Zpěvačka Lenka Dusilová: Není to se mnou jednoduchý

Máte za sebou první ročník audiovizuálního projektu Monument/um, v němž s VJ Aeldrynem upozorňujete na zchátralé objekty v bývalých českých Sudetech. Chystáte pokračování?

Máme s projektem Monument/um dlouhodobější plány. Zatím je to bienále, protože nemáme kapacitu ani peníze připravovat akci každoročně. Získali jsme příslib první části financí na rozjezd dalšího ročníku a poohlížíme se po nových lokalitách, kde by Monument/um mohlo příští léto proběhnout. Projekt je naše srdcovka a moc mě těšila odezva po loňském pilotním ročníku, jak od návštěvníků, tak od lidí, kteří se zabývají památkovou péčí. Projekt má přínos i pro stavby samotné, na první čtyři objekty, kde se koncerty uskutečnily, se vybraly nějaké peníze a získaly aspoň trochu mediální podpory. Jakákoli pomoc pro spolky a lidi, kteří obnovám takových památek věnují hodně energie a snaží se jim vdechnout nový život, je důležitá. Prostě to celé má smysl.

Lenka Dusilová (45) začínala v Bambini di Praga, její první kapela se jmenovala Sluníčko. Zpívala s Lucií i Čechomorem, od roku 2000 je na sólové dráze. Vydala řadu alb a pětkrát získala Cenu Anděl jako Zpěvačka roku|foto:Bet Orten

Z bývalých Sudet, kam jste site specific koncerty Monument/um umístili, sama pocházíte. Je to i důvod, proč vás české pohraničí s výraznou německou minulostí tak přitahuje?

Určitě je mezi tím paralela. Když jsme hledali místa, která by byla vhodná pro propojení umění s prostorem a jimž by mohlo Monument/um pomoci, cestovali jsme s kmenovým jádrem projektu po mnoha zapomenutých objektech a mluvili s lidmi, kteří se o ně starají. Naslouchali jsme příběhům těch staveb, zjišťovali, jaký vliv měly na jejich stav různorodé události, správcovství místních komunit a jejich pozdější rozpad či vládnoucí systémy. Bylo zajímavé zjišťovat, jak došlo k tomu, že jsou ty památky v takovém stavu, v jakém jsou. Vnímala jsem v jejich historické zátěži podobenství s obrazy z historie mojí vlastní rodiny. Moje babička s dědou se po druhé světové válce už nikdy nesetkali, děda zmizel na Ukrajině a babička umřela po válce velice mlaďounká na souchotě. Tohle propojení dějů kolem starých památek a mé rodinné přízně jsem vnímala jako silný inspirační zdroj pro hudbu k Monument/um a potom částečně i pro album Řeka.

Cítíte se tou pohnutou historií kraje sama nějak bohatší?

Nevím, jak moc tyhle děje ovlivnily můj život. Myslím si, že až tak zásadně zase ne. Netýkají se přímo mého života. Ale mám vůči nim pokoru, stejně jako ji cítím k předkům a k tomu, čím procházeli. S určitou vnímavostí temnoty a melancholie jsem se možná narodila a skrze ni jsem se v ranějším věku konfrontovala sama se sebou, než jsem si uvědomila to, co jsem dostala do vínku. Prošla jsem si obdobím, kdy mi svět přišel hrozně nespravedlivej a za všechna svoje pseudoutrpení jsem vinila okolí. Ale pochopila jsem, že člověk má svůj život a štěstí ve vlastních rukou, a to mě navedlo na správnou cestu.

„Syn už vnímá, že jsem zpěvačka a že mě lidi znají, možná na to je i pyšný. Ale on mě zná spíš jako ustaranou úzkostlivou mámu.“ |foto: Zuzana Bönisch

Je i vaše nové album Řeka s tou rodinnou historií provázáno? A proč vlastně téma řeky?

Album je poklonou minulosti a uvědoměním si přirozených procesů. Jsem své rodinné historii a všem zkušenostem vděčná za to, že můžu dělat věci, jak je cítím. Taky za to, že umím skrze hudbu otevírat a vyplavovat emoce. Schéma vodního toku, řeky a její dynamiky, krásně sedí na děj hudby, kterou jsem připravovala pro album. Řeku vnímám jako živý systém, který má svou dynamiku, závislou na okolí, prostředí, krajině, počasí, na překážkách, které jsou toku uměle nebo neuměle kladeny do cesty. Řeka je metafora, nejde ani tak o vodu samotnou, jako o tu dynamiku a přirozený proces.

Vznikala i nahrávka přirozenou cestou?

Od počátku jsem vizuálně pracovala se schématem hudební řeky, namalovala jsem si i dějovou linku. Tedy namalovala jsem základ hudebního děje, od kterého se realizace alba odvíjela, to nám pomáhalo tvořit a experimentovat s tím, jak emoce toho děje zachytit co nejautentičtěji. Pracovala jsme na té vizi v úzkém kruhu s hudebními producenty Petrem Ostrouchovem a Aid Kidem. Měla jsem dvanáct vstupních hudebních nápadů, z nichž jsme jich nakonec zpracovali jen deset. Základní strukturu jsme nahráli ve studiu s kapelou ve složení Matěj Belko, Martin Brunner a Roman Vícha. Potom Petr Ostrouchov s nápady dál pracoval a do studia zval různé hosty, kteří přidávali další vrstvy. A Aid Kid do toho vstupoval různými modulacemi a aranžérskými nápady.

