Dagmar Pecková: Jedu na plný plyn

2. prosinec 2018
Dagmar Pecková

O české mezzosopranistce Dagmar Peckové asi nejlépe vypovídá věta: „Když si něco vezmu do hlavy, tak to udělám!“ Po oddechovém čase, který si tak trochu nedobrovolně vybrala před několika lety, znovu vletěla na pódia, do nahrávacích studií, na divadelní prkna, ba pustila se i do pořádání hudebního festivalu Zlatá Pecka v Chrudimi. Letos se jí podařila unikátní věc: vydala dvě nahrávky. Obě jsou její splněné sny.

O české mezzosopranistce Dagmar Peckové asi nejlépe vypovídá věta: „Když si něco vezmu do hlavy, tak to udělám!“ Po oddechovém čase, který si tak trochu nedobrovolně vybrala před několika lety, znovu vletěla na pódia, do nahrávacích studií, na divadelní prkna, ba pustila se i do pořádání hudebního festivalu Zlatá Pecka v Chrudimi. Letos se jí podařila unikátní věc: vydala dvě nahrávky. Obě jsou její splněné sny.

Tou první, vydanou na jaře, dokončila svou kompletní mahlerovskou diskografii - s Schoenberg Chamber Orchestra, dirigentem Petrem Altrichtrem a pěvcem Richardem Samkem natočila Píseň o zemi Gustava Mahlera. A tou druhou je vyplněné přání moci jednou spolupracovat s Jaroslavem Krčkem a Musikou Bohemikou. Výsledkem je album vánočních zpěvů Nativitas (Zrození), jedna z nejhezčích, nejčistších a nejpravdivějších nahrávek vánočních písní.

Jak došlo ke spolupráci s Jaroslavem Krčkem a Musikou Bohemikou?

Znám se s Jaroslavem Krčkem dlouho, ale nikdy jsem si netroufla ho oslovit ke vzájemné spolupráci. Tahle nahrávka je naše první. V roce 2016 mě pozval na svůj vánoční koncert Spirituál kvintet. Když jsem na ten koncert šla, byla jsem tak unavená! Ale když začal hrát Jaroslav Krček, který byl hostem, měla jsem v tu ránu pusu od ucha k uchu, byla to velká radost, a tak mě to nadzvedlo ze židle, že jsem za ním po koncertě zašla.

Dagmar Pecková a Jaroslav Krčka

Opravdu jste šla pomalu a rozvážně?

No, vlítla jsem do šatny a oznámila mu, že spolu natočíme vánoční CD. Jaroslav Krček souhlasil, ale asi nevěřil, že bych to dotáhla do konce.

To se ovšem hrubě mýlil...

Samozřejmě. Protože já když si něco vezmu do hlavy, tak to udělám. A podle svých představ.

Kdy jste začali na vánočním CD pracovat?

Vloni. Když skončil můj weillovský projekt Wanted, sešli jsme se a začali přemýšlet o tom, co by na CD mělo být. Vysvětlovala jsem, že bych chtěla klasické čisté aranže, tak jak to známe ze starých zpěvů - i kostelních. Přála jsem si, aby na tomhle CD byly i evropské koledy - chtěla jsem vytvořit celokřesťanský vánoční projekt. Jaroslav Krček tedy vybíral a vybíral -některé věci jsem znala, jiné neznala - ale například vlámská píseň a Maria durch ein Dornwald ging jsou zpěvy, za které bych dala život. Nejen ty, ale i další, které jsem neznala, byly pro mě tak velké objevy, že jsem se do té práce musela pustit s velkou chutí!

Jaký byl váš podíl na dramaturgii?

Navrhla jsem, abychom zařadili co nejvíc evropských písní. Vždyť’ co jsou Vánoce? Křesťanské svátky, ze kterých jsme udělali kšeft a byznys. Bohužel musím poznamenat, že i některé vánoční nahrávky tomu odpovídají. Prostě byznys. A mně to velmi vadí. Víte, po tom, mít nějakou vánoční nahrávku, co vám necpe Vánoce do hlavy za každou cenu, toužím snad dvacet let. Vždyť o čem se zpívá ve vánočních písních? O zrození nové víry, o zrození dítěte, které nás někam posune...

Když jsem poslouchala vaše Michnovo Chtíc, aby spal nebo Radujte se, ptáčátka, říkala jsem si, že to je křehká, čistá a prožitá interpretace. Neslyším operní zpěvačku, ale pokornou interpretku.

Ale to já jsem. Pokud mi to moje pěvecká technika a vůbec vnímání muziky dovolí, snažím se o to celý život. I když jde o Mahlera, nebo Kurta Weilla ve Wanted. Weill byl náročný skladatel, a když se podíváte do notového zápisu takového Mackieho Messera, nikdo mě nepřesvědčí, že jediný správný Mackie Messer je Miloš Kopecký. To není pravda. Posuzujeme hodně věcí z neznalosti. Máme v uchu určité úpravy Weilla, ale není to Weill! A zrovna tak je tomu s koledami. Některé úpravy jsou příšerné.

