Za ztracenou poezií zaoceánských parníků
Doby, kdy Atlantiku vévodily luxusní parníky, jsou dávno pryč. Nahradila je sice méně pohodlná, ale mnohem rychlejší letadla, přesto na ně s nostalgií vzpomínáme. Jejich jedinečnost, někdejší lesk a slávu připomíná výstava nazvaná Zaoceánské parníky: Rychlost a styl, jíž svou činnost před časem zahájilo nové Muzeum Viktorie a Alberta ve skotském přístavním městě Dundee.
Doby, kdy Atlantiku vévodily luxusní parníky, jsou dávno pryč. Nahradila je sice méně pohodlná, ale mnohem rychlejší letadla, presto na né s nostalgií vzpomínáme. Jejich jedinečnost, někdejší lesk a slávu připomíná výstava nazvaná Zaoceánské parníky: Rychlost a styl, jíž svou činnost před časem zahájilo nové Muzeum Viktorie a Alberta ve skotském přístavním městě Dundee.
Expozice sice měla svou premiéru letos na jaře v mateřském Muzeu Viktorie a Alberta v Londýně, ale při vší úctě ke starobylým prostorám této největší uměleckoprůmyslové instituce na světě to v Dundee této výstavě „sluší" ještě více. Letos dokončená budova totiž stojí na nábřeží řeky Tay v místě někdejších doků Earl Grey a její tvar připomíná jakési obří plavidlo. Její tvůrce, japonský architekt Kengo Kuma, se sice údajně inspiroval rozeklanými útesy skotského pobřeží, ale první, co každého při pohledu na jeho dílo napadne, je loď...
Muzeum jako perla
Mezinárodní architektonickou soutěž na výstavbu svého skotského sídla vyhlásilo Muzeum Viktorie a Alberta, kterému v Británii snad nikdo neřekne jinak než zkratkou V&A, v lednu 2010. Se svými projekty se do soutěže přihlásilo na 120 ateliérů z různých konců světa. Již v listopadu téhož roku vyhlásilo muzeum vítěze - japonské studio Kengo Kuma & Associates. Podle návrhu jejího šéfa tak byla letos dokončena stavba první „pobočky" V&A v dlouhodobých dějinách muzea vůbec! „Pobočky" opravdu reprezentativní a velkorysé. Vždyť již nyní se o této budově říká, že je „perlou" architektury Dundee.
Stálá expozice se přirozeně zaměřuje na uměleckoprůmyslové artefakty skotské provenience, ale úvodní výstava, která bude přístupná do 24. února příštího roku, má mnohem širší rozměr. Ale i tak se Skotskem úzce souvisí. Vždyť mnohé zaoceánské parníky byly spuštěny na vodu právě ve skotských loděnicích.
Zašlá sláva
Výstava připomíná především největší slávu parníků v první polovině 20. století, přesněji řečeno do vypuknutí druhé světové války. Po jejím konci jejich význam pro dopravu mezi Evropou a Amerikou rychle upadal kvůli rozvoji dopravy letecké. Ještě v šedesátých letech byly sice spuštěny na vodu luxusní osobní parníky France a Queen Elizabeth 2, ale to byla již labutí píseň lodní osobní dopravy přes Atlantik. Dnes již brázdí oceány sice modernější a o něco rychlejší osobní lodě v podobě cruiserů čili zábavních lodí, ale ty zdaleka nemají styl jejich předchůdkyň. A naprosto jim chybí jakákoli poezie.
Výstava nás také vrací do doby závodů o získání „modré stuhy" za nejrychlejší přeplutí Atlantiku. Expozice se zaměřuje především na interiér lodí, na jejich úžasnou výzdobu. Představuje více než dvě stě padesát objektů včetně obrazů, soch, modelů lodí, fotografie, plakáty i módní modely a také filmové ukázky.
