Adam Mišík: Hudba může mít různé obaly, ale písnička je jen jedna

Jste pověrčivý? Ptám se proto, že vám deska vyšla v pátek třináctého. Není to nějaké znamení?

Je to jen náhoda. (smích) Já na tyhle věci moc nevěřím.

Hodně jste změnil image - aspoň podle coveru alba a fotek k desce. Je za tou proměnou z romantika na tvrďáka nějaký příběh?

Když jsem s muzikou začínal, bylo mi šestnáct a považovali mě za zpěváka, který pěje romantické písničky pro zamilované holky. Já se ale vždycky považoval za pravý opak. Ne snad, že bych měl být gauner, ale spíš jsem se cítil jako rebel a proti romantické image jsem se snažil jít. Mých posledních pět let bylo hodně divokejch a deska tuhle etapu reflektuje.

Napadlo vás, že tu proměnu podstatná část vašeho publika nemusí akceptovat?

Myslím si, že jsem se své generaci naopak ještě o něco přiblížil. Stává se, že za mnou teď po koncertech chodí holky, které mě začaly poslouchat, když jim bylo dvanáct. Teď jim táhne na osmnáct a říkají, že mě zase začaly poslouchat. Logicky prošly nějakým vývojem, stejně jako já.

Když srovnám písničky z doby kolem vašeho prvního alba Parfém a skladby z nové desky, je tam zásadní změna, v soundu nahrávek, textech, zpěvu. Jak byste ten posun popsal vy sám?

Nová deska je hlavně autorská. Písničky vznikaly tak, že jsem si vzal kytaru a začaly se rodit melodie, texty. Všechny nové písničky vlastně vznikly s kytarou. Jsou tak mnohem víc osobní. Poprvé jsem natočil něco, za čím si fakt stojím, o čem můžu říct, že to jsem já. Za každou novou písničkou vidím svůj příběh, každá reflektuje nějaké moje období. Přesně si vybavuju, kdy jsem ty písně psal a v jaké situaci jsem se zrovna nacházel. A myslím, že je to z alba cítit.

A jak jste se za těch pět roků, které uplynuly od vaší první desky, proměnil vy osobně, jako Adam Mišík?

Když je člověk náctiletej, tak je každý půlrok strašnej skok. V patnácti šestnácti mě nikdo neznal, pak se to změnilo a bylo dost těžký zůstat normální, protože pohybovat se v showbyznysu takhle mladej, to skrývá spoustu různých pastí. Snažil jsem se to vybalancovat, ale zažil jsem i zlý momenty a někdy ztrácel sám sebe. Není úplně přirozený vyrůstat pod mikroskopem veřejnosti. To, co si běžný teenager může dovolit a projde mu to, mně často neprošlo.

„Moje generace tátovy písničky neznala, spolužáci nevěděli, kdo je Vladimír Mišík, ani je to nezajímalo. Mezi nimi jsem se teda ve stínu necítil,“ říká syn slavného otce|foto: Kubo Krížo

Mluvil jste o tom, jak vznikaly vaše nové písničky. Je to rychlý proces, nebo vám skládání trvá?

Píšu většinou rychle. Nevěřím tomu, že písnička se dá vysedět, to už pak není ono. Myslím, že dobrá píseň k vám prostě přijde - a může být hotová třeba za hoďku. Když jsem před pěti šesti lety skládal svoje první věci, přemýšlel jsem o melodii primárně v angličtině a snažil se na ni napasovat český text. Jenže mi pak z toho lezla taková skládanka, základní idea se vytratila. Teď už přemýšlím o písničce jinak, naučil jsem se improvizovat s kytarou v češtině, text se pak mnohem líp dává dohromady a je přirozenější.

Album 2.0 jste natáčel se šesti různými producentskými týmy. Nebál jste se, že z těch rozdílných přístupů může být ve výsledku všehochuť, kde se vy sám jako interpret ztratíte?

Oslovil jsem lidi, kterým jsem věřil a věděl jsem, jak muziku cítí. Tím, že šla většina písniček ode mne, měly už v základu příbuzný rukopis. Ale že znějí ve výsledku hodně barevně, to je dobře. Deska, myslím, nenudí, vydává se různými směry, to je na ní zábavný. Nemám rád, když je album příliš jednolitý, jedna převládající nálada, chtěl jsem naopak tu barevnost.

Co jako zpěvák, autor, od producenta čekáte? Co je rozhodující pro to, abyste si řekl - tenhle člověk mi dokáže pomoct, posunout mě?

Hodně důležité je, aby producent do hudby nechtěl sunout svoje ego a aby chápal vaši představu o zvuku. Když tohle splní, už to většinou nechám hodně na něm. Neměl jsem strach, že by z nové desky mohl být ve výsledku pelmel, přesně jsem věděl, jak by měla znít, co bych rád, aby z mojí hudby lidi cítili.

Jste z generace, která už muziku přijímá prostřednictvím streamování, podcastingu, platforem jako Spotify nebo Google. Čím je pro vás pořád přitažlivé klasické cédéčko?

Lidi se dneska zase učí kupovat desky, minimálně moje publikum chce mít něco doma. Samozřejmě že hudbu dál poslouchají spíš na Spotify, ale cédéčko je něco, co si dají doma na poličku, čím podpoří svého oblíbeného umělce a co si od něj třeba nechají podepsat.

Anachronismem může být pro někoho i samotné album. Má ještě smysl čekat na to, až budete mít pohromadě deset dvanáct písní, není jednodušší vydávat ročně dva tri singly?

Pro mě album váhu má, nechci poslouchat jen jednotlivý tracky. Album je album, nastíní náladu, ve které se zrovna interpret nachází. Lidi ten vývoj baví sledovat. Jen doufám, že na moji další desku nebudou muset čekat zase pět let.