Ve studiu s producenty Petrem Ostrouchovem a Aid Kidem. „V tvůrčím procesu mezi námi třemi panovala vzácná symbióza,“ říká Lenka Dusilová|foto: Zuzana Bönisch

Přiznám se, že jméno Petr Ostrouchov by mě v souvislosti s vámi nenapadlo.

Znám Petra poměrně dlouho. A ještě líp znám produkci jeho vydavatelství Animal Music. Je pro mě důvěryhodnou autoritou, vím, že má za sebou hodně práce a zkušeností v různorodých hudebních počinech, včetně zkušenosti s filmovou hudbou a produkcí. Byla jsem překvapená, když mi loni v létě zavolal a pozval mě na kafe. Zajímal se, jaké mám plány, že jsem dlouho nic nevydala. Pověděla jsem mu o svých záměrech, pozvala ho na koncert v rámci Monument/um a jemu se líbil materiál, se kterým pracuju. Nabídl mi spolupráci na sólovce, jako hudební producent i vydavatel. Nakopnulo mě to.

Další spolutvůrce vaší nové desky, Aid Kid, tedy Ondřej Mikula, to je zase úplně jiný hudební svět. Co z mnoha vrstev alba je jeho dílem?

Aid Kid je respektované jméno na české elektronické scéně a má blízko k ambientní hudbě, která měla na albu zaujímat svůj prostor. Líbí se mi Aid Kidovo hudební uvažování a dlouho jsem si na něj myslela. Petr byl spolupráci s Aid Kidem otevřený a v tvůrčím procesu mezi námi třemi panovala vzácná symbióza.

Obvyklá písňová struktura jako by u vás už ustupovala do pozadí. Je to tím, že vám neposkytuje dost svobody pro vyjádření?

Myslím, že ne, pro mě jsou hudební krajiny i písně propojené nádoby. Hudební krajiny a rozvolňování času je prostor k ponoru do emocí a píseň je konkrétní příběh. Pracuju s emocemi a baví mě hledat co nejširší výrazové spektrum. Není pro mě snadné napěchovat některé obrazy a souvislosti do tří až čtyřminutové skladby. Baví mě struktura plynoucí hudební organické plochy, která vyústí v píseň, a pak vás to táhne dál. To v hudbě samozřejmě není nic nového. Ale je to pro mě zásadní směr, takové hudební tvary mě i na živých koncertech inspirují k různému ohýbání podle momentálního rozpoložení a zvuku a pokaždé to může vyznít trochu jinak. Ten moment je neopakovatelný. Je to pro mě velká věc a největší dobrodružství, jaké můžu v hudbě zažít. Pořád hledám způsob, jak to přenést na posluchače, protože moje hudba je vlastně spíš můj osobní ponor, spouštěč emocí a obrazů. Hodně mi na téhle cestě pomohla živá představení One Step Before The Fall, která jsme mnohokrát odehrály společně s tanečnicí a performerkou Markétou Vacovskou z experimentálního divadla Spitfire Company. Díky tomu se mi otevřela vizuální imaginace. Osvobodilo mě to.

Čtěte také

Řeka je osobní příběh o mé rodině. V hudbě potřebuji, aby s člověkem emočně škubala, říká Lenka Dusilová

Jakou roli v tom tvůrčím procesu zaujímá vaše životní zkušenost? To, že jste o sedm let starší, než když jste natáčela naposledy? To, že člověk vyzrává?

Zkušenosti hrají velkou roli, stejně jako rozvíjení zručnosti a zkoumání, jak pracovat s emocemi v hudbě. „Stále víc si uvědomuju, jak je důležité najít si inspirační zdroj, v němž je člověk autentický. Každý muzikant má specifické vlastnosti, na kterých může stavět, jen je musí pochopit,“ řílká Lenka Dusilová Někdo je dobrý autor, jiný zase výborný interpret. Já třeba nejsem moc silná popová interpretka. Není jednoduchý napsat mi něco, v čem budu znít autenticky. Asi patnáct let trvalo, než jsem si našla svou cestu, svůj výraz, ve kterém se cítím komfortně. A hlavně zdroj inspirace, obsah. Protože hudba není jen o tom, napsat dobrou písničku a dobrý text, musí v tom fungovat ještě něco navíc. Je to metafyzika.

„S určitou vnímavostí temnoty a melancholie jsem se možná narodila a skrze ni jsem se v ranějším věku konfrontovala sama se sebou, než jsem si uvědomila to, co jsem dostala do vínku.“|foto: Zuzana Bönisch

Na vašich nových textech se podílel Martin Kyšperský, frontman brněnské kapely Květy. Jste uváděni i jako spoluautoři slov. Jak ta spolupráce probíhala?