Jak se vám s Jaroslavem Krčkem spolupracovalo?

Víme, že Jaroslav Krček má spojení mezi Bohem a zemí. Každou zkoušku jsme plánovali na hodinu a půl. Ale skončili jsme po čtyřech hodinách, protože jsme měli o čem mluvit. Hodně jsem se od něj dozvěděla, doslova jsem z něj jeho znalosti sála. Spolupráce s ním byla pro mě obrovský přínos.

Vy máte vůbec v poslední době velké štěstí na spolupracovníky.

To máte pravdu. Vloni Jan Kučera, talentovaný muzikant po všech stránkách - skladatel, dirigent, klavírista -, letos dirigent Petr Altrichter, s kterým jsem natočila Píseň o zemi, nyní Jaroslav Krček. Asi mě můj instinkt vždycky vede tím správným směrem.

Jaroslava Krčka a souboru Musica Bohemica si v adventním čase hodně užijete: chystáte společné turné, v jehož rámci zaznějí písně z CD Nativitas.

A je to zápřah, vystupujeme většinou obden. Ale já jsem po Wanted tak zocelená, že už mě nemůže nic zaskočit.

Co na to říká rodina, že maminka nebude o adventu doma a nebude se věnovat vyhlášenému pečení?

Prosím vás, oni jsou na to zvyklí. Já byla o adventu doma, jen když jsem byla nemocná.

A napečete?

O něco se pokusím. Ovšem kde jsou ty časy, kdy jsem dělala dva a půl tisíce čokoládových pralinek s dvaadvaceti různými náplněmi. Ale to byla doba meditací a pokusu najít si místo i jinde než ve zpívání. Vědět, že umím i něco jiného než zpívat. Ale neberu to jako povinnost. A moje rodina také ne. Dceři je sedmnáct, synovi jednadvacet, manžel už je taky skoro dospělý, oni se o sebe postarají. Existují restaurace a jídelny, a když má maminka náladu, upeče jim husu nebo kachnu nebo jehněčí... Ale momentálně jsem se zase zhlédla ve zpívání, tak pokud to půjde, budu na tom pracovat.

Letos na jaře jste vydala jinou desku - Píseň o zemi Gustava Mahlera.

A nahrála jsem ji s komorním orchestrem, Richardem Samkem a dirigentem Petrem Altrichtrem. Byla to jediná věc z mahlerovského repertoáru, kterou jsem ještě neměla natočenou. Píseň o zemi zpívám pravidelně dvaadvacet let. Zpívala jsem ji s dirigentem Charlesem Dutoitem v Pleyelově sále v Paříži, s Christophem von Dohnányim v Clevelandu a v newyorské Carnegie Hall. Mahlera nade všechno miluji a vždycky se k němu ráda vracím. Takže jsem se rozhodla, že jestli chci ještě v životě něco natočit, je to právě Píseň o zemi.

Peníze na natočení desky jste získala vcelku kuriózním způsobem...

Přes Facebook mne oslovila jedna paní, která si se mnou smluvila schůzku a řekla mi: „Dášo, já bych vám moc chtěla dát peníze na nějakou mahlerovskou desku...“ A já jsem říkala, že to mi snad sesílá sám Pánbůh z nebe. A když Mahlera, tak samozřejmě Píseň o zemi. A takhle ten nápad vznikl. To mi vyloženě Pánbůh vnutil.

Nejsou i tyhle dvě letošní nahrávky důkazem vaší energie a potřeby stále něco vymýšlet a jít pořád kupředu?

Asi ano. Mě pořád cosi pohání něco dělat, vytvářet, zakládat. Jsem stále považovaná za operní pěvkyni, což mi už trochu leze na nervy. Ztrácí se totiž smysl toho, že jsem se po celou dobu věnovala i koncertní, oratorní a písňové činnosti. Nechci, aby mě lidi brali jako operní zpěvačku - a už vůbec ne v dnešní době, kdy jsem pěvecké řemeslo jako takové pověsila na hřebík. Vymýšlím si projekty, píšu si je, uskutečňuju nahrávky včetně toho, že si sama vybírám spolupracovníky a sháním peníze. Já vím, že na to mám kolem sebe lidi, ale já jsem pokaždé ten motor, který všechno žene. Aby nám to nezlenivělo. (smích)

Před lety jste si prošla syndromem vyhoření. Dostala jste se z toho, ovšem nyní tak hodně a rychle pracujete, jako byste chtěla ten pocit, kdy jste byla „dole“, přebít tou nezměrnou aktivitou.

