V létě si prostě budu
K herectví ji přivedla náhoda. To když do její školy přišli filmaři vybírat herce do snímku Karla Kachyni Už zase skáču přes kaluže. Psal se rok 1970. Tehdy si zahrála Adamovu starší sestru a sen o profesi učitelky nebo lékařky pověsila na hřebík. Štědrý herecký osud jí pak přihrál spoustu krásných rolí v divadle i před kamerou. Postupem času si našla cestu ke psaní a k výuce rétoriky. Pro Radioservis upravila například Zbraslavskou kroniku Petra Žitavského.
Právě jste se vrátila z divadelního festivalu Hotbed v Cambridge. Jaké si vezete zážitky?
Vrátila jsem se z cesty, která znamenala splnění mého snu. Před zhruba dvěma lety jsem si říkala, že jsem ještě nikdy nebyla na žádném zahraničním divadelním festivalu a že bych to moc chtěla zažít. V mém věku už se nevyplatí čekat, až přijde nabídka, a tak jsem se rozhodla, že to otočím. Nabídnu se sama.
A napsala jste si pro sebe divadelní hru?
No, ona to ani není hra, spíš aktovka. Pro dva herce. Psala jsem ji tak, aby v ní bylo co nejmíň slov. Příběh i vztah vyprávíme pohybem, akcí, situací..., a přece je to činohra. Spolu se mnou v ní hraje mladý kolega Jakub Gottwald.
A o čem je?
To téma sice není zvlášť originální, ale myslím, že je součástí našich životů. Samota. Je to hra o paní v mém věku a mladém muži. Každý z nich je sám, každý z jiného důvodu. Ale oba dva se s tou svou samotou naučili existovat a už nechtějí, aby byla zrušena. Zvykli si na ni, mají ji zabydlenou. Vzájemným setkáním se s nimi oběma něco stane. Ale klasický happy end nečekejte...
Jak ta hra přišla na svět?
Měla jsem štěstí, že se režie ujal Filip Nuckolls, přizval vynikajícího scénografa Honzu Lébla, A legendu divadelní hudby Dana Fikejze. On a jeho hudba rodící se při představení se stali třetím hlasem příběhu. Dlouho jsme nemohli vymyslet titul, já pořád říkala, je to bez názvu, je to bez názvu... Až jsme hru pojmenovali Untitled. A pod tímhle názvem jsme ji hráli i v Cambridge. Měla jsem velkou radost, že představení mělo příznivé ohlasy.
A kdy Untitled - tedy Bez názvu - uvidí naši diváci?
Česká premiéra bude 16. října na festivalu Kult v Ústí nad Labem. To je také pozoruhodný festival. Ústecká „kavárna", abych použila hradního slovníku, to má ještě těžší než ta pražská. Přesto se mladým intelektuálům podařilo vybudovat úžasnou akci. Využívají pro divadelní sdělení neobvyklé prostředky. Například na už nepoužívané trati oživili starý vlak, kterému se říkalo Kredenc, vy jedete tím vlakem a okolo vás ožívá v příbězích historie ústeckého kraje. Navíc je váš zážitek ozvláštněný pohledem do nádherné krajiny. Pak budeme inscenaci hrát v Praze v Karlíně pod záštitou divadelního spolku 6-16. No a ráda bych s ní jezdila i po vlastech českých.
Samota je teď vaše osobní téma?
Samota má mnoho podob. A každý člověk je v určitých situacích vždycky sám - tenhle výrok sice může znít jako intelektuální omluvení neschopnosti navazovat kontakty, ale nemyslím si, že to tak je vždycky. Samota je ten kout, kde si říkáte pravdy - pokud máte dost odvahy. Nemyslím pravdy platné pro celý svět, ale ty, které by měl člověk vědět sám o sobě a o tom kousku světa, za který nese zodpovědnost.
S pojmem samota se obvykle pojí spíš negativní konotace a smutek. Musí to tak být?
Ne, nemusí. Samota je i tvůrčí prostor, který můžete naplnit nádhernými zážitky. Říká se, že zvládat samotu je určitý druh dospělosti. Ale jako se vším: záleží na míře. Třeba časové. Pak jsou druhy samoty, kdy vás třeba choroba vystrčí z prostředí, které jste měli zabydlené, a vy se vzdálíte svému okolí. Nebo vám odejdou všichni kamarádi, vyletí děti z hnízda - což je zcela přirozené a má to tak být. Je samota ze zbabělosti, kdy je jednodušší být sám než investovat do nějakého kontaktu s rizikem zklamání. Anebo se s přáteli rozejdete názorově. Je to zvláštní, myslela jsem si, že to s komunismem skončí, ale dneska je to tu najednou zase. Opět jsou tu témata, o kterých se raději se svými blízkými nebudete bavit, protože ty lidi nechcete ztratit, ale zároveň nechcete říct, že si nemyslíte totéž.
