Mikuláš Kroupa z Post Bellum: Poselstvím Paměti národa je nebýt lhostejný

Sbírka příběhů Paměť národa slaví letos na podzim dvacet let. Jak vznikla?

Vzpomínky pamětníků jsme začali zaznamenávat s malou partou přátel mezi lety 1999 a 2000, jenom jsem ten rok rukoval na vojnu. Ano, celé to vzniklo na vojně, kdy jsme na vycházkách s přáteli debatovali o tom, že jsme taková svým způsobem výjimečná generace, která má úžasnou příležitost mluvit s lidmi, kteří za nás bojovali za druhé světové války.

Rozhlasové Příběhy 20. století, které se nyní vysílají na stanicích Plus a Radiožurnál, vznikly o pět let později. Jak došlo k vaší spolupráci s rozhlasem?

Musím říct, že mám rádio strašně rád, pracoval jsem nejprve v Českém rozhlase Radio Praha, vysílaní do zahraničí, pak v BBC. Jsem rád, že jsem vplul do vod zpravodajské reportážní práce. Skvělá škola novinařiny. Každý můj den končil večer velkou únavou a vypětím, abych dal dohromady objektivní zpravodajskou reportáž, která druhý den ráno jako by nebyla. Zpravodajství má zkrátka jepičí život. Paměť národa naopak zraje s tím, jak stárne. V roce 2006 ukončila své působení česká redakce BBC. V té době už jsme v Post Bellu měli přes pět set zaznamenaných příběhů veteránů z druhé světové války. A právě tehdy jsem dostal nabídku od někdejší šéfredaktorky Rádia Česko Hany Hikelové, jestli bych nepřišel s konceptem dokumentárního cyklu, protože se prý dozvěděla, že si ve volném čase s přáteli natáčíme výpovědi pamětníků z druhé světové války. S kamarádem Adamem Drdou jsme vytvořili koncept a řekli jsme si, že náš přístup vlastně může být podobný, jako když jsme předtím dělali rozhlasové reportáže, jen to nebudou tři minuty, ale půjde o hodinové rozhlasové zpracování konkrétního příběhu. Rozhlasové Příběhy 20. století tvoří jen část Paměti národa. Dnes toho děláme mnohem víc – televizní série Příběhy 20. století, knížky, komiksy, spolupracujeme se školami na projektu Příběhy našich sousedů, založili jsme Gymnázium Paměti národa, organizujeme Běh pro Paměť národa a udílíme Ceny Paměti národa. Hledáme různé formy vyprávění příběhů, ta rozhlasová je pro mě asi nejbližší.

„Naším generačním úkolem je odevzdat tuto společnost v lepším stavu, než ve kterém jsme ji dostali,“ říká ředitel společnosti Post Bellum Mikuláš Kroupa|foto:Paměť národa

Podle čeho si vybíráte z databáze Paměti národa příběhy do rozhlasového cyklu?

Na výběr máme obrovské množství. Paměť národa čítá takřka deset tisíc výpovědí a lze v ní vybírat dle událostí, roků, epoch, kategorií jako političtí vězni, druhá světová válka, období komunismu. Příběh mě musí zasáhnout, být autentický. A také je třeba mít možnost některé části výpovědi ověřit. K tomu využíváme prameny, odbornou literaturu, archivy, například Archiv bezpečnostních složek. Na druhou stranu archivy zdaleka nejsou vše vypovídající, popisují úředním jazykem určité aspekty událostí, ale my potřebujeme porozumět i těm dalším. Byla by strašná škoda, kdyby po lidech zůstávala jen policejní verze jejich příběhů, a ne ta osobní.

Vy tedy pamětníky přímo konfrontujete s jejich záznamy z archivů?

