Někdy se vás dotkne nebe

Martin Huba
Martin Huba

„Jsem v Česku často a velmi, velmi mě to těší a obohacuje,“ říká slovenský herec a divadelní režisér Martin Huba. Je v českém veřejném prostoru trvale přítomen. Režíroval tu významná divadelní představení a vystupuje na českých jevištích (například Král Lear, Divadelník, Garderobiér, Po zkoušce, Starí majstri).

Získal nominaci na Cenu Thálie. Český film i televizní tvorbu ozdobil řadou skvělých výkonů, za něž získal sošky Českého lva (třeba ve filmech Kawasakiho růže, 3 sezóny v pekle, Obsluhoval jsem anglického krále). Z kinosálů a divadelních prken vstupuje i do našich domovů, také na obrazovce jsme totiž mnohokrát obdivovali jeho herectví v televizních i filmových rolích. Letos oslavil Martin Huba osobní výročí. A jeho jméno je spojené i se snímkem Hovory s TGM, v němž ztvárnil Tomáše Garriguea Masaryka.

Končí rok historických jubileí. Jak jste ho vnímal a jak ho vnímáte právě teď? Ptám se vás jednak jako umělce, který se sám na některých projektech s historickými tématy podílel, ale i jako Slováka, zároveň někdejšího Čechoslováka.

Uvědomil jsem si, že jubilea nás mohou upozornit na ztrátu původních idejí a ideálů, které byly na začátku mnoha historických událostí, byly jejich základem. Například je dobré si připomenout „tatíčkova“ slova - „Nebát se a nekrást!“ Na to „a“ mezi těmito dvěma slovesy dnešní doba jaksi rezignovala. I mnozí současní ideoví a političtí vůdcové. No a pokud nějaké významné jubileum zvedne palec na toto téma, tak říkám: zaplať pánbůh za ně! Myslím za to jubileum.

Martin Huba

Nejen stát, i vy jste měl letos osobní výročí - půlkulaté narozeniny. Možná je to příležitost se zeptat: Kdy jste se za uplynulá léta cítil nejšťastnější?

Můj dědeček mi vždycky říkával, že každý úsek života, každý věk, ve kterém se nacházíme, má specifickou krásu a nabízí možnost být šťastný. Je jen třeba být vnímavý a tu možnost i krásu objevit. Jeho slova zatím v mém životě fungovala. Doufám, že to tak bude i po té mé pětasedmdesátce, ve které mi bylo dopřáno se ocitnout.

Měl jste někdy silný pocit zadostiučinění, že hrajete skutečně pravdivou roli, která vychází ze života i z vás?

Já vždycky usiluji o to, abych našel v dramatické postavě, kterou hraji, nějaké prolnutí se svou osobní životní zkušeností. Pokaždé se snažím využít onen psycho-dramatický efekt, který tento způsob hraní podněcuje k jakési osvobozující zpovědi. Takže - takových postav, s nimiž jsem jsem cítil osobně spřízněn, bylo více. Za všechny ostatní bych možná jmenoval roli Salieriho.

Náš rozhovor je většinou věnován filmu, jste však také výsostný divadelník. Před několika lety se vás v Týdeníku Rozhlas můj kolega Bronislav Pražan zeptal, co vám ve vaší profesi působí radost a čím trpíte. Jak byste na tuto otázku odpověděl dnes?

Radost mám, jako ostatně všichni herci, když vidím co nejméně prázdných židlí v hledišti, když vnímám, že diváci se mnou dýchají, jsou ochotní jít se mnou a s mými myšlenkami, když se nechají vést až ke katarznímu momentu, ve kterém jejich i mé napětí pomine, a společně pocítíme mír v duši. V takových chvílích si silně uvědomujete, jak svatým místem jeviště je, když z něj působíte na vědomí dvou set, tří set, šesti set lidí. Někdy ovšem takové chvíle nenastanou, ať děláte, co děláte. To si pak připustíte, že ten úkol je asi nad vaše síly. Anebo že se vám nepodařilo překlenout určitou konstelaci, o které jste sice už na počátku práce tušili, že není šťastná, ale mysleli jste si, že ji zvládnete. Herectví je neobyčejně závislé povolání. Váš úspěch závisí na tom, jestli si vás režisér vybere, jestli si s tím režisérem rozumíte, jestli role, kterou jste dostal, je právě tou, kterou jste dostat měl, jestli si rozumíte se svými partnery na jevišti... Je to vždy svátek, radost i kus štěstí, když všechny ty komponenty do sebe zapadnou.

,,Radost mám, když vnímám, že diváci se mnou dýchají, jsou ochotni jít se mnou, když se nechají vést až ke katarznímu momentu, ve kterém jejich i mé napětí pomine, a společně pocítíme mír v duši," říká herec Martin Huba.

