komunikace, školky či opravy památek a další projekty spolufinancované EU. Proč to lidé nechtějí vidět? A nemyslím tím jen SPD.

Já vždycky říkám, že se tady bez evropských peněz už nepostaví málem ani kozí chlívek, ale faktem je, že se peníze z evropských projektů taky „odklánějí“ na všelijaká golfová hřiště nebo Čapí hnízda, popřípadě na provozy Agrofertu a jemu podobných koncernů, falešně deklarovaných jako provozy inovační. A už jsem slyšela, že je to vina Bruselu, protože si má prý ohlídat, kam ty jeho peníze jdou. Jenže my jsme vstupem do EU přestali být pod dozorem, neseme sami odpovědnost za všechny ty zdejší zpronevěry, rozkrádačky a korupční aféry. Brusel zaplatí až poté, co příslušný projekt schválil a zafinancoval český stát. Anebo taky nezaplatí, pokud shledá, že nebyla dodržena pravidla. Kromě toho živil zdejší skepsi vůči EU z Hradu po deset let prezident Václav Klaus, protože na ni sváděl veškerá vlastní selhání. Což většina našich politiků dělá dodnes.

Lída Rakušanová v dobách exilu

Současná celosvětová pandemická krize a omezení, jež kvůli ní musíme snášet, nás mnohému naučila. Jaké hlavní poučení z ní plyne pro budoucnost, pro naši zemi či pro Evropu? A pro jednotlivce?

Hlavní poučení myslím je, že nic není jisté. Nic z toho, co jsme po desetiletí považovali za dané jednou provždycky. Ale právě v tom je i šance a naděje do budoucna. Existují vize, jak by EU mohla vypadat, pokud by si před evropskými zákony nebyly rovny jen zboží, trh a měna, ale byli by si rovni i občané, kteří co do svého sociálního statusu dneska podléhají zákonům svých národních států. Jen si to zkuste představit: sociální a zdravotní pojištění pro všechny občany EU, evropské pojištění v nezaměstnanosti, evropský základní příjem. To není utopie, o tom všem se v Bruselu už mluví řadu let. Možná přichází pravá chvíle právě teď, kdy má vize šanci stát se realitou.

Co byste jako úspěšná novinářka poradila lidem, kteří by také chtěli napsat své paměti či osobní vzpomínky?

Aby to určitě udělali, byť třeba jen pro své děti a vnuky. Pokud si ovšem nechtějí jen vyřizovat své osobní účty. Nikdy totiž dopředu nevíme, co bude doba, kterou právě prožíváme, znamenat v kontextu věčnosti.

autor: Agáta Pilátová
Spustit audio

Související