Život je vždycky na hraně smrti, říká režisér Tomáš Vorel

23. srpen 2021

Legendární režisér Tomáš Vorel, autor filmů Pražská 5, Kouř, Gympl a mnoha dalších, dokončil třetí díl své trilogie o obracení pozornosti směrem k přírodě, o útěku před městským smogem. po Cestě z města a Cestě do lesa vstoupí v září do kin jeho Cesta domů.

Utekl jste z města na venkov a žijete tam, pozorujete zemědělce, myslivce – lidi, kteří pracují rukama a nežijí úplně odtržení od přírody. Jak se vám, takovému „pražskému hejskovi“, podařilo mezi ně zapadnout, aby vás přijali a dovolili vám inspirovat se jejich životy?

Za tu dobu, co jezdím do lesů a na venkov, jsem se z pražského hejska stal naprostým vesnickým buranem. Respektive, cítím se obojím zároveň, neboť můj život je rozpolcen mezi Prahu a venkov. Na venkově se uzdravuji, souzním s přírodou, tančím se živly, kamarádím s vesničany a píšu scénáře. V Praze pak sháním na scénáře peníze a ve svém studiu filmy realizuji. Při této práci se zcela zdevastuji a zanesu civilizačním smogem, takže pak rychle na venkov, abych se zase očistil. A takhle se to opakuje stále dokola, dokolečka. Důvěru venkovanů jsem si nezískal hned. Zprvu mě měli za toho pražského hejska, který přírodě a vesnici vůbec nerozumí. Například film Cesta z města, který jsem natočil v roce 2000, byl z jejich pohledu naivní a povrchní.

V čem?

Myslivci se mi vysmáli, že líčím myslivce jako fousatýho křiklouna a že v lese nelítají kaloni, ale netopýři. Ano, film Cesta z města byl můj pohled na českou vesnici. Když jsem se pak začal víc kamarádit s místními zemědělci a lesníky a myslivci, zjistil jsem, že opravdu nikdo z nich nenosí vousy, všichni jsou vždy hladce oholeni. Poslouchal jsem jejich příběhy a historky, chodil s nimi na pole a do lesa a na hony a na pivo, účastnil se bizarních vesnických rituálů. A z těch všech zážitků začal jsem osnovat příběh Cesty do lesa, který běžel v kinech v roce 2012.

Režisér Tomáš Vorel

Ten už vesničané přijali líp?

Sice mi ho pochválili, že je dosti věrohodný, zato měšťáci na to do kina vůbec nechodili, protože problematika lesa, luk a polí jim byla zcela vzdálená. Nyní přichází do kin Cesta domů, finále celé vesnické trilogie. Scénář vznikl opět podle skutečných příběhů, sepisoval jsem ho přímo se zdejším revírníkem, sedlákem a lidovou léčitelkou. Každý dialog a každý obraz byl jimi prověřen a odsouhlasen. Uvedl jsem i jejich jména v titulcích jako spolupráce na scénáři.

Setkáváte se na venkově i s nějakými předsudky vůči té zlopověstné „pražské kavárně“?

Nedůvěra a předsudky tady vždy byly a vždy budou. A není divu. Města a měšťáci se chovají predátorsky, vesnici vykořisťují a do přírody jezdí vyhazovat své odpadky, fyzické i duševní. Živnosti a podnikání na venkově krachují, vesničané musí dojíždět za prací do měst, aby přežili. A města se dál a dál rozpínají do nekonečných skladů a nákupních center, kam vesničané musí jezdit za nákupy, protože koloniály na návsi zkrachovaly. Vypadá to, že jednoho dne se všechna města vzájemně propojí a vesnice zaniknou. Jenom v Čechách se denně zabetonuje patnáct hektarů půdy! Takže si můžete lehce spočítat datum, kdy bude zeměkoule zabetonovaná. Nedivme se tedy, že vesničané mají z měšťáků strach. Tento strach je navíc stupňován projevy našich populistických politiků, když nás proti sobě neustále poštvávají.

Čtěte také

Miluji scénu z Cesty do lesa, kde váš syn v roli Ludvy povalí svou dívku Anynu na zem a líbá ji uprostřed vichřice, těsně po tom, co se vedle nich zřítil strom. To je fakt hodně silná scéna a myslím si, že je to u vás docela časté téma. Kam se ve vás vyvinulo? Zajímá vás ještě?

Já točím hlavně to, co jsem sám zažil. I tahle scéna s vichřicí se odehrála v mém životě. S Bárou Nimcovou, spoluscenáristkou a milenkou z filmu Cesta z města, jsme jednou hledali magické houby Psilocibe Bohemica. Nemohli jsme dlouho nic najít a spustila se děsivá vichřice, takže jsme utíkali z lesa pryč. Nad hlavou slyším strašidelný skřípot, řítil se na nás dvacetimetrový smrk. V poslední chvíli jsme uskočili z cesty. Zíráme na sebe, pak do maliní a všude kolem nás svítily bílé kloboučky Bohemic. Ten smrk nám ukázal, kde rostou. Začali jsme se tomu smát a brečet zároveň. Svalili jsme se na zem a milovali se v divoké vichřici mezi houbičkama. Ano, pravý film, pravý život je vždy na hraně smrti. Naše pohodlí a bezpečí musí být vyváženo dobrodružstvím a zkázou. Když nepocítíme dostatečně hrůzu ze smrti, nemůžeme prožít ani radost ze života. Jsou to spojené nádoby, lépe řečeno, je to jen jedna nádoba. Život a smrt, tragédie a humor, to je jednota. Proto jsou mi nepochopitelné otázky novinářů, jestli točím komedii, nebo jestli to myslím vážně. A jaký je žánr mého filmu. A pro jakou cílovou skupinu je určen. Tohle jsou dotazy, které nechápu a na které už neodpovídám...

Režisér Tomáš Vorel

V Cestě domů je něčím podobná scéna – strom se nezřítí, ale uhodí do něj blesk a strom začne hořet. Těsně předtím, než se to stane, pod ním sedí otec a syn Papošové, syn chce zůstat sedět, nebojí se přicházející vichřice, otec ho ale přiměje se zvednout, čímž jim oběma vlastně zachrání život. Toto je čistá symbolika, nebo jste něco podobného také prožil?

Scénu s posedem a bleskem jsem sám neprožil, to mi vyprávěl jeden myslivec, tak jsem to napasoval do scénáře, přesně jak to líčil. Ale já mám také svou vlastní příhodu s bleskem. To bylo zase s tou prokletou Bárou Nimcovou, když mě po pěti letech soužití náhle opustila a našla si jiného. Odjel jsem v depresi z Prahy do lesů rabštejnských, na své tajné místo, na špičatou břidličnou skálu, říkám jí Čertova hora. Sedím sám u ohně a pláču, když začala bouřka, blesky šlehaly oblohou, vítr trhal větve stromů. Položil jsem se na skálu, ubrečené oči upřel k nebi a volal: „Bože, já nechci žít bez Báry! Zabij mě bleskem! Skonči mé utrpení...!“ V tu chvíli šlehl blesk, kousek ode mě, celá skála nadskočila a já s ní. Utíkal jsem rychle dolů do auta a ujel do Prahy. Na Čertově hoře jsem se už nikdy neukázal a hromy a blesky od té doby nevyvolávám. Jenom ve filmu.

Mezi Cestou z města a Cestou do lesa leží dvanáct let, filmové postavy prošly od jednoho filmu ke druhému docela podstatným vývojem. Honza Marák v Cestě do lesa trochu ustoupil do pozadí a děj se víc věnoval nové generaci. V závěrečném dílu této trilogie s názvem Cesta domů se chystáte příběhy dopovědět, přičemž Cesta do lesa ke mně promlouvala o tématu hledání přirozené rovnováhy. Jste k této přirozené rovnováze s postupujícím věkem a v dalším filmu blíže, nebo to už nebylo takové téma?