Ale já mám pocit, že hodně a rychle vůbec nepracuju. Kdyby mě nechali, sázela bych tu jeden projekt za druhým! Jenže jsem hodně vybržďována. Před svou krizí jsem byla svou agenturou hodně opečovávaná, o nic jsem se nemusela starat. Ale je fakt, že jakmile mi zdraví začalo haprovat, tihle lidé, kteří mě předtím ovívali palmami, protože jim šly tučné provize, byli první, kdo ty palmy odhodili do příkopu. Uvědomila jsem si, že se nemůžu na nikoho spolehnout a podle toho jsem se začala chovat. Už si chci všechno držet ve svých rukách a nechci to nechat na vlivu někoho jiného.

Tvrdá zkušenost.

Velmi. To uvědomění si, že pokud nesete peníze, nosí vás na rukou, a pokud je nést přestanete, obrátí se k vám zády! Pravda, určité příznaky mě mohly varovat. Párkrát jsem řekla ne, tuhle roli nechci zpívat, ta není pro mě, a už jsem se setkala s reakcí, no ale to nejde, pokud nebudeš dělat, co my ti řekneme, nemůžeš tu být. Je to začarovaný kruh: když lidem z agentury řeknete, že něco zpívat nebudete, protože vás to může zničit, jsou na vás naštvaní. Ale když tu roli přijmete a necháte se zničit, jsou na vás naštvaní taky. Takže žádná volba není. Člověk si musí svoje věci hlídat a mít je v hrsti.

To, co popisujete, jsou zákonitosti hudebního byznysu.

Hudební byznys je strašná věc. Zpěváků, a dobrých zpěváků, jsou mraky. A agentury si mohou vybírat. Proto jim nezáleží na životnosti zpěváka. Znám příklady, kdy po třech letech v opeře nebyl zpěvák schopen zazpívat stupnici, aniž by se mu nezlomil hlas. Dala jsem si práci a podívala jsem se, do kolika let zpívaly sólistky Národního divadla - u mužů je to trochu jinak. A zjistila jsem, že končily v osmačtyřiceti v jednapadesáti letech. Vždycky se to kolem té padesátky zlomilo, a najednou po nich nebylo vidu ani slechu. A protože jsem věděla, že ten zlom přijde, protože lidské tělo je nevyzpytatelné, začala jsem si hledat cestičky jinde. Myslím si, že mám v sobě tolik různých talentů, že si to umění v sobě najdu a můžu ho předávat dál jinou formou.

S Bárou Hrzánovou hrajete v Divadle Kalich v představení Carmen Y Carmen. Jak jste se daly dohromady?

Protože se s Bárou dobře známe a obě jsme měly zkušenost s Carmen - já ji zpívala v Národním, Bára ji hrála v Řeznické v režii Oty Ševčíka -, napadlo mě, že bychom to mohly propojit. Chvíli jsem ji přemlouvala, až jsem ji přemluvila. Podobné to bylo s autorem Janem Jiráněm. Myslím si, že lidi na tohle představení chodí už jen z pouhé zvědavosti, co tyhle šílené baby na jevišti vyvádějí. Doufám, že toho nelitují. Nedávno proběhla premiéra, další představení je v březnu a pak to snad budeme hrát pravidelně jednou měsíčně.

A jak to bylo se Zlatou Peckou ve vaší rodné Chrudimi?

Napadlo mě založit hudební festival, který Chrudimi chyběl. Domluvili jsme se s tehdejším starostou Řezníčkem, od kterého jsme měli velkou podporu. Jak to bude nyní po volbách, kdy se zastupitelstvo vyměnilo, ví bůh. Ale ráda bych, aby ten festival žil dál. Vložila jsem do toho své jméno, vytvářím ho dramaturgicky. Pokaždé chci dát tomu ročníku nějaký oblouk. Vloni to byla Carmen, letos antika, příští rok by to měla být Rusalka. Na začátku je vždycky koncertně provedená opera letos to byla Krásná Helena, na konci divadelní představení. Vloni jsme končily s Bárou Hrzánovou naší Carmen, letos Smaragdovou destičkou neboli Antickým kabaretem od Tomáše Vondrovice.

Vedete pěvecké kurzy. Zamýšlíte se nad tím, čím to je, že se v posledních letech urodilo tolik pěveckých talentů?

A nejsou to jen ti, co si budují kariéry v zahraničí výborní mladí zpěváci jsou i v Národním divadle. Myslím si, že svou roli hraje i širší vzdělanost možnost jet si poslechnout vynikající zpěváky, objevovat špičkové nahrávky. My jsme tyto příležitosti neměli, tak kde jsme to měli nastudovat? Myslím si, že i poslechem, třeba frázování, se člověk hodně naučí. Taky je v mladých lidech jejich talent pěstovaný, neukrajují se jim hlavičky, když přečnívají, jako to dělali nám. Jsou tu jiné, rozšířené možnosti. Myslím, že podstatnou roli hraje otevření se světu. My si z něho něco bereme, a nechává to na nás následky. Ať to trvá!

Spustit audio
autor: Alena Sojková