Na jevišti jsem šťastná
Letní shakespearovské slavnosti, Metropolitní léto hereckých osobností, Letní scéna Harfa... Možnosti, kam v prázdninových měsících v hlavním městě vyrazit za divadlem, je stále více. Diváckou jistotou je už několik let Letní scéna divadla Ungelt na Novém Světě, kde je letos hlavním trhákem představení Kdokoli může dělat cokoli, nastudované ve světové premiéře. Ve hře na motivy životních osudů Betty MacDonaldové ztvárňuje slavnou spisovatelku herečka Tereza Kostková.
Hrajete Betty MacDonaldovou. Jaké byly vaše zkušenosti s jejími knihami v době, kdy jste roli přijímala?
Mám především čtrnáctiletou zkušenost se samotnou Betty. Nikoli osobně, bohužel, na to byl její život příliš krátký a i lokačně poněkud vzdálený, ale celá léta ve zcela jiném dramatickém tvaru představuji tuto skvělou autorku v Divadle Viola. Ovšem v pohledu zachyceném její celoživotní přítelkyní. Tentokrát ji hraju v jejím vlastním vidění a dle její literární předlohy, ve zcela klasické divadelní dramatizaci a to je pro mě jiné a v mnoha ohledech nové. Terén známý neznámý.
Jedna z knih Betty MacDonaldové, Vejce a já, zvítězila před deseti lety v anketě o nejoblíbenější knížku českých čtenářů, „porazila“ dokonce i Švejka. Čím si podle vás vysvětlit tak obrovskou popularitu téhle autorky?
Osobně se domnívám, ačkoli tuto informaci slyším teď od vás poprvé, že zvítězila především a jednohlasně u čtenářek. Muži by možná hlasovali právě pro Švejka. Vejce a já je výsostně ženská tematika. Nikoli feministická! Proto Betty uznávají i muži. Ale řekla bych, že jejími čtenářkami jsou především ženy. A právem. Její pohled na život, na sebe a své vlastní nedostatky, je tak humorný, inteligentní, ale opakuji ne intelektuální, tak zemitý, skutečný a autentický, že každá žena se zrnkem kterékoli zmíněné vlastnosti se v té knize musí s úlevou najít a posílit svůj vlastní nadhled nad každodenním během života. A kdo ještě tento nadhled neobjevil, má šanci při každém čtení.
Když jste se na roli připravovala, zjistila jste o Betty MacDonaldové něco, na čem jste pak své pojetí té postavy založila? Je vám něčím blízká?
Určitě nadhledem a humorným pohledem na neveselé situace. Navíc v letech, ve kterých jí zastihujeme v námi inscenovaném úseku jejího života, se jí podobám i jistou dávkou nejistoty ve veřejném sektoru. Dnes už mnohé rysy vzaly k mé radosti vlivem stárnutí za své, ale mám je v živé paměti a ráda se sama nad svým tehdejším já prostřednictvím ne nepodobné tehdejší Betty zasměju.
Pro některé herce není ani tak důležité, v čem hrají, jako s kým hrají. Platí to i o vás? Jak se vám v Ungeltu pracuje s Jitkou Smutnou, která hraje v představení Kdokoli může dělat cokoli vaši maminku?
Platí to stoprocentně. A pracuji ráda nejen s Jitkou, které mi maminku nehraje poprvé, celá společnost mých kolegů je bez nadsázky báječná. S Mírou Noskem se z práce už známe, Jirku Hánu jsem zatím měla jen jako kolegu a kamaráda, jeviště nás spojuje poprvé. No a naprostý objev jsou pro mě Máša Málková s Evou Josefíkovou. Tak krásné, inteligentní a naprosto skvělé herečky v jednotné kombinaci se tedy nepotkávají obden.
Letní scéna Ungeltu je specifická i svou polohou na Novém Světě pod Pražským hradem. Těšíte se tam? Jakou máte zatím zkušenost s letním hraním pod širým nebem?
Občas se něco takového přihodí. Začínala jsem kdysi s profesionálním divadlem coby Adeline ve Fanfánu Tulipánovi na chebském hradě, prožila jsem si dvouletý turnus Shakespearovských slavností a teď tedy Nový Svět. Je tam přepůvabně dobrá akustika, to je k otevřenému hraní pro obě strany - jeviště i hlediště -dost podstatné.
Na rozdíl od divadla a televize vás český film zatím spíš pomíjí. Čemu to přičítáte?
V mých očích není má profese rozdělena do nějakých přihrádek, dělám nejrůznější věci a projekty, i takové, o kterých se málo píše. Není výhra dělat film. Je štěstí dělat dobrý film. Dobré divadlo, dobrou show, dobrý projekt. To slovo „dobrý“ je v tom sousloví rozhodně důležitější. A já mám pocit, že jsem se spousty dobrých věcí dotkla, a věřím, že ještě dotknu.
Jste nejen úspěšnou herečkou, ale taky vