V rozhlase se strhla mela

historie rozhlasu
historie rozhlasu

Český rozhlas oslaví 18. května devadesát pět let. Právě v tento den v roce 1923 bylo zahájeno pravidelné rozhlasové vysílání na našem území. Dárkem k výročí je kniha V hlavní roli rozhlas!. Ojedinělou antologii povídek, fejetonů i úryvků z románů či divadelních her, v nichž dominantní úlohu hraje rádio nebo rozhlasové vysílání, sestavil někdejší šéfredaktor Týdeníku Rozhlas a současný ombudsman Českého rozhlasu Milan Pokorný. Týdeník Rozhlas přináší z knihy ukázku. 

V prvních letech brali tvůrci i posluchači rozhlas jako ekvivalent divadelního představení nebo koncertu. Rozhlas měl být jakousi pokračovací školou. Za zábavu se zprvu necítil příliš zodpovědný. Prvotní byla pro zakladatele českého rozhlasového vysílání povinnost vzdělávat, povznášet. Postupně se tato východiska ukázala jako značně nereálná a rozhlas sestoupil na pevnou zem. 
Začal plnit to, co po něm posluchači požadovali - z mentora a vychovatele se učil být milým společníkem pro všední dny a noblesním tvůrcem sváteční atmosféry pro dny výjimečné. 
Ludvík Aškenazy: Vltava 
Ludvík Aškenazy patřil v padesátých a šedesátých letech minulého století k plodným a oblíbeným autorům -psal hry, reportáže, knížky pro děti i sbírky povídek a novel. 
Máme to štěstí, že můžeme připomenout Aškenazyho v té autorské poloze, v jaké jej asi má v paměti nejvíc čtenářů: prozaickou miniaturou z knihy Dětské etudy. Tahle knížka Aškenazyho proslavila doma i v zahraničí. Psal se rok 1955 a v našich krajích nebylo ještě příliš zvykem, aby si spisovatel vybral za námět tak „obyčejné“ téma, jako je vztah rodičů a dítěte, drobné rodinné starosti i radosti - zkrátka to, čemu se o něco málo později začalo říkat poezie všedního dne. 
Odpoledne jsme poslouchali v rozhlase Smetanovu Vltavu. A ještě předtím promluvil jistý znalec sytým, znaleckým barytonem - i o tom, kudy se řine tok, o lesním honu, o měsíčním svitu, o bystré a volné pouti české řeky Vltavy od pramene k pražskému Vyšehradu. 
Potom bylo chvíli ticho a do toho ticha skutečně vplula řeka. Z fléten se vyřinuly jasné a třpytné stružky a housle je svolávaly k sobě. Hudební znalec nám to všechno moc podrobně vysvětlil. Pak z toho byly -jak se říká - zbytečné problémy. 
První otázka zněla: „Tati, už se ty pramínky sjednotily?“„Pramínky?“ říkám. „Ach tak, ty myslíš praménky. Praménky se už možná sjednotily...“ A zamyšleně jsem dodal: „Ale hlavu bych za to na špalek nedal.“ 
Tu se rozevlály smyčce, jako když přeletí vítr. 
„Hele,“ říká, „nevíš, kde je to ted?“ 
„Kdo?“ podivil jsem se. „Vyjadřuj se přesně! “ 
„Já se tě ptám, kde je ted Vltava,“ povídá. „Dětem se má všechno vysvětlovat. “ 
„Vltava je ted právě někde u Budějovic,“ odvětil jsem. „Tak asi deset kilometrů za městem.“ A s velkou nejistotou: „Anebo možná už sedmnáct.“ Tak jsme poslouchali - velice nám to ten znalec pokazil. 
„Tati, a kde je ted?“ ozval se znovu slabounký šepot. 
To už jsem si zvykl, a tak jsem odpověděl: 
„Ted je mezi Orlíkem a Zvíkovem. Na to můžeš vzít jed.“ 
Ale on nevzal a za chvíli se znovu zeptal: 
„Tatínku, to už jsou ty Svatojanské proudy?“ „Ještě ne,“ řekl jsem bodře. 
„Ale bud trpělivý, příteli, bud trpělivý.“ 
Ale když byla hudba pojednou vzrušenější - jak pravil znalec -, musil jsem zapochybovat: 
„Ze by to přece jen byly ty Svatojanské proudy?“ řekl jsem, zmítán rozpory. 
Ztratil jsem orientaci a možná že to byl můj přítel inženýr Sova, kdo v tu chvíli nařídil vypnout proud. Zelenavá rozsvícená škála přijímače ztemněla a bylo ticho. 
No, a my - co? - My tu sedíme, prosím... Před chvílí byl pokoj plný řeky a teď zbyly jen obyčejné věci: koberec nepříliš nový, zátiší s jablky a trochu špinavý sníh na protější střeše. Bylo to divné a jako v pohádce - jako když se rozplyne sen. 
„Tak vidíš,“ povídá, „a kde je ta Vltava teď?“ Svatá pravda. Kde je? 
Poslouchali jsme, poslouchali -jestli najednou nezašumí jezy. Dokonce jsme se podívali dolů na ulici, není-li tam nábřeží. Ale byl tam jen asfalt a chodník a na chodníku bedna. 
Kde by jen ta Vltava mohla být? 
Možná že už je někde u Karlova mostu. 
Anebo - kdo ví, snad se zdržela na Slapské přehradě. 