Ano, také. Ptáme se cíleně, s ohledem na ně, ale ne naléhavě. Při pozdějším zpracování nejsme samozřejmě schopni verifikovat každou větu, ale máme dlouholeté zkušenosti a také poradce z řad historiků. Párkrát se stalo, že jsem v příběhu objevil něco, co bylo danému člověku nepříjemné, ale musel jsem se na to ptát. Nelze takovou věc zamlčet nebo obejít, když jsem třeba zjistil, že ten člověk udával spoluvězně. Opatrně jsem se ptal na okolnosti. Nejsme přece generace, která by měla být tribunálem a soudit ty předešlé. Sami se vypořádáváme se svými zkouškami. Příběhy pamětníků nás však mohou inspirovat, povzbudit k dobrému. Člověk za osudy svých rodičů a prarodičů musí v jistém smyslu přijmout spoluzodpovědnost. Třeba ve smyslu, že ti lidé neumírali zbytečně. Neseme jejich odkaz. Naším generačním úkolem je odevzdat tuto společnost v lepším stavu, než ve kterém jsme ji dostali. Předávat si zkušenosti.

Čtěte také

Šéf Post Bellum Kroupa: Spousta lidí inklinuje k lepkavé ideologii, že volit KSČ nebylo špatně. To vede k zotročení

O paměti je známo, že je nespolehlivá, děravá a na stejnou událost různí lidé mohou vzpomínat odlišně. Navíc lidé určité vzpomínky z paměti raději vytěsňují a někdy i nezáměrně fabulují. Setkáváte se s tím?

Ano. A nutno dodat, že příběh může zkreslovat řada dalších věcí. Už samotné vyprávění a slova, která volíme, jsou interpretací události. Pamětník musí najít slova a způsob, jak svůj životní zážitek převyprávět. Je někdy nesmírně těžké vyprávět bolestivé, niterné životní okolnosti do detailů přesně tak, jak se staly. To se týká třeba příběhů z koncentračních táborů či komunistických věznic. Také si uvědomme, že člověk mohl svou vlastní nešikovností či hloupostí zavinit utrpení druhých. A připustit si vlastní vinu je schopen jen málokdo. Někteří v jistých částech svého životního svědectví vyloženě lžou. Když oslovujeme někdejší řídící důstojníky Státní bezpečnosti, je velmi těžké je přimět, aby vyprávěli. Občas se to podaří, zejména když tomu člověku dáme najevo, že tu nejsme od toho, abychom nad ním vynášeli soudy. V této skupině pamětníků se lže opravdu mnohem víc než ve výpovědích lidí, kteří třeba bojovali za války nebo se stavěli komunistickému režimu do cesty.

Multimediální expozice Paměti národa v Návštěvnickém centru Plzeňského prazdroje|foto:Paměť národa

Jakým způsobem pamětníky vyhledáváte?

Různě. Oslovují nás sami nebo jejich jména objevujeme v archivech, také spolupracujeme s různými spolky, jako jsou například Konfederace politických vězňů ČR nebo Československá obec legionářská. Nejlepší zkušenost máme, když nám lidé posílají e-maily třeba o tom, že na schodech cestou na nákup potkali souseda, a ten jim vyprávěl úžasný příběh z druhé světové války, že by nás to mohlo zajímat. Většina zajímavých lidí je totiž skromná a nepřeceňuje svůj vlastní životní příběh. Jeden příběh také často odkazuje na další. Občas i obcházíme domovy důchodců, paneláky, statky. Věděli jsme třeba, že na Žatecku či Podbořansku po válce zbyly velké statky po Němcích, a v každém tom statku se ubytoval po válce někdejší voják – veterán. Ještě nedávno stačilo skoro kdekoliv zazvonit a otevřel vám devadesátiletý sedlák původem z ukrajinské Volyně, co bojoval na východní frontě na Dukle. Náhodným obtelefonováváním bytů jsme takto natrefili na mimořádný příběh Luboše Jednorožce.

Jak jste kontaktovali pamětníky během covidu? Sociální sítě asi příliš nepoužívají.

