Ve věci umění. Bienále jako půlka pravdy

29. září 2020

V pěti lokalitách v Praze probíhá první ročník bienále Ve věci umění s podtitulem Pojď blíž . V rámci mezinárodní výstavy se představí více než čtyři desítky umělců.

Blízkost a empatie, to jsou dva motivy, které vložili do štítu široce rozprostřené výstavní akce její dva kurátoři, Tereza Stejskalová a Jiří Havránek. A potažmo se ptají: Je možné vstoupit do zážitku, který je nám ze své podstaty cizí, protože pocházíme z jiného sociálně kulturního prostředí a máme jinou zkušenost?

Nevím, kolik bylo návštěvníků lačnících po odpovědi, kteří navštívili příslušné haly v prostorách Pražské tržnice v Holešovicích, v nichž se současné bienále Ve věci umění rovněž odbývá, vedle „kmenových“ výstavních sálů Městské knihovny a dalších urbánních prostor (vše do 15. listopadu).

Komplex budov bývalých městských jatek (kam jsem ještě coby dělnické dítě z Karlína chodil s babičkou pro krvavý prejt do bandasky – byl vynikající a hlavně levný) postupně ztrácí vinou magistrátních představ o obecném blahu své rázovité určení ráje sociálně slabších spoluobčanů, definovaného možností nákupu všelijak zlevněných komodit. I já tam občas zabrousil právě kvůli láci, nehledě na pochybnost nabízeného zboží, neboť jsem se ve zdejším – pro někoho prý podezřelém – prostředí cítil dobře, lépe než na leckteré vernisáži. Poté co jsem tentokrát vyšel z prostor pronajatých současnému umění a zejících přirozeně prázdnotou, navštívil jsem halu hned vedle, dosud sloužící svému trhoveckému účelu. Zde právě starší paní pokladní spontánně objasňovala dívce, kterou tato neradostná práce teprve očekává, jak dobře bylo lidem, jako je ona, v osmdesátých letech a pak že už to šlo všechno kalupem do háje. Zaplatil jsem obří plechovku jakéhosi obskurního německého piva spolu s cédéčkem Best of Jean Sibelius, to i ono po dvanácti korunách, a pozvolna upíjeje, vydal se pozorovat okolní cvrkot.

Čtěte také

Chvála empatie

Nemohl jsem se zdržet tohoto úvodu, pomyslím-li na to, jak právě a především dosavadní milieu holešovické tržnice odpovídá proklamovanému tématu bienále, jímž je „vciťování a zprostředkování zkušeností různých skupin obyvatelstva“. Vzhledem k tomu, co pražští radní s tržnicí zamýšlejí, nabízelo se právě téma gentrifikace jako snad nejaktuálnější a nejcitlivější. Ano, to je ten sociální problém, o němž se v hipsterizovaných pražských Holešovicích mluví, alespoň ústy starousedlíků, často starších a nemajetných lidí, jejichž řeč je však prosta módních výrazů i metafor: „Až nám to tady zruší, kam budeme chodit nakupovat?“

Různost empatie

„Může umění zprostředkovat zkušenost napříč třídou, pohlavím nebo kulturou?“ ptají se autoři bienále, zdůrazňujíce, že společenské jizvy na sebe berou podobu „rasové diskriminace, ekologické krize, neschopnosti čelit uprchlické krizi či virové pandemii“. Ale vždyť právě zde, jim na očích, jde především o nespravedlnost majetkových rozdílů, jež vyhání lidi z míst, v nichž prožili celý život. O takovéto zásadní otázky se však bienále prostřednictvím několika prací jen lehounce otře. Snad jen projekt stylizovaných postav lidí poznamenaných prací (autor Jirka Skála) si sociální téma vzal za své.

Meze empatie

Je zde k vidění mnoho odkazů, které odkazují na jiné odkazy. Mezi významově spřízněnými minulými uměleckými formami je zmiňován i neorealismus, jehož tvůrci však jednoznačně usilovali o katarzi, vzešlou z tematizace života chudých lidí. Dosavadní citlivé muraly spících bezdomovců v podchodu holešovického nádraží byly však v rámci bienále překryty agresivní estetikou profesionálního squattingu „nové levice“. Domnívám se tak, že ani ty, na jejichž problémy je zaměřeno, současné bienále neosloví, nabízejíce jen půlku pravdy o životě. Místo aby spojovalo, nadále rozděluje.

autor: Jaroslav Vanča
Spustit audio