Jan Skácel: Jak Československý rozhlas natáčel v Zidlochovicích slavíčka 


Jméno Jana Skácela je v povědomí milovníků literatury spojeno především s osobitými, gnómicky stručnými verši mimořádného estetického účinku. Málokdo si vzpomene, že Skácel pracoval plných deset let v literární redakci brněnského rozhlasu, odkud v roce 1963 odešel do redakce Hosta do domu. Na základě rozhlasových relací Na shledanou v sobotu, na nichž se Skácel autorsky podílel, vznikla útlá knížka s poetickým názvem Jedenáctý bílý kůň (poprvé vyšla v roce 1964). 
Sám autor knížku charakterizoval jako trochu veselou, trochu smutnou a trochu sentimentální. Přesně takový je i fejeton, který se na nepatrné ploše rychle vzdaluje profánnímu tématu rozhlasového natáčení a rozehrává nenápadnou hru s textem slavné básně Jacquese Préverta Jak namalovat portrét ptáka. 
Bylo jaro a byla opět potřeba lásky v rozhlase. Tak by měl zazpívat slavíček. To je aspoň názor redaktorů Československého rozhlasu. Ale slavík není herec, aby přiletěl před mikrofon za honorář. Proto nechodívá slavíček do rozhlasu, ale Československý rozhlas jezdívá s natáčecím vozem za slavíky. 
Jednou jsem se takové věci účastnil. Moji kolegové jeli natáčet do Zidlochovic slavičí zpěv. Bylo opět jaro, byla potřeba lásky ve vysílání. 
Pozvali mne, poněvadž si přečetli místo mé knížky kritiky o ní a považovali mne za básníka. Sám to štěstí nemám. Umím bohužel dvě své básně nazpaměť. 
Vzali mne s sebou jako experta. Považovali slavíka, dělá to tak mnoho lidí, za básnickou rekvizitu. 
Vzali na cestu hromadu magnetofonových pásků. Asi se domnívali, že slavík zpívá osmačtyřicet hodin bez přestání. Ty pásky ležely svinuty v lepenkových krabicích jako hadi. 
Už cestou se mne zmocňovaly pochyby. Měl jsem pocit, že jsem se propůjčil k něčemu nepatřičnému. 
Dojeli jsme na místo a utábořili jsme se na okraji zámeckého parku. Technici natáhli kabely a rozestavili mikrofony. Nastavili na kotouče magnetofonu hady. Hadi syčeli a padala tma. Blízko bylo rozlehlé řepniště, plné tichých, modrozelených listů. 
Vrcholky stromů se odrážely od nočního nebe jako vzácná krajka. 
Říkali mně, že přijeli najisto. Každé noci prý zpívá v zámecké zahradě slavík. 
Měl jsem strach. Hrozně jsem se bál, že bude zpívat i dnes, neboť já vím, co je to slavičí zpěv. 
Je vzácný. Musíte za ním chodit, musíte čekat, dlouho čekat, musíte trávit večery a noci na trávě a musíte mít štěstí. Tlukot slavíka je velebný, protože velebné je všechno okolo. 
Noc, krajka stromů, luna, řepniště, vítr, bílé svíce v korunách kaštanů. 
Ta celá věc s hady a s natáčecím vozem se mi nelíbila. Vynechají les, tmu, čekání, vůně, obavy, naděje a nechají na pásku uštknutého slavíka. Bude to strašné a lidé u přijímačů, ti, co mají srdce v papučích, se ušklíbnou: 
„Hm. Tak tohle je ten slavný slavičí zpěv.“ 
Omluvil jsem se, a abych utišil výčitky svědomí, šel jsem si do Zidlochovic koupit litr červeného vína. 
Vracel jsem se s nepokojem v hrudi. Naštěstí židlochovický slavíček měl rozum a držel zobák. 
Zůstali jsme tam hluboko přes půlnoc. Pil jsem červené víno a tropil nenápadně hluk, abych upozornil slavíka na přítomnost Československého rozhlasu. Má lahev stála na zemi a vrhala do písku stín jako odepjatá dřevěná noha. 
Ani to nedalo moc práce. Nebyli vytrvalí. Nevěděli, jak se loví zpěv. 
Už jsem ani nemusel předstírat opilost. Dopadlo to dobře. 
Nezpíval. Ani Ň. 
Ale mne to přece jen zajímalo. 
Zajel jsem znovu do Zidlochovic a dozvěděl jsem se, že po celý květen tloukli slavíci v zámecké zahradě tak hlasitě, že ve městě nikdo nezamhouřil oka. 
Jenom jednoho jediného dne z nepochopitelných důvodů mlčeli. 