Pobýváte hodně často v Česku, režírujete tu, působíte v divadlech, často jste tu před kamerou. Cítíte se tu jako doma, máte české přátele?

Ano, jsem v Česku často a velmi, velmi mě to těší a neméně obohacuje. Nejkrásnější, či možná nejvíc povznášející pocit z mé přítomnosti v Čechách je fakt, že si zde s kolegy a s diváky rozumím. Je to hodně intenzivní. Těšíme se na sebe, ctíme jeden druhého a hlavně si velmi vážíme těch chvil, které si vzájemně „dopřáváme“ na jevišti, na plátně i na televizní obrazovce!

Jsou podle vás nějaké významnější rozdíly mezi českou a slovenskou náturou?

Určitě jsou, ale podle mě se krásně doplňují, takže ta rozdílnost je vlastně požehnáním pro obě dvě strany. Češi jsou exaktnější, emočně rezervovanější, Slováci víc emocionální a exaktně zdrženlivější.

Zdá se, že nejen vy, také mnozí další slovenští dramatičtí umělci možná mají v Česku víc příležitostí než na Slovensku. Proč tomu tak je?

Není to zcela tak. Vaše otázka možná vyplývá z toho, že o sobě vzájemně nevíme všechno. V Česku nejste podrobně informováni, na čem se podílíme doma, co všechno děláme. Existuje tu určitý informační filtr. Například i proto, že se podstatně snížil podíl vzájemných vysílacích hodin a programů v televizi. V Česku se pravidelně neuvádí větší počet slovenských televizních pořadů nebo filmů. Nicméně je pravda, že my slovenští herci tu máme množství krásných příležitostí. Děkujeme za ně Bohu. A proč jich je tolik!? Asi jsme dobří... (smích)

Jistě přemýšlíte o každé své postavě, ať divadelní, nebo filmové. Když pohlédnete zpátky na zhruba posledních deset let, nemáte pocit, že vaše role jsou si v něčem trochu podobné? A pokud je to tak, v čem podle vás ta podobnost je?

Nu ano, může to tak působit. Ten dojem podobnosti rolí vzniká třeba i proto, že do Čech pronikne jen určitá, selektivní část mého repertoáru. Je však zároveň pravda, že se na tom podepisuji i já sám. Jde o můj přístup k nabídkám, o fakt, že si vybírám postavy, které mě zajímají a oslovují i privátně. Ty postavy -jak se domnívám - mají co říct ke skutečnosti, v níž se nacházíme jako jednotlivci i jako společenství. Ale já se přitom programově snažím o to, abych se objevoval taky ve veselohrách! A až potom, následně, si uvědomím, že i takové, řekněme komediálnější projekty a role pojímám dost vážně. Tož tak... Asi je to tím, že doba je vážná... ale nikoliv beznadějná.

V Česku vám ve filmu i v televizi opakovaně svěřili roli T. G. Masaryka. Proč zrovna vám, co myslíte?

To opravdu nevím, že by kvůli mým vousům?

Každý, kdo si prostuduje vaši bohatou českou a koprodukční filmografii vidí, že jste téměř vždy hrál v kvalitních filmech renomovaných režisérů. Jmenujme třeba nejnovější snímek Hovory s TGM. A z dřívějších let Donšajny, Anděla Páně, Hořící keř, 3 sezóny v pekle, Kawasakiho růže, Musíme si pomáhat, Obsluhoval jsem anglického krále... Zdá se, že si role pečlivě vybíráte.

Ano, trošku si vybírám, ale myslím, že i režiséři v mém případě vybírají, zvažují, co mi pošlou. Takže k nějakým větším nedorozuměním nedochází. Největší komplikací bývají termíny.

Mnoho diváků si vás asi pamatuje především jako Skřivánka ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Máte z toho ohlasu radost? Jak se vám natáčelo s Jiřím Menzelem?

Role Skřivánka ve filmu Jirky Menzela je skutečně jedna z největších radostí mého profesního života. A vlastně, nejen profesního. O Skřivánkovi jako dramatické postavě snů jsem snil už dávno, ještě když jsem román četl v samizdatu. A když mi Jirka nabídl, abych tuto postavu hrál, bral jsem to jako dotyk s nebem. Taková věc se člověku může, ale také nemusí stát - že se vás občas v životě dotkne nebe.

Spolupracoval jste i s dalšími režiséry, třeba s Karlem Kachyňou, často hrajete ve filmech Jana Hřebejka, objevil jste se i u Bohdana Slámy. S kým byla spolupráce nejnáročnější?