Jaké zatím máte na svoji hudební proměnu reakce?

Jsou nad moje očekávání. Lidem se ta deska asi fakt líbí. Snažil jsem se udělat něco, co bude neotřelý, možná provokativní, něco, co rozhodně nejde po srsti.

Asi nemine rozhovor, aby se vás novináři neptali na vašeho tátu. Jaké to je, vyrůstat ve stínu rockové legendy?

Víte, já jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlel. Moje generace tátovy písničky neznala, spolužáci nevěděli, kdo je Vladimír Mišík, ani je to nezajímalo. Mezi nimi jsem se teda ve stínu necítil. To stigma potomka slavného otce, který synkovi otvírá dveře, mi přisuzovali spíš lidi z tátovy generace. Můj táta mi ale samozřejmě žádný dveře neotvíral, i když to příjmení s sebou něco nese a leckdo ke mně možná přistupoval jinak než k jiným. Ale já to nijak nevnímal. Vždycky jsem dělal muziku tak, jak ji cítím sám.

Poslouchal jste jako kluk tátovu muziku?

Jasně, vždyť jsem s ní vyrostl. Táta sleduje moji muziku, já zase sleduju tu jeho. Je skvělý, když máte doma někoho, s kým si můžete o hudbě popovídat. Spousta kamarádů to štěstí neměla, často cítili ze strany rodičů nepochopení.

V čem vám táta může poradit?

Stoprocentně v technických věcech, ale občas mu přehraju nápad na kytaru a řešíme, jestli je dost melodický, zapamatovatelný. Nebo jestli by nešel nějaký slovní obrat vymyslet jinak. Zvlášť když spolu jedeme v autě, pouštíme si nový věci a porovnáváme, bavíme se o nich, je to fajn. Táta je člověk, který dělá muziku pomalu padesát let, takže mi má pokaždé co říct. I když sám dělá něco jiného. Hudba má různé obaly, ale písnička je vždycky jenom jedna. V tom se ani dneska nic nezměnilo.

Máte pocit, že jste po tátovi podědil vedle nadání i nějaké charakterové rysy? Máte třeba problémy přizpůsobit se většinovému smýšlení, vkusu?

Nemůžeme být s tátou stejní. On vyrostl bez otce, v jiné době a politické situaci, v jiných podmínkách. Já se narodil do svobody, měl jsem oba rodiče - pořád jsou spolu. Měl jsem tudíž úplně jiný zázemí než táta. Ale čím jsem starší, tím víc vidím věcí, co máme společný. Když je člověk mladej, tak nad tím moc nepřemýšlí, ale jak stárnu, tak si tu příbuznost uvědomuju mnohem víc.

Vyrůstal jste na Letné, kterou váš táta v písničkách proslavil. Dneska je to hodně „cool“ čtvrť. Je to vážně tak dobrá adresa?

Letná je moje láska, prožil jsem tu zásadní momenty dospívání, hraje v mým životě velkou roli. Mám štěstí, že jsem tu koupil byt ještě v docela dobrou dobu... (smích) Pro nás s tátou je tahle čtvrť signifikantní, stejně jako pro mámu, ségru, bráchu. Kde se člověk narodí, tam cítí svůj domov, asi navěky. Takže mám rád tu naši letenskou vesničku, ten hobitínek...

Svoje umělecké aktivity dělíte mezi herectví a muziku. Bavilo by vás dál dělat oboje, nebo muzika nakonec vyhraje?

Pro mě je inspirací Richard Krajčo. Muziku má jako hlavní vlajkovou loď a jako herec dělá jen věci, co ho baví, kterým věří. Není na herectví závislý. Docela rád bych se dostal do podobný pozice a dělal film a divadlo kvůli tomu, že mě naplňuje, ne proto, že to je moje živobytí. Herectví si chci užívat, naplňuje mě, stejně jako hudba, ale zase trošku jinak. Samozřejmě je rozdíl, když hrajete v seriálu První republika, kdy jste v dobových kostýmech a kolem vás jsou stovky komparzistů, a když máte hrát v nekonečném seriálu, kde epizody sekají jak Baťa cvičky. Takže herectví ano, ale jen to, za čím si budu stát.

„Lidi se dneska zase učí kupovat desky, minimálně moje publikum chce mít něco doma,“ říká muzikant a herec Adam Mišík|foto: Jindřich Kodíček

A co když tenhle ideál nevyjde?

Ale já už taky vím, že plán, který člověk má, se někdy v půli cesty změní, a pak je dobrý přehodit výhybku. A jet někam jinam, kam byste ani nečekali, že se dostanete. Není asi dobrý mít o životě úplně přesnou představu, okolnosti ho mění, tak jako se v průběhu života měníme my sami.

Máte vzdálené příbuzné v Americe, jak vyšlo najevo vlastně teprve před nedávnem, a do Států taky často vyrážíte. Neláká vás zkusit si muziku i tam?

V Americe jsem potkal úžasný lidi, ale i u nás najdete muzikanty na úrovni. Co se v mé generaci na hudební scéně teďka děje, to je absolutní obroda. Když si poslechnu český pop osmdesátých nebo devadesátých let, zní z mého pohledu až komicky. Náš dnešní pop nebo rap je úplně jinde. Líbí se mi třeba model Švédska, kde jsou skvělí producenti a vznikají tam skladby, které se hrají po celém světě. Když bude v Česku prostor pro to, aby tu mohli talentovaní lidi růst, tak tady muzikant časem najde všechno, co hledá.

Celý rozhovor s Adamem Mišíkem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.