Po podzimních volbách jste mi říkala, že byste ráda jezdila po republice, pořádala besedy a mluvila s lidmi. Ten nápad vyšel z potřeby vyjádřit svůj občanský názor? Zapojit se do politiky?
Z potřeby mluvit o tom, co je to doopravdy politika. Jak uvažujeme. A jaká je zodpovědnost každého jednotlivce v tom našem pokusu 0 demokracii. Jenže jsem zjistila, že organizační stránka věci je nad mé síly. Ale, víte, tak jak před dvěma a půl lety vznikl můj divadelní sen, který skončil v Cambridge, třeba se 1 tenhle nápad ke mně jednou vrátí odjinud a já ho nebudu muset zajišťovat marketingově.
Která témata vás zajímají?
Vždycky, když vyjedete z české kotliny, uvidíte věci trošku jinak seřazené. To znamená, že bytosti, které vám doma připadají silné a ničící, se vám z větší vzdálenosti začnou jevit spíš jako směšné. To je zajímavé. Takže teď bych nechala stranou velká občanská témata. Mluvila bych třeba o tom, jestli je opravdu nutné vrátit se zpátky k socialistickému nezdvořáctví a neotesanosti. Proč si dobrovolně necháváme vnutit, že neotesanost, vulgarita je znakem určité síly a lidovosti. A určitě bych s lidmi mluvila o tom, kdo podle nich je ta „kavárna". Proč by se měl intelektuál stydět za to, že třeba šest let tvrdě studoval, nebo že pracuje na tom, aby byl schopen definovat nějaký názor a pak ho i obhájit.
To, že jste začala psát, vyšlo taky z potřeby vyjádřit se k tomu, co žijeme?
Pustila jsem se do psaní pokaždé, když jsem se setkala s tématem, o kterém jsem chtěla lidem říct. Pro mě je všechno, co dělám, druh hovoru s lidmi. První téma byly ženy v 16. století v Benátkách, které začaly psát, básně i prózu, a vybočily ze zažitých cest. Druhé téma byla Hildegarda z Bingenu. Úžasná osobnost, o které bych mohla dlouze povídat, ale řeknu vám jenom jeden citát: „Bůh ochraňuje i ty, kteří v něj nevěří, protože je stvořil." Nic tolerantnějšího a vstřícnějšího neznám.
Vím, že jste velká čtenářka. Co v knihách hledáte?
V určitém období svého života jsem mohla číst jenom knížky, které už jsem znala a vlastně jsem se k nim utíkala. V každém případě knihy jsou nedílnou součástí mého života. Bylo by mi bez nich velmi krušno.
Myslíte si, že je pravdivé to lehce otřepané rčení, že „dneska lidi nečtou“?
Nikdy nelámu nad ničím hůl. Možná se za minulých časů četlo víc, ale najednou do spektra nabídky, kterou jsme měli za totality, přišla spousta nových věcí. Četli jsme, protože na co se dalo koukat v televizi? Ven do zahraničí se nedalo jezdit... Knížky kdysi byly i únikovou cestou, některé se četly už jen proto, že byly zakázané. Kniha zkrátka měla jiný úkol než nyní. Dneska se lidi ke knížkám zase vracejí. Je to jako s divadlem. Taky se říkalo, že divadlo zahyne s příchodem filmu a televize, a zatím to tak naštěstí nevypadá. Vůbec o tom vnitřně nepochybuju.
Posloucháte audioknihy?
Předtím, než jsem dostala nabídku z OneHotBook číst s Honzou Zadražilem knihu Arta Paasilinny Stará dáma vaří jed, která doufám každou chvíli vyjde, nebyla jsem velkým posluchačem audioknih. Ale toto setkání mi k audioknihám otevřelo dveře a začínám si je velmi užívat. Dřív pro mě byl s četbou úzce spojený pocit, že držím v ruce papírovou knihu. Každá například voní jinak, nová kniha jinak, než ta z antikvariátu nebo z knihovny, a tak jsem si k audioknihám musela najít i jiný přístup těla. Začala jsem v autě. To bylo příjemné, protože mi od té doby přestaly vadit zácpy na silnicích. Naopak. A taky jsem dřív měla žehlicí filmy, teď žehlím při audioknihách. Navíc mně v poslední době začaly bolet oči, a tak si sednu, zavřu je a poslouchám. Naučila jsem se číst i ušima. Jsem přesvědčená o tom, že audioknihy jsou úžasná věc.
Jaká má profese audioknižního herectví pro vás specifika, úskalí, pozitiva...?