Štěstím mého života je fakt, že je mi dopřáno pracovat s lidmi, s nimiž si rozumím i osobně. Je pro mě radostí a poctou, když s nimi mohu trávit čas. A této radosti a cti se mi v Čechách dostává ve velké míře. Ani nevím, zda si to vůbec zasloužím. Práce se všemi vzácnými osobnostmi, které si tu připomínáme, i s dalšími, které jsme nezmínili, je pokaždé náročná. A náročnost byla vždycky zároveň projevem vzájemné úcty. Kdybychom byli při práci k sobě nenároční a tu nenáročnost jeden druhému promíjeli, považoval bych to za za ubohost, vlastně i za urážku, jíž se vůči sobě dopouštíme.

Mnozí diváci i kritici vděčně vzpomínají na váš skvělý výkon v Kawasakiho růži. Jak se vám vůbec hrají negativní postavy?

Nejde ani tak o negativní či nenegativní postavy, to možná není správný výraz. Já rád hraji postavy rozporuplné. Rozporuplnost je pro herce pravým požehnáním. A role v Kawasakiho růži byl právě ten případ.

V Česku často natáčíte s tvůrci mladší a mladé generace, právě s nimi vznikly snímky, které patří i k vašim nejzdařilejším. Například s režiséry Janem Hřebejkem a Jakubem Červenkou. Jak se vám pracuje s lidmi, kteří jsou o jednu či dvě generace mladší?

Hřebejk, Sedláček, Červenka, Sláma, Mašín, Cieslar... Ano, všechno to jsou kluci ve věku mých dětí, nebo dokonce vnoučat. Pro mne ten generační posun, respektive pozvání ke spolupráci s těmito „generačně posunutými“, je vždycky jakousi „ódou na radost“. Má to víc důvodů. Především - můžete v sobě živit naději, že způsob, jak pracujete a jak myslíte, jim ještě něco říká. Že s nimi koresponduje, souzní s jejich pohledem.

Mladí tvůrci jsou přece taky rádi, že vás získali do svého filmu.

Často se zdá, případně nesprávně předpokládá, že ti generačně mladší, by měli být nevím jak vděční za to, že „majstri“ - to jest -ve skutečnosti často jen „majstri“ v umění zestárnout - přijali jejich pozvání k tanci. Ale ono je to úplně naopak! Staří a přestárlí, kteří se neutopili v sebeobdivování, ve skutečnosti cítí každé takové pozvání, každou takovou možnost spolupráce se světem mladších, přímo jako transfúzi, jako omlazující kúru, lék proti fyzickému stárnutí. A možná ještě víc jako příležitost k doplnění energie na setrvání v duševní pohodě. Myslím, že tu nemluvím jen za sebe. Takže, pokud dovolíte, vděčnost je na naší straně. I za to - aspoň moje zkušenost mi velí to připomenout -, že mladí páni režiséři, se kterými se mi dostalo té radosti pracovat, byli vždy výtečně připravení a kompetentní. Což nás, staré a přestárlé zavazuje k úsilí neudělat si před těmito dětmi ostudu a také se dobře připravit. I když to bývá až na doraz našich, někdy už velmi omezených možností.

Vy jste z filmařského mládí opravdu nadšený!

Ano, ale abychom se nedopustili zjednodušující nespravedlnosti a nedefinovali mládí jen přes fyzický věk, musím a také chci se přiznat i k pozvání k tanci s jedním vzácným, na doraz žijícím a tvořícím duchem: Bylo mi dopřáno octnout se na parketu života s panem režisérem Jiřím Krejčíkem, s nímž se nám podařilo navzdory fyzickým zákonitostem vyvést pár vzácných „klukovin“. I jemu za to tam nahoru dík!

Těší vás, že kritici i diváci vás označují jako „aristokrata divadla i filmu“?

Nevím, co si kdo přesně pod termínem „aristokrat“ představuje. Pokud se tím rozumí přísnost k sobě samému a následně i k okolí, provázená snahou přiblížit se k podstatě věcí, tak s takovým „aristokratickým“ přístupem k životu bych rád souhlasil. Já jsem totiž vždycky aristokraty takto vnímal, ať byli oblečení v krajkách, nebo v montérkách.

Jaké budou u vás doma letos Vánoce?

My jsme jako rodina mírně „zatíženi“ Vánocemi. Se vším, co k tomu patří. Především procházky lesem, kde se přeladíme do vánoční tóniny. Vzájemně si pomáháme, abychom si všichni dokázali uvědomit, že nastává čas pokoje, čas určité rekapitulace a ohlédnutí se za sebe. Chvíle porozumění a citového vnímání okolí. Jistě, tradiční zvyky nám v tom pomáhají - stromeček, lití olova, překrojené jablíčko s hvězdou, oplatky s medem a ořechy. To všecko ctíme a dodržujeme, pečeme patnáct až osmnáct druhů vánočního pečiva. Což je sice hektika, ale té se samozřejmě ze všech sil bráníme... Ještě že je tu rozhlas, který nám k tomu všemu vysílá překrásný doprovod.