Od prádla po doutníky
Většina exponátů pochází přímo z interiérů různých luxusních zaoceánských lodí včetně Normandie či Queen Mary. Přepych zaoceánských parníků ostatně popsal již koncem třicátých let minulého století na příkladu Queen Mary také český autor Jan Vaněček ve své knize Od plovoucího kmene k moderní rychlolodi:
„Přední obchodní domy, módní salony a cukrárny mají tu své výklady. Na Queen Mary najdete dvanáct takových výkladů, rovněž i knihkupectví a obchod s doutníky. Zhýčkaný cestovatel dostane tu vše, nač si vzpomene; večerní toalety, prádlo, punčochy, obuv, obleky. Vše se zde zhotoví v nejkratší době na míru. O stravování pečují tu dokonalí mistři kuchařského umění. Jídelny dosahují zde rozměrů velkých sálů 50 až 60 metrů dlouhých, 36 metrů širokých a 12 metrů vysokých. Přepychové kabiny s denním osvětlením jsou obloženy nejdražším cizokrajným dřevem. Prostory Queen Mary jsou obloženy padesáti druhy nejvzácnějšího dřeva, krásně vzorkovanými látkami a kovovými lištami. Cestující na těchto lodích ani nevědí, že jedou na nebezpečném moři. Je tu postaráno s dokonalým výběrem o spoustu různých zařízení, určených pro sport a společenské hry, pro zábavu všeho druhu. Cestující jsou chráněni před deštěm i sluncem zasklenými verandami s nádherně malovanými stěnami. Pro jiné jsou tu zase sluneční lázně, tělocvičny a plovárny."
Vévodí art deco
Pro mnohé interiéry zaoceánských parníků je společný jeden termín -art deco. Šlo o styl mladých emancipovaných žen, newyorských mrakodrapů a v neposlední řadě luxusních zaoceánských parníků. Art deco bylo zejména důkazem, že předměty masové produkce mohou být nejen účelné, ale i krásné. A zcela jistě byl úžasný interiér francouzské lodi Normandie, jehož značnou část navrhl výtvarník Jean Dunand. Právě jeho zásluhou se loď stala plovoucím výstavním prostorem art deco...
V případě Normandie bylo velkým štěstím, že před její konverzí na plavidlo pro dopravu vojáků z ní byla většina výzdoby interiérů vyjmuta. V roce 1942 na ní totiž v newyorském přístavu vypukl požár, po němž se potopila, a v roce 1946 vrak sešrotovali. Takže na výstavě můžeme obdivovat třeba rozměrný reliéf nazvaný Sport, který zdobil kuřárnu pro cestující první třídy. A také celou řadu dalších drobnějších předmětů.
Tiára z Lusitanie
Jedním z mnoha vystavených unikátů je tiára, kterou měla sebou v květnu 1915 na palubě nebohé lodi Lusitania lady Marguerite Allan, manželka kanadského bankéře a lodního magnáta. Poté co zaoceánský párník torpédovala německá ponorka, se lady Marguerite spolu se svou služebnou - a tiárou - zachránila. Obě její dcery však byly mezi 1198 nevinnými oběťmi barbarského útoku; našlo se tělo jen jedné. Asi není třeba dodávat, že by dala všechny tiáry světa za život svých dcer.
A to přitom cestovala z New Yorku do Liverpoolu s velmi mírumilovným cílem - chtěla v Británii otevřít nemocnici pro raněné kanadské vojáky. První světová válka si však krvavou daň u rodiny Allanových vybírat nepřestala. Letoun jejich jediného syna Hugha sestřelili nad Německem v červenci 1917.
Česká stopa
Návštěvníka výstavy z České republiky jistě překvapí popisek u jednoho zajímavého obrazu newyorského pfiístavu. Jako autor této olejomalby je totiž uveden Jan Matulka, americký malíř, který žil v letech 1890 až 1972. Narodil se však ve Vlachově Březí v tehdejším Rakousku-Uhersku. V roce 1907, tedy ve svých sedmnácti letech, emigroval spolu s rodiči a sourozenci do Spojených států. Ve své druhé vlasti se poměrně brzy uplatnil, byl uznávaným malířem, tvořil většinou ve stylu amerického modernismu.
Dobře se znal s malířem Josefem Šímou, kterého několikrát navštívil v Paříži. Zřejmě při jedné z cest vznikl v roce 1925 i vystavený obraz. Jeho název totiž zní Newyorský přístav/Paříž. U nás je Matulka téměř neznámý, jeho dílo - či spíše maličký zlomeček -jsme mohli vidět před čtyřmi lety na výstavě Nečekané dědictví v pražské Národní galerii.
Jistě by se našly i jiné práce českých umělců, kteří reflektovali zaoceánské plavby. Ty si však kurátoři Muzea Viktorie a Alberta nevybrali. A vzhledem k uměleckoprůmyslovému zaměření se nezmínili ani o tom, že na stavbách největších lodí se podílely i české ruce. Například Škodovy závody v Plzni vyrobily pro Normandii složitou zadní lodní vaznici, jež po obrobení vážila téměř 72 tun, a také kormidlo vysoké 25 metrů a vážící 12 tun. Ale to je jen drobný povzdech, jenž nic nemění na kvalitě expozice, kterou si můžeme užít zejména my suchozemci.
