Písničky mi chodí seshora

Písničkářka Radůza patří k nejpracovitějším z českých hudebníků. Každý rok přichází s novým projektem, jednou je to album ,,chansonett", propojující šanson s literárním romanetem, podruhé vánoční deska, jindy zase kolekce trampingem ovlivněných písní. Ke každé z desek navíc přidává knížku, v níž témata písní zpracovává. Taky novinka Uhlíř, princ a drak má několik ,,plánů": z původně divadelní hry vznikla audiokniha s pohádkovým příběhem a spoustou dětských písniček.

Je hodně umělců, kteří se musejí k tvorbě nutit, ale Radůza je opak: musí sama sebe zpomalovat...

Pohádku jste napsala pro kladenské Divadlo Lampion, kde byla i několik let uváděna. Liší se nějak ta původní, divadelní verze, od podoby, která nyní vychází na CD?

Musela jsem dopisovat. Ne všechno, co se odehrávalo na scéně, by bylo ve tvaru audioknihy pochopitelné, určité drobnosti bylo třeba dovysvětlit.

Jednotlivých rolí a partů se na audioknize ujali herci Národního divadla jako Igor Orozovič, Lucie Polišenská nebo Anna Fialová. Jak jste přišla k tak hvězdnému obsazení?

Nebyl to můj nápad, já bych si nikdy netroufla pomýšlet tak vysoko. S návrhem obsazení přišel dramaturg Vladan Drvota z vydavatelství Supraphon, jež album produkčně zaštítilo. A byla to dobrá volba. Herci přišli do studia úžasně připravení a zvládli vše natočit velmi rychle.

Jazyk vaší pohádky je hodně moderní, postavy baští hamburgery i müsli, sjíždějí internet...

...ale zároveň tam mám i archaismy, slova, která, myslím, už dneska málokteré dítě zná. Třeba kušna.

A když tomu děti nebudou rozumět?

Tak se zeptají dospělých a rozšíří si slovní zásobu. Vůbec nedbám na to, aby bylo všemu rozumět, nejsem zastáncem zjednodušování pro děti. Ony nejsou hloupé, jen nezkušené. A na dospělých je, aby jim rozšiřovali obzory.

Radůza

Zkoušíte pohádky i na vlastních dětech?

Děti jsou moji pokusní králíci. Přehrávám jim i nové písničky, a když přes ně neprojdou, tak je nikdo neuslyší. Fakt mám asi dvě písničky, které jsem nikdy nikde nehrála, protože mi děti řekly, že jsou úplně mimo.

Pohádku Uhlíř, princ a drak jste nejenže napsala, vybavila písněmi a společně s herci si v ní zahrála a zazpívala, ale taky jste měla na starosti režii. Co všechno jste si chtěla pohlídat?

,,Chtěla jsem napsat příběh, kde není negativní postava. Kde je hodnej i ten drak, který jinak musí být vždy přemožen," říká Radůza o pohádce Uhlíř, princ a drak.

Ta pohádka je hodně rozverná, dost jsme se u natáčení nasmáli. A tak jsem hlídala, aby se herci nerozdováděli moc. Jako autorka textu jsem taky měla určitou představu, jak mají repliky znít, někdy jsem lehce opravovala intonaci, načasování. Ale mé režijní zásahy byly opravdu minimální, herci to četli skvěle.

Patříte ke generaci, která si v dětství ještě pouštěla pohádky z vinylů: Křemílka s Vochomůrkou, Meluzínku Minku, Ferdu Mravence. Měla jste svou oblíbenou pohádkovou desku?

Mou nejoblíbenější byly Hurvínkovy Staré pověsti české, ty jsem poslouchala pořád dokola.

Mají vaše děti taky rády audioknihy?

Ano, i když počítačové hry jim velmi zdatně konkurují. Audioknihy posloucháme hlavně v autě. A my jezdíme autem skoro pořád, protože jsme velcí cestovatelé. Když zůstaneme náhodou některý víkend doma, tak mají děti oči navrch hlavy, že se nikam nejede.

Není to poprvé, co jste připravila dětský projekt, už před třinácti lety jste vydala knížku a dvojalbum O Mourince a Lojzíkovi. Tenhle titul vyšel v mezidobí mezi narozením vašeho prvního a druhého dítěte. Měla pohádka Uhlíř, princ a drak taky nějakou osobnější motivaci?

Ani ne. Ráda zkouším nové věci a tentokrát jsem si zkusila napsat divadelní hru. Chtěla jsem, aby byla veselá, a jak mě poslední roky hodně zajímá spojení dramatického a hudebního žánru, tak mě napadl žánr pohádky. A nejlíp ve verších, aby to byla větší sranda.

