Vzpomínka na Josefa Karla Matochu

16. prosinec 2018
Růženec - dar biskupů Svatému otci

Dobu adventu provází lehká melancholie mlžných luk, ze kterých se kdesi na horizontu vylupuje obrys lesa. Neutuchající tlení. Řeka se vleče pomaleji. Jinovatka tíží stébla zaschlé ostřice. Svět mizí pod bělostným příkrovem. Čeká novou Naději. Jak útěšné, věříme-li v ni. On neutuchající tlení pozoroval z okna své rezidence v sousedství metropolitní katedrály jedenáct let. Estébáci každý ten pohled ostražitě kontrolovali. Prý ho chránili.

Měl jasně pocítit, že vystupovat proti režimu a jeho zhovadilostem se trestá. Zimu 1960, svou poslední, prožil v tichém rozjímání. Už k němu, do domácího vězení bez telefonu a s cenzurovanou poštou, přestal docházet i vikář. Ostatním členům kapituly zakázali komunisté vstup už dávno. Stanovisko OV KSČ v Olomouci znělo jasně: uvolnit Matochu z izolace jedině poté, bude-li souhlasit, aby arcidiecézi vedl zmocněnec Státního úřadu pro věci církevní. Pokud souhlasit nebude, přimět ho k rezignaci, nebo ho postavit před soud pro trestné činy z let 1948-1950. Státní úřad pro věci církevní zahájí v tomto smyslu s Matochou jednání.

Josef Karel Matocha návrh podvolit se nepřijal. V domácím vězení nakonec zůstal až do své smrti. Dle vyjádření čtyř lékařů zemřel 12. arcibiskup olomoucký a duchovní pastýř celé Moravy ve čtvrtek 2. listopadu 1961 ve 20.20 hodin na srdeční infarkt. Když se rezidencí roznesla zpráva, že otec arcibiskup zemřel, dokázali se nakonec kanovníci dostat až do jeho ložnice. Spatřili Josefa nataženého v křesle, okno otevřené a stůl potřísněný zvratky. Vládní zmocněnec všechny promptně vykázal.

Mlčení, které zavládlo, trvalo až do roku 1968. Teprve 5. května otiskly noviny opožděný nekrolog a ve všech moravských kostelích bylo slavnou mší svatou vzpomenuto dvacáté výročí Matochova biskupského svěcení a osmdesát let od jeho narození. V adventním čase s herečkou Hanou Maciuchovou čteme z myšlenek, vzpomínek a kázání muže, který se nezalekl a uchoval si přesvědčení, že násilí a nepravda dlouhodobě nevítězí a že nová Naděje, věříme-li v ni, vždycky přijde.