Nejslavnější betlém světa

16. prosinec 2018

V polovině listopadu 1985 se dostalo čtyřem kamarádům, natáčejícím televizní dokumentární seriál Za svědky minulosti, neobyčejné výsady. V závěru tříletého putování za mizejícími řemesly a pomníky staré techniky navštívili Třebechovice pod Orebem, aby nafilmovali historický Proboštův betlém. Dorazili sem právě ve chvíli, kdy památkáři zahájili generálku unikátní památky.

Televizáci směli při práci pomáhat, rozebírali kousek po kousku řezbářský klenot, oprašovali postavičky štětečky, zušlechťovali olejem lipové dřevo. Zážitky z důvěrného setkání s výtvorem lidových řezbářů popsal autor těchto řádků v knížce Za svědky minulosti, která se stejně jako někdejší seriál stala poklonou dávným řemeslníkům, kteří odjakživa zvelebovali náš svět a učili nás vážit si poctivé práce. Český rozhlas uvedl letos na všech moravských stanicích z této knihy čtení na pokračování, které na Štědrý večer vrcholí závěrečným dílem věnovaným právě třebechovickému betlému.

Z oblohy se tiše snáší podvečerní sníh. Když odvrátím zrak od počítače a vyhlédnu z okna, vidím zahradu přikrytou sněhobílým popraškem. Lahvově zelenou barvu mají jenom sloupy tújí, na něž klesají nadýchané vločky. Všechno je tiché a nehybné jako víčka dítěte, které usnulo ukolébáno maminčinou pohádkou. Jsou Vánoce a s nimi bilancování roku, v němž jsme na výpravách za svědky minulosti doputovali tam, kde naše cesta začala - domů. Zažijeme někdy ještě něco tak zázračného?

Věci z mého pokoje

Tři roky jsme byli na cestách a pokoušeli se dobrat tajemství starých věcí. Tři roky jsme se vraceli do dětství. Předměty vyrobené před mnoha lety nás stále znovu naplňovaly úžasem. Kdykoliv jsme se dotkli třeba hlínou vyleštěného listu pluhu, ztichlé kovadliny či zaprášeného zvonu, bylo nám jako ztracencům, jimž kdosi nabízí pomocnou ruku.

Příběhy, které jsme cestou posbírali, a setkání, která jsme během putování zažili, se zhmotnily v předměty, jimiž jsem obklopen. Když se podívám na zeď, spočine můj zrak na podkově, kterou pro mně vykoval pan Habermann, mistr kovářský, jeden z posledních na Vysočině, který svým uměním proslul až v Itálii. V plechovce, v níž uchovávám tužky, štětce a nože na papír, odpočívá tenounká píšťala ze slitiny cínu a olova, kterou mi věnoval dědic neobyčejného řemesla, krnovský varhanář. Mezi papíry na stole leží římská číslice vystřižená z měděného plechu pro ciferník věžních hodin, vyrobený vyškovskými orlojníky pro venkovský kostel.

Snad opravdu mají vánoční svátky výsadu kouzlem měnit čas a prostor. Člověk má najednou pocit, že všechno spolu nějak souvisí, že každý detail v životě je důležitý, každý okamžik, každá vůně, každý paprsek světla. O Vánocích jako by se svět kolem nás stal velikým betlémem, v němž má každá postava důležité místo a každý pohyb smysl.

Když jsem v té sváteční chvíli probíral poznámky, dokumenty, výstřižky, diáře a obrázky shromážděné na cestách, zůstala mi najednou v rukou fotografie, které jsem si dříve nevšiml. Detail postavičky vyřezané z lipového dřeva, obrázek sošky řemeslníka s mohutným knírem a řídkými vlasy. V rukou třímal sekeru, rovněž lipovou, a jeho ramena se skláněla nad umně řezaným kusem polena. Jeden z dřevěných hrdinů třebechovického betlému. Modelem k figurce jako by stál můj stařeček, první řemeslník, kterého jsem jako kluk poznal v hanácké Seničce. Samozřejmě to nemohla být pravda. To jen zjitřená sváteční chvíle vyvolala vzpomínku na milou osobu a současně na podivuhodný řezbářský výtvor, který nám zachovaly zručné ruce venkovských umělců. Vzpomínku na kumštýřský a současně technický unikát, na nejslavnější betlém světa.