Pohádka Uhlíř, princ a drak má i ekologické poselství - Matka Příroda v ní potrestá krále za to, že se špatně staral o její dary. To zní hodně aktuálně.

Když jsem přemýšlela o tématu, chtěla jsem, aby pohádka vyšla z české tradice, přitom aby šlo o původní námět. Přišlo mi, že by bylo fajn napsat pohádku, kde není žádná vyloženě negativní postava, kde by byl hodnej i ten drak, který jinak musí být ve všech pohádkách přemožen, a nejlíp, když je mu useknuto všech sedm hlav. Ale ten náš celé Zimní království zachrání, protože začne vypouštět ze sluje svůj horký dech, takže se zase začnou střídat roční období. Ze má pohádka ekologický podtext, to mi ale došlo až po několika letech, kdy už se hra na Kladně vůbec nehrála.

Přemýšlela jste nad tím, proč jsou u nás pohádky, hlavně toho klasického střihu, pořád tak oblíbené?

Asi nejde jen o pohádky. Jiné kultury taky vůbec neznají tramping, kutilství nebo houbaření, lidové školy umění, taneční kurzy. A proč zrovna my Češi a Slováci tak tíhneme k pohádkám? Možná proto, že je naše země ve středu Evropy, a jak se přes nás pořád valily velké dějiny, tak jsme se vždy upínali k ideálnímu světu, kde je všechno fér. Kde zlo je vždycky potrestáno a dobro vítězí, kdy je jednoznačný, kdo je klaďas a kdo záporák. A takhle to přece chodí v pohádkách.

Už spoustu let žijete vzdálena od hlavního města. Jak moc je to pro vás důležité? Dokázala byste psát třeba i někde v pražském centru?

Žiju v Kladně, mezi hutěmi, takže zas tak daleko od Prahy nejsem. Ale mohla bych psát naprosto kdekoli. Člověk, který má dvě děti, si nemůže říct, že potřebuje k psaní takový nebo makový prostředí. Prostě píše, když má čas. Některé písničky jsem napsala na dovolené na pláži, jiné jsem vymyslela, když jsem jela na kole, další jsem si nahrála na mobil, když jsem řídila. A pak jsou i ty, které jsem opravdu napsala tak, že jsem seděla v pracovně u klavíru a komponovala. (smích) Ale psát můžu i při vaření, ono mi to myslí pořád. Když se ten pytlík nápadů naplní, musí to ven, a je úplně jedno, kde zrovna jsem.

V poslední době přicházíte, dá se říct, každý rok s nějakou novinkou.

Hrozný, co?

No, vaši posluchači jsou jistě spokojení! Jednou pro ně máte hudbu z filmu, jindy album trampských písniček. Co odráží ta autorská pestrost? Máte tolik rozličných nápadů, nebo se snažíte, abyste se jako písničkářka, v té své nejtypičtější podobě, neokoukala?

Já se nesnažím vůbec o nic. Myslím, že úplně nejlepší by bylo, kdybych vydávala novou desku jednou za pět let. Teď už to možná moc chrlím, asi bych si měla dát přestávku. Ale abych nezhrdla tím božím darem, který mi teď chvíli plyne a kdykoli může přestat plynout, řekla jsem si, že se zkusím zaměřit na knížky a víc psát. Nicméně mám další tři rozdělané hudební projekty provázané zase i s nějakým tím literárním útvarem. Takže mám práci na šest let dopředu.

Jak jste vlastně přišla k tomu propojování hudební a literární tvorby, kdy k deskám nádavkem přidáváte knížku a někdy i audioknihu?

Je to bonus, který vyplynul z toho, že jsem se potřebovala zpomalit a zároveň nepřestat tvořit. Začalo to deskou Marathon - příběh běžce, k níž jsem napsala i knížku povídek. Dělám vlastně něco, co jsem provozovala odmalička, vymýšlím příběhy. Akorát že jako dítě jsem je nezapisovala, jen jsem se ve svých představách proháněla s indiány anebo objevovala severní pól. Při přípravě desky mě hrozně baví načítat k tématu spoustu materiálů a dozvídat se nové informace. Psát povídky jsem začala i proto, abych sama sebe zpomalila, abych pořád nepsala taková kvanta písniček. Povídky a knížky mě zaměstnají, aniž bych mrhala energií, kterou mám zrovna k dispozici.

Je psaní svobodnější práce než skládat muziku, písničky, textovat je?