Vymysleli jsme způsob: průhledný kufr, do kterého jsme instalovali kameru, diktafon, tablet, vše jsme dezinfikovali, postavili jsme kufr za dveře a zazvonili jsme. Vše bylo propojené online a takto jsme natočili desítky nesmírně zajímavých vyprávění pamětníků. Ovšem stále to bylo o dvě třetiny méně než obvykle – ročně natáčíme přes tisíc příběhů a za covidu jich bylo jen tři sta.

Natáčení s pamětníkem pro projekt Paměť národa|foto:Post Bellum

Přes tisíc rozhovorů ročně, to musíte mít řadu spolupracovníků. Procházejí nějakým školením, jak rozhovory vést a výpovědi pamětníků ověřovat?

Spolupracovníků máme stovky! Jsme taková velká redakce, kde pracují jak zkušení redaktoři, tak studenti, kteří ze zaznamenaných příběhů píšou třeba diplomové práce. Pravidelných spolupracovníků máme asi třicet. Každý, kdo chce u nás pracovat, prochází pravidelným a docela náročným školením, a to jak technickým, tak obsahovým.

Přejděme k televizním Příběhům 20. století. Zatím jsme měli možnost vidět dvě série – jednu o normalizaci a druhou o převratu v listopadu 1989. Chystá se další?

Ano, právě ji dokončuje kolega Adam Drda. Koncem roku by ji měla začít vysílat Česká televize. Budou to příběhy z koncentračních táborů za druhé světové války, příběh holocaustu a toho, jak jednu část našeho obyvatelstva vyvraždili nacisté a my jsme s tím nic moc neudělali. Vlastně většina ani netušila, co se dělo v koncentračních táborech, a nikdo to ani moc vědět nechtěl. Společnost si s tím, že Židé mizí, nevěděla rady. A to je pro nás velké ponaučení. V situaci, kdy se někomu děje bezpráví, musíme řvát, bít se za ně, ochránit je! Poselství Paměti národa je prosté: nebýt lhostejný. Těším se, že časem připravíme sérii o válečných veteránech. Máme také silné příběhy za zahraničí, například z Kuby a Běloruska, kde máme své spolupracovníky. Zaznamenali jsme přes dvě stě neuvěřitelných příběhů kubánských disidentů, kteří přišli při vyšetřování třeba o ruku nebo seděli desítky let ve vězení. Natáčíme také na Ukrajině, v Čečně…

Běh pro Paměť národa|foto:Post Bellum

Jak je to s podobnými paměťovými institucemi v zahraničí?

Paměť národa je třetí největší paměťovou sbírkou na světě. Na prvním místě je projekt amerického režiséra Stevena Spielberga Šoa, jedná se o čtyřicet až padesát tisíc záznamů příběhů lidí, kteří přežili holocaust. Druhá největší sbírka s několika desítkami tisíc orálně-historických záznamů se skrývá v útrobách washingtonského muzea holocaustu. Pak jsme my. Máme i jeden prim: jsme jediná sbírka, která se nezaměřuje pouze na jedno období nebo kategorii.

Letos na podzim slavíte výročí. Chystáte nějaké nové projekty?

Čerstvě jsme založili Nakladatelství Paměti národa, chceme vydávat knihy, podcasty, časopis. Přicházíme také se zcela novým projektem – s Instituty Paměti národa. Jsou to moderní interaktivní muzea, která vyprávějí příběhy zcela novým způsobem. První otevřeme už letos na podzim v Pardubicích, následovat budou Olomouc a Brno. Myslím, že jsme našli novou formu vyprávění příběhů, která tady ještě nebyla. Návštěvník dostane tablet a sluchátka a projde si 20. století skrze příběhy, budeme vyprávět pomocí videoprojekcí, audií a dalších efektů, jako je třeba promítání do kouře. Je to velmi silné, zajímavé, sdílné a zvlášť mladší generace to oslovuje, baví, chtějí pak o těch událostech diskutovat. Technologie se dají zkrátka používat i báječným způsobem.