Texty jsou silný nástroj, nejen v hudbě, cítím za ně hodně velkou zodpovědnost. Měla jsem celkem jasné kontury toho, o čem by moje nové skladby měly být. Chtěla jsem se té zmíněné zodpovědnosti trochu zbavit a obrátila jsem se na několik hudebníků a textařů, jestli by mi s texty nepomohli. Vzniklo několik krásných reminiscencí, které se ale k mé artikulaci i vzhledem k osobnímu ponoru skladeb nehodily. Bylo tedy nutné najít jinou cestu a Petr Ostrouchov mě navedl k úvaze, že bych texty mohla psát ve spojení s někým, ke komu mám důvěru a kdo dobře pracuje s češtinou. Právě Martin Kyšperský pro mě byl jasnou volbou, pojí nás dlouholeté přátelství, jeho uvažování a jazyk, jakým píše, mě baví. Napsal mi už v minulosti několik silných textů a umí se na moje témata dokonale nacítit. Byla to úžasná a objevná spolupráce.

Obklopujete se v posledních letech množstvím vyhraněných muzikantů, producentů, autorů. Jak moc si hlídáte, aby vás ty silné osobnosti nepřeválcovaly?

Takhle nejde uvažovat. Mám před hudbou, kterou vytvářím, velkou pokoru, a ve výsledku nemá soutěžení či egoismus v tvořivém procesu co dělat. Škodí to konečnému výsledku. Nicméně povaha člověka, s kterým tvoříte, je nesmírně důležitá. Pokud je tam oboustranně příliš třecích ploch, je ten proces bolavější a náročnější. Asi už vím, kde jsou hranice, za které v tomhle směru není zdravé jít.

Lenka Dusilová: „Texty jsou silný nástroj, nejen v hudbě, cítím za ně hodně velkou zodpovědnost.“ |foto: Zuzana Bönisch

Jste spíš hudební solitér, nebo týmový hráč?

Já myslím, že umím být týmový hráč, i když to se mnou asi není vůbec jednoduchý. Potřebuju mít svůj solitérský paralelní svět, kde se můžu rozhodovat jen sama za sebe, ale stejně tak mě baví být součástí nějakého celku. Řeka je sice moje sólová deska, ale je postavená na úzké spolupráci s producenty Petrem Ostrouchovem a Aid Kidem, potažmo zvukařem Milanem Cimfem. Pracovali jsme ve studiu od první noty společně. A na konečném výsledku se podílela taky spousta dalších hudebníků a mnoho jiných lidí. Obrovsky mě bavila spolupráce s fotografkou Bet Orten, která vytvořila originální šaty z draperie. Pracovala s příběhem Řeky, mou ženskou rodovou linií, fotkami mé babičky, prababičky, mojí mladé mámy. A Zuzana Lednická z grafického studia Najbrt vytvořila nádherný temný titul a obal alba.

Vydáváte album v době, kdy ho nemůžete podpořit koncerty, což je jistě frustrující. Jak zvládáte to několik měsíců trvající období bez veřejného vystupování?

Docela smutně to zapadá do tématu desky. Na albu je dost znát atmosféra dob, kdy se moje ženská rodová linie musela popasovat s danými podmínkami, což ve válečných a poválečných časech bylo mnohem těžší, než je celá naše současnost. Po tři generace u nás nebyl přítomen mužský princip a o zachování rodu se v mé linii vždy staraly ženy. A vždycky našly nějaké nástroje. Beru ten dnešní stav jako výzvu ke hledání nových cest. Zvládnu se o sebe postarat, nejsem na to sama. Do té doby, než se bude moct začít hrát, určitě přežiju. Mám spoustu plánů, mám na co se těšit. Připravujeme živé provedení Řeky, chystáme trošku velkorysejší kapelu a speciální koncerty. K tomu dělám na repertoáru pro další Monument/um.

Pod bývalým Stalinovým pomníkem v Letenských sadech v Praze vystoupila Lenka Dusilová v srpnu 2018 za doprovodu Rozhlasového Big Bandu Gustava Broma|foto:Richard Hodonický

V nové skladbě DNA je slyšet i hlas vašeho sedmiletého syna Eda. Už asi moc dobře ví, že jeho máma je zpěvačka a muzikantka. Jak bere to, že vás občas vidí v televizi nebo že vás lidi poznají na ulici?

Eda už vnímá, že moje práce je hudba, že jsem zpěvačka a že mě lidi znají, možná na to je i pyšný. Ale on mě zná spíš jako ustaranou úzkostlivou mámu. Snažím se ho chránit, jak o tom  zpívám v písni DNA, dělám si obavy, jak vnímá naši nasmogovanou realitu, jakou bude mít budoucnost, a obrazně mu svítím pod nohy na cestu, jak mi to jen moje rodičovská kompetence dovolí. Víte, já vlastně žiju docela obyčejnej rodinnej život a žiju ho hrozně ráda.

Celý rozhovor si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.