Necítím se příliš svázaná, ani když skládám hudbu a texty. Má to samozřejmě jiné zákonitosti. Když píšete písňový text, musí být informace zhuštěná do velmi krátkého útvaru. V knížce můžete téma víc rozvést, popustit uzdu fantazii. Při psaní mě baví i měnit styly vyprávění, což jsem si vyzkoušela právě na tom Marathonu, kde je každá povídka napsaná odlišným stylem. Povídky k trampskému albu Muž s bílým psem jsou zase psané tak, jak se kdysi psaly indiánky. No a teď píšu sci-fi, zase jinak, je to taková ta americká drsná škola. Baví mě, že můžu využívat všechny složky jazyka, od spisovné češtiny přes argot po nejrůznější nářečí nebo profesní hantýrku.

To ale předpokládá značné penzum samostudia, četby, ne?

Já jsem velkej čtenář. Kluci z kapely se mi smějí, že si na koncerty většinou vozím knížky, které mají tak tisíc stránek. Ty mi vydrží aspoň tři dny. (smích) Zato když jsem si vozila knížky o třech stech padesáti stránkách, tak jsem v Praze nastoupila do auta, a než jsme dojeli třeba do Zlína, měla jsem dočteno. Někdo by řekl, že si z knížek nemůžu nic pamatovat, ale já si je pamatuju léta, pořád jsem schopná odvyprávět podrobně jejich příběh. Teď, když už jsou děti odrostlejší, je ze mě knihomol. Chodím na Kladně do knihovny a už jsem jim tam skoro všechno přečetla. Čtu nejen kvůli informacím, zkoumám u knížek překlad, větnou stavbu, jakým způsobem uvádí spisovatel postavy do děje, jaké jsou tam literární podútvary, třeba charakteristiky, popisy. To se hrozně liší v literatuře 19. století a dnešní literatuře. Dneska už by nikdo popis místnosti na pět stránek nečetl.

Tak to vypadá, že z vás bude i prozaička...

Ale já už napsala knížku povídek Čáp nejni kondor a teď už mám zase napsaných asi dvanáct povídek. Rozmýšlím se, jestli další knížku dokončím, nebo ještě chvilku počkám, až budu starší a budu mít zase na spoustu věcí jiný náhled.

Říkáte, že skládáte kvanta nových písniček. Ale pak přijde koncert, kde lidi často chtějí spíš ty starší, osvědčené. Dbáte na to, co po vás vyžaduje publikum?

Na koncertech většinou chtějí písně, které zrovna vyšly na desce. Ale musím říct, že poslední dobou se lidi ptají i na skladby, které zatím nikde nevyšly. Jinak jsou moje koncerty vždycky taková směs, od nejstarších písniček až po ty, které ještě nejsou nahrané. Mě by ani nebavilo hrát pořád dokola to samý. Taky jsem něco psala, když mi bylo pětadvacet, dneska je mi čtyřicet šest. Nemůžu říct, že bych se za některé starší věci styděla, to určitě ne, já si stojím za každou svou písničkou, ale za ty roky jsem si něčím prošla a bylo by divné, kdybych zpívala o věcech, které mě trápily dřív, ale dneska už je mám vyřešený. Hraju jen to, k čemu mám pořád vnitřní vztah. Takové písně zpívám dodnes.

Třeba skladbu Jednou to pomine, jež se stala vaším, řekněme, hitem. Když jsem si ji před nedávnem po letech znovu poslechl, překvapilo mě, jak je nadčasová - klidně byste ji mohla složit dnes.

Jednou to pomine zpívám pořád. A máte pravdu, mohla bych ji napsat dneska, ale třeba i za padesát let, kdybych se dožila. Vždycky jsem měla pocit, že písničky nepíšu, že je jen zprostředkovávám. Přijdou mi odněkud seshora a já si jen sednu a řemeslně je zpracuju. Někdy prostě přijde něco napřed -i když zrovna tahle písnička napřed nepřišla. Prostě přišla už tehdy a pořád platí.

Mluvili jsme o vašich dětech, desetileté Aseně a dvanáctiletém Atillovi. Pozorujete už na nich nějaké umělecké spády?

Myslím, že do muziky dělat nebudou. Ne že by neměly žádné nadání, ale nechtějí, nemají to puzení. Občas si asi zahrají u táboráku, ale živit hudbou by se asi nechtěly - a já je k tomu nenutím. Můj syn pořád píše, básně skládal, sotva se naučil psát. Dcera zase hezky kreslí, říká, že by chtěla ilustrovat dětské knížky. Hele, já nevím, kam je život zavede. Vždycky jim říkám, že chci jediný - aby byly šťastné a aby se vyhnuly obchodu s bílým masem, zbraněmi a drogami. (smích)

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.