Dřevěná pohádka

Jaro 1967 připravilo městečku Třebechovice pod Orebem neobvyklé divadlo. Na ulici, jejíž dlažbu právě zkropil studený deštík, se objevil náklaďák s velikánským přeprav ním kontejnerem na korbě. Lidé se zastavovali a zvědavě přihlíželi, jak se kolem nich pomalu sune neobvyklý náklad. Uvnitř pečlivě vypolštářovaného kontejneru byl ukryt skoro sedm metrů dlouhý, tři metry široký a přes dva metry vysoký řezbářský klenot, o němž zatím nikdo netušil, že se stane jedním z nejobdivovanějších exponátů světové výstavy v Montrealu EXPO 1967.

Dřevěné figurky jsou vysoké 10 až 20 cm. Celkem je jich 351, z toho 200 pohyblivých.

Souprava prokodrcala po dlažbě, zanechala za sebou domky podél hradecké výpadovky a zamířila na sever. V Děčíně uchopí kontejner ruka jeřábu a vloží jej do podpalubí říčního člunu. Ten odrazí od přístavního mola a po Labi se vydá k Hamburku. Sedm dní potrvá plavba německými rovinami. V Hamburku už bude čekat zaoceánská loď s posádkou mluvící exotickými jazyky. Mezi ústím Labe a východním pobřežím severoamerického kontinentu se plavidlu postaví do cesty bouřlivé vlny jarního Atlantiku. A poté parník prokličkuje meandry řeky Svatého Vavřince a přistane v Montrealu a dřevěný klenot českých řezbářů bude připraven na premiéru před diváky celého světa. Octne se mezi nimi i slavný Walt Disney, kterého jímavá krása „zamrzlého divadla“ dojme natolik, že bez váhání nabídne tučnou sumu, aby se třebechovický betlém stal alespoň na čas atrakcí jeho zábavního parku.

Zní to jako pohádka - Američané přivezou do Kanady vesmírný koráb Apollo, Francouzi všech tři sta druhů svých sýrů, Španělé ohnivou koridu, Řekové kameny z Akropole, a přece to budou docela obyčejné lipové figurky, které dvacet milionů návštěvníků ze všech koutů zeměkoule okouzlí snad nejvíce.

Kde jsou zdroje úžasu, který dokázal zasáhnout tolik lidí? Odpověď zřejmě netkví jen v duchovní oblasti. Samozřejmě, třebechovický betlém vznikl v hájemství víry a stal se jejím hmotným vyjádřením. Ale současně tuto víru přesáhl a hluboce zapůsobil na mysl a cit lidí, ať pocházeli odkudkoliv a vyznávali jakoukoliv víru.

Zrození klenotu

Už v sedmdesátých letech předminulého století pomýšlel Josef Probošt na stavbu jesliček, které by byly, jak se chlubil sousedům, „největší na světě“. Po návratu z vojenské služby založil rodinu a začal hospodařit na zděděném statku. Práce na poli ho však neuspokojovala. Nejvíc ze všeho miloval vůni dřeva. O Vánocích roku 1885 překvapil sousedy souborem dřevěných figurek. S bet lé mem, na který by se „sám císař přišel podívat“, neměly zatím nic spo leč né ho, ale první krok byl učiněn.

V Třebechovicích tehdy žil kopytář Josef Kapucián, řezbář živící se vyřezáváním ševcovských kopyt a hraček pro děti. Příležitostně si přivydělával opravami sošek svatých, ale zakázek pro kostely bylo tak málo, že jeho živobytí za mnoho nestálo. Pořádnou práci mu nabídl teprve Probošt - vyřezávat „nejnádhernější betlém světa“. Pustili se do práce a od rána do večera se vášnivě přeli, jak by měly figurky vypadat a co by na společném betlémě nemělo chybět. Probošt si betlém původně představoval jako nehybné divadlo, ale stále víc si uvědomoval, že má-li být dílo dokonalé, musí se figurky hýbat. Zkusil to s nitěmi jako u loutek, ale výsledek ho neuspokojil.

Pohyby byly trhavé, postavy jako by měly škytavku. Jednoho dne konečně Probošt potkal muže, který se nabídl, že problém vyřeší. Jmenoval se Josef Friml a byl sekerníkem. Tito řemeslníci pracovali ve mlýnech a znali tajemství výroby dřevěných mechanismů. Sekernictví vyžadovalo opravdu mimořádnou přesnost. Vždyť takové palečné mlýnské kolo mívalo až pět set dílů, a kdyby je sekerník nevytesal na prosto precizně, nebylo by k ničemu. Friml se Proboštovi nabídl, že z bukového dřeva vyřeže soustavu koleček, hřídelí, převodů a pák tak důmyslně, že se figurky budou „hýbat jako živé“. Svůj slib splnil.