První díl Cesty z města byl o programátorovi Honzovi, jak uteče z Prahy, zabouchne se do učitelky Markéty a zkoušejí spolu žít na vesnici. A k nim v kontrastu je manželství konzervativního sedláka Papoše s nábožensky založenou Vlastou. Druhý díl Cesta do lesa byl více o mladší generaci, o Ludvovi a Anyně, jak chtějí bydlet uprostřed lesů na hájence a řeší, zda jíst maso a zabíjet zvířata, nebo být vegetariáni. Závěrečný díl Cesta domů je o všech třech rodinách zároveň. Ludva s Anynou bojují o hájenku a o svůj vztah. Markéta s Honzou se hašteří a vzájemně si vyčítají alkoholismus a marihuanismus. A Vlasta s Papošem řeší stárnutí a kdo převezme jejich statek a polnosti. Takže jsou to tři velká dramata, která se vzájemně proplétají, vyhrocují a nakonec harmonizují. Protože o rovnováze je celý ten náš život. Pochopil jsem, že už nemá smysl házet mobil do rybníka, polévat počítač kozím mlíkem, bojovat proti masu nebo se zbavovat závislosti na alkoholu. Je potřeba všechny tyhle věci okusit, přijmout a nechat volně odejít. Užívat je, ale držet co nejdál od těla. Ano, používat mobil, ale jen několik minut denně. Jíst maso, ale maximálně jednou týdně. Pít alkohol, ale jen jedno pivo či sklenku vína. Kořalku už raději vůbec...

Jiří Schmitzer a Tomáš Vorel jr. při natáčení filmu Cesta do lesa

Hudbu k Cestě domů, stejně jako k předchozím částem trilogie dělal Michal Vích. Ta titulní píseň je perfektní, chystáte se zase vydat soundtrack?

Ano, bude soundtrack, tak jako u minulých Cest. Vích je můj dvorní skladatel, komponoval mi hudbu už k pěti filmům a ani tentokrát nezklamal. Jeho lyrické plochy, jeho nostalgie a tesklivost, to přesně vystihuje náladu české krajiny a venkova. Vícha sice nikdo moc nezná, není tak slavný, protože se komerčně nevnucuje, ale pro mě je to Bedřich Smetana našich dnů. Také už ztrácí sluch a paměť. Proto vždycky, když mi notuje první hudební nápady, tak si to hned nahrávám. Hrozí, že on je zapomene...

V knize Rejža Vorel píšete, že hudba je pro vás „nejdůležitější“. A že Michal Vích někdy dokonce složí hudbu předem, dřív než je cokoli natočeno, aby vás to pak mohlo inspirovat. Bylo to tak i u Cesty domů?

V Cestě domů jsme měli předem pouze píseň Matko země. Podle té pak na playback zpívala Markéta při svých léčebných seancích. Ostatní scénická hudba se komponovala až po natočení hrubého materiálu. Vích dostal pracovně sestřižený obraz a stvořil několik melodií na počítači jako sampl. Já jsem si je pak pouštěl ve střižně k obrazu svému. Některé melodie jsme zahodili, některé změnili nebo vytvořili nové. Když byl film na samplovou hudbu finálně střižen, tak jsme do nahrávacího studia pozvali muzikanty s opravdovými nástroji. Tedy housle, hoboj, violoncello, trubka, flétny, harmonika, buben. A hudba se nahrála znova. Cesta domů je přírodní film, takže jsme nemohli používat hudbu z počítače. Zvuky dřeva, pravého železa nebo koňských žíní se nedají kompjútrem napodobit...

Celý rozhovor s Tomášem Vorlem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

Spustit audio

Související

Více o tématu