Řeknu to jednoduše: mě to prostě hrozně baví. Nejblíž je tomu rozhlasové herectví. Minimalistické v hlase, ve výrazu. Požadavek technické práce ve smyslu zvládnutí hlasu je poměrně vysoký. Pokud si někdo myslí, že to může dělat kdokoliv, brzy se prokáže, že to tak prostě není. A jako téměř vždy v naší profesi, je i toto týmová práce. Záleží na kvalitě režiséra, zvukaře, autora hudby. Všichni, kdo se na tom podílejí, můžou hereckou práci podpořit, nebo naopak. Kdysi dávno jsem četla knihy pro slepce, pak jsem z toho na dlouhou dobu vypadla, a teď jsem nastoupila do už rozjetého odvětví. Vlastně jsem si už dlouho přála, aby mě někdo oslovil. A měla jsem štěstí, že jsem začala po dlouhých letech právě v tomhle vydavatelství. Mohla jsem taky narazit na některé z těch horších, a pak bych si třeba řekla: ne, tohle není pro mě. A to by byla škoda.
Stará dáma vaří jed, kniha jednoho z nejslavnějších současných finských autorů Arta Paasilinny, jejíž úspěšnou divadelní verzi znají diváci pražské Violy s Naďou Konvalinkovou, Lilian Malkinou a Janem Zadražilem, je teď připravena k vydání v audioknižní verzi. Jak se vám na ní pracovalo?
Když jsem text četla poprvé, byla jsem z těch reálií, o nichž se píše, jen a jen vyděšená. A bylo mně té staré dámy hrozně líto. Ale když jsme na četbě začali pracovat, pomalu z ní ke mně začal vylézat černý humor. Nevtíravě, a o to působivěji. Já jakožto čtenář i interpret si ho musím zasloužit. Pro mě to byla novinka. Paasilinu jsem předtím neznala a rozhodně si některou z jeho knih naplánuji do svého letního čtenářského pořadníku. A vím, že kdyby tak za deset patnáct let někdo chtěl Starou dámu točit jako film, tu bábu bych si moc ráda zahrála.
Další vaší velkou hereckou partií je Eva v audioknižní verzi nové knihy Petry Soukupové Nejlepší pro všechny. Jak jste si k ní hledala cestu?
Eva mě bavila. Rozuměla jsem jí. Věděla jsem, že dělá chybu, že její postup nemůže přinést to, co ona by si přála, aby přinesl. Ale snažila jsem se ji obhájit. Ze to, co dělá, nedělá pro svoje potěšení, ale proto, aby život vypadal tak, jak ona si myslí, že vypadat má. Vyvinula jsem velké úsilí k tomu, aby posluchači tu mou postavu politovali a řekli si, holka, myslíš to dobře, ale děláš to špatně, takhle to nevyhraješ.
Označila byste Violet ve hře Tracyho Lettse Srpen v zemi Indiánů, kterou hrajete v Divadelním spolku Kašpar v Celetné ulici, za svou životní divadelní roli?
Je to dar, když dostanete roli, která je pro vás, v daný čas a s výborným týmem... Víte, to je, jako když se setkáte s někým, s nímž vůbec nemůžete souhlasit, ale naprosto ho chápete. Takové je moje setkáni s Violet. To se to pak krásně hraje. Ale stojí mě to hodně sil.
Jak musí být postava napsaná, aby se vám dobře hrála?
Nemám pro to jednoduchý návod. V tom sdělení i v jeho formě prostě musí být ukryto něco, čemu v hloubi duše intuitivně rozumím. Není to práce intelektu. Nějaký bod zvláštního porozumění, který sepne, a už vás vede. Pak už si řeknu jenom: Mysli a buď.
Všechny vaše postavy, o kterých mluvíme, jsou naprosto rozdílné, a přitom mají něco společného. Co to je?
Myslím, že je to síla. Jsou to silné ženské.
A vy jste silná ženská...
Svým způsobem bohužel. Síla jako všechno má i stinné stránky...
Začínala jste přehršlí rolí křehkých blonďatých dívenek s kulatou tváří, které se postupem času přetavily do přehlídky rolí silných žen, které mají odžito - a nutně je to cítit - kus těžkého života za sebou. To je štěstí, ne?
Je. A taky jsem za to vděčná.
I za to těžké, co člověk musel prožít?
I za to. Myslím, že být, samo o sobě, je velký dar. A když do života přicházejí úkoly, je vidět, že někde někdo myslí, že máte na to je zvládnout a jít někam dál. „Co tě nezabije, to tě posílí“ může znít jako banální rčení, ale banality občas trefně zkracují hluboké sdělení. Může přijít situace, kterou sice přežijete, ale něco se ve vás zlomí. Potom už jste někdo jiný. Zatím jsem měla štěstí, že se ty zlomeniny buď docela slušně zahojily, nebo se nezlomilo nic nosného.
Jaké vás čeká léto?
Potřebuju si odpočinout. Pojedu k moři cvičit jógu, mám v plánu několik výletů po našich krásných krajích, budu psát, dám dohromady zahradu a - budu si. Prostě si budu. Bude to jednoznačně báječné léto.
