Žádný zvuk není bez viny

Dokumentární esej The Sound is Innocent seznamuje diváka s filozofií a koncepty současných hudebních skladatelů

Nový dokumentární filmový esej The Sound is Innocent seznamuje diváka se světem experimentální elektronické hudby, s filozofií a koncepty současných hudebních skladatelů. Dějem filmu provází režisérka Johana Ožvold (za svobodna Švarcová, což zde uvádíme proto, že ji pod tímto jménem můžete znát také jako herečku nebo hudebnici).

Jak jste vybírala osobnosti, které se ve filmu objeví?

Respondenty do filmu vybíral můj manžel Martin Ožvold, který na filmu spolupracoval jako kurátor, sound designér a hudební skladatel. Byl vlastně takovým odborným garantem celého obsahu. Studoval v Londýně Sonic Art a v Birminghamu elektroakustickou kompozici, rok byl v Holandsku na Institute of Sonology, je jednoduše dobře zorientovaný v evropské scéně. Poprosila jsem ho, aby vybral takové respondenty, kteří na jednu stranu zastoupí různorodé přístupy a principy v oblasti elektronické a experimentální hudby, na druhou stranu budou mluvit stejným jazykem, pohybovat se v podobných hloubkách.

Skoro všichni píšou o hudbě knihy, že?

Vybraní respondenti jsou skoro všichni vystudovaní filozofové. Věci, které dělají v rámci hudby, jsou schopni reflektovat a artikulovat tak, aby vnímali, na co navazují a kam svou prací směřují. Jsou schopni reflexe počátků elektronické hudby a různých jejích vývojových etap. Divák, který náš film navštíví, dostane možnost seznámit se nejenom s těmito šesti umělci a jejich přístupy k myšlení o hudbě a elektronickém zvuku, ale bude mít možnost pohlédnout na svět, v němž žijeme, z pohledu současné hudby. Doufám, že pak lidi budou odcházet z kina s pocitem, že svět je o něco větší, barevnější a hudebnější, než se jim předtím mohlo zdát.

Proč se film jmenuje The Sound is Innocent? Z děje mi to nepřipadalo zřejmé.

Film jsme začali vyvíjet před více než čtyřmi lety, původně jsme chtěli reflektovat počátky elektronické hudby v Československu. Když jsem mluvila s pamětníky, se zvukovými inženýry z VÚRTu, což je Výzkumný ústav rozhlasu a televize, překvapilo mě, že mi klidně řekli: Já jsem na Majorovi Zemanovi dělal jenom zvuk, nebo jen pomoc se zvukem. Od filmu samotného se distancovali, jako by to, že tam dělali zvuk, neznamenalo, že s jeho obsahem mají příliš mnoho společného. K této lince jsme se později už nevrátili, název ale zůstal. Kdybych měla možnost volit název až po dokončení filmu, tak nejspíš zvolím jiný.

A jaký?

To nevím, názvy vymýšlím vždycky několik týdnů. Je to jako haiku, musí to být propracované, trefné, vystihovat poetiku. Název The Sound is Innocent pro mě pořád funguje v tom, že je trochu provokativní, žádný zvuk přece není nevinný. Každý zvuk má svůj zdroj, má svého posluchače, svůj kontext. A o těchto třech věcech náš film je, jen ten název není úplně přímočarý. Dokážu si představit, že bych byla schopna vymyslet přímočařejší název, ale ono to moc nejde, vymýšlet název až po dokončení. To jde u studentských filmů. Tento film, ještě než byl hotový, už byl pod tímto názvem propagován na festivalech, jak tady, tak v zahraničí, už je takto zapsaný v povědomí.

Váš film jsem viděla jen u počítače se sluchátky. Až na něj půjdu do kina, v čem bude můj zážitek jiný?

Zjednodušeně se dá říct, že v kině se do obrazu ponoříte a zvuk vás obklopí. Tento film má mnoho vrstev hrajících si s tím, že něco se dá říct pouze obrazem, něco pouze zvukem. Pracujeme s propojením mizanscény a zvuku, na počítači v malém se dostane k divákovi třeba jen šedesát procent z celého obsahu.

Zeptám se tak, jak se ptáte ve filmu i vy: Kdy se zvuk stává hudbou?

Záleží na každém. Mě baví hledat ty momenty. Třeba když jdu po ulici a najednou si uvědomím, že tramvaj, která okolo mě projela, vydává zvuk, ve kterém slyším hudbu, že hvízdá nějakou melodii. V našem filmu vystupují hudebníci, kteří si umějí vyrobit nástroj skoro z čehokoli. Vezmou elektrický kartáček, přimontují zase něco jiného... a je z toho nástroj.

Může být takový nástroj přesný?

Ne, ve filmu o tom mluví John Richards. Přesnost ho vůbec nezajímá, protože nechce svůj nástroj ovládnout, ale chce se jím nechat překvapovat. Jde mu o improvizaci. Tito performeři mají výhodu, že klidně zvládnou, když se jim „nástroj“ během představení pokazí, protože vezmou pájku a opraví si ho nebo v rámci vystoupení vyrobí nový. Pointou je, že hudbu lze dělat s čímkoliv, může být kdekoliv. A jde i o razantní gesto směřované velkovýrobcům nástrojů: Prodávejte si svoje synťáky za tisíce eur, já si svůj synťák udělám sám za deset eur, protože mi stačí hřebík, drát a baterka.

Mají tito lidé nějaké hudební vzdělání? Je to potřeba?

Často ano. Třeba John Richards je vystudovaný skladatel, ale teď už se věnuje jen elektronické hudbě formou Do it yourself, kterou rozšířil na metodu Do it together, kdy hudbu tvoří na místě performeři společně.