Josef Kainar: V Rozhlase se strhla večer mela 

Jedním z klasických titulů české poezie pro děti je sbírka Josefa Kainara Nevídáno - neslýcháno. 
Poprvé vyšla v roce 1964 s ilustracemi samotného autora veršů. Básně, tematicky zakotvené v dětském světě šedesátých let, často využívají jazykové hry a těží z významových víceznačností V Rozhlase se strhla večer mela. Zmizela nota, jedna nota celá! 
Snad se nám někam nezakutálela! 
Našli ji, našli, blížilo se k ránu. 
Ležela, chudák, přímo u tympánu. 
Byl však s ní konec, už s ní bylo ámen. 
Chtěla se vydat světem na potulky. 
Uklouzla, spadla. 
Zbyly z ní dvě půlky.

Objekty sběratelské vášně 

„Kritérium výběru textů bylo jediné: nesmí jít o literaturu faktu,“ říká autor knihy V hlavní roli rozhlas! Milan Pokorný. 

Zamýšlel jste knihu věnovat rozhlasu jako narozeninový dárek? 

Bezpochyby ano. Ovšem nápad sledovat téměř stoletou cestu Českého rozhlasu s využitím literárních děl je daleko starší. Kdyby si někdo dal tu práci a prohlédl si stránky Týdeníku Rozhlas z první poloviny devadesátých let minulého století, nalezl by na nich volný cyklus stejného jména. Tehdy jsem v tomto časopise začínal svou novinářskou cestu a vedení redakce jsem nabídl, že by tenhle pohled na rozhlasové dějiny čtenáře možná potěšil. 

Jaká jste měl kritéria pro výběr jednotlivých autorů? 

Kritérium bylo jediné: nesmí jít o literaturu faktu. Musí to být povídka, fejeton, báseň, divadelní hra. Knížka vzpomínek osobností české kultury na jejich působení v rozhlase by jistě byla půvabná, ale mně šlo o rozhlasovou stopu v žánrech, které tradičně řadíme do tzv. krásné literatury. 

Setkal jste se s vybranými texty již dříve? 

Několik jich vyšlo, jak jsem řekl, již před pětadvaceti lety, ale to byl nepatrný zlomek více než sedmdesáti textů, které se mi za neocenitelné pomoci Evy Kopřivové z knihovny Českého rozhlasu podařilo nakonec shromáždit. Moji blízcí vědí o mé sběratelské povaze. Nebudu zapírat, že rozhlasové literární poklady se staly jedním z objektů mé sběratelské vášně. 

Je vám nějaký text obzvláště blízký? 

Budete se možná divit, ale nejsou to ani fejetony a povídky Karla Čapka, Eduarda Basse, Františka Nepila, Jana Skácela nebo Ludvíka Aškenazyho. Zvláštní zálibu mám v nejstarších vrstvách „radiofonické literatury“, kterou reprezentují jména dnes zapomenutých autorů Věry Plánské-Klečanské nebo Františka Merty. Jsou to texty, které mě baví stejně okouzlující prostotou, jakou voní obrazy naivistických malířů. 

Před pětadevadesáti lety, když u nás rozhlasové vysílání začínalo, nemohl nikdo vědět, jak důležitou úlohu bude toto médium hrát. Jak vnímáte jeho budoucnost nyní? Je rozhlas zastupitelný? 

Kdyby tomu tak bylo, už by dávno skončil stejně jako třeba němý film. Ale na rozdíl od němého filmu se v případě mluvící bedýnky stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Rozhlas vystihl a v podmínkách moderního věku aktualizoval odvěkou potřebu člověka naslouchat druhým, sdílet v kruhu spřízněných duší příběhy a poměřovat jimi vlastní životní osudy. Rozhlas má budoucnost zajištěnu, protože je to ten největší vypravěč. 

Rozhovor vedla Anna Nádvorníková