Ubíhaly týdny a měsíce, přibývaly roky a dílo utěšeně rostlo. Počet postaviček lidí a zvířat dosáhl už skoro čtyř set, ale Probošt nebyl stále spokojený. Utratil téměř všechny peníze a musel si půjčovat, což přivedlo statek na mizinu. Práce na betlému však stále neměla konce. Jak figurek přibývalo, musel i Friml rozšiřovat pohonný mechanismus a přidávat převody, kolečka a páčky. Brzy dosáhl počet dřevěných součástek betlému dvou tisíc! V posedlosti neustále zdokonalovat dřevěné divadlo bylo cosi přízračného. Jako by svět, který měl být zobrazen, stále více svým tvůrcům unikal.

Cestu k dokonalosti přerušila Kapuciánova smrt v roce 1908. Probošt se s ním nerozešel v dobrém. Kapucián ohluchl a skončil v chudobinci. Sám Probošt se však nepřestával nutit do práce. Ještě dvacet let se pokoušel betlém přestavovat, upravovat a zdokonalovat. Přežil svého kolegu o osmnáct let. To už se ale „sám císař pán“ nemohl na jeho výtvor přijít podívat, protože habsburská monarchie přestala existovat. Každý večer však stárnoucí Probošt vysedával u dřevěného výjevu připomínajícího obrázky ze staré české bible. Byl unavený. V roce 1926 si uvědomil, že dál pokračovat nedokáže. Měl za sebou více než čtyřicet let vymýšlení a vysilující práce. Už vlastně přestal věřit, že budou do Třebechovic proudit davy lidí, aby spatřili něco, co není nikde jinde k vidění, a zaplatili tolik peněz, aby se mu podařilo vyplatit zadlužený statek.

Umíral zcela sám, zatracený rodinou a opuštěný přáteli. V poslední vteřině, kdy se už jeho mysl ocitla na hranici mezi vědomím a ne vědomím, ho bláhově napadlo, že by uprostřed biblické krajiny mohl hořet oheň a nad jesličkami by mohla znít báječná hudba sfér. Nedokázal se však už pozvednout, aby naposled přistoupil k milovanému betlému.

Požehnané Vánoce

Tichý klapot dřevěného mechanismu zmlkl. Ještě před několika okamžiky se před našimi zraky posunovaly, kývaly, natřásaly a otáčely desítky figurek, jimž skrytý pohon - motorek o výkonu čtvrtiny koňské síly - vnukl pohyb. Pohled to byl úžasný. Bednář obcházel sud a tloukl na obruče, švec utahoval dratve, babka vedla kozu, stolař řezal prkno, kovář bušil do kovadliny. K tomu hrála dřevěná dechovka městského pana kapelníka Jaroměřského. Teď se ale pohyblivé divadlo zastavilo. Třebechovičtí betlémáři nás pozvali, abychom nafilmovali každoroční předvánoční revizi slavného výtvoru. Každý rok v listopadu se opakuje tato neobvyklá podívaná. Betlém je nutno rozebrat a pečlivě vyčistit. Každá postavička, každý detail, každá součástka bude opatrně ošetřena a napuštěna jemným olejem.

Opatrně beru do dlaní figurku muže s mohutným knírem a řídkými vlasy. V rukou drží sekeru vy řezanou z lípy a jeho ramena se sklánějí nad věkovitým polenem. Malá součástka velkého světa, atom molekuly. Jemně se figurky dotýkám prsty, a než přejdu místnost, abych ji uložil k ostatním, stačím si prohlédnout řezanou tvář. A najednou stojím na vesnickém dvoře, kluk v trenýrkách po starším bratrovi, slyším kvokání slepic a do bosých nohou mě studí zápraží zkropené vodou. Dvůr je rozdělen hranicí slunce a stínu a já vidím stařečka, jak pořízem ořezává šprušli žebříku. Podávám mu nehotové kusy a on je vrací dovedně vykroužené. Už bychom se měli vydat k obědu, ale já vím, že stařeček poříz neodloží a nenechá práci nedokončenou. Spíš tuším, než vím, že takhle je to správné, že člověk prostě nemůže vstát a odejít a nechat za sebou něco, co nebylo dokončeno.

Když pokládám figurku opatrně k ostatním, rozhlédnu se a nenápadněji pohladím. Za těch pár okamžiků, co byla v mých dlaních, získala teplo mého dechu a chvíli si je uchová. Ještě tu drobnou postavičku vidím, jak skromně postává mezi cizokrajnými velbloudy, dobrými oslíky a muzikanty v obecních uniformách, atom nekonečného vesmíru s vyhrnutými rukávy a těžkou zástěrou přes plece, skutečný stvořitel uprostřed světa neladného, jenž musí být uspořádán, aby měl smysl; pracovitý řemeslník, stařeček nás všech.

Spustit audio
autor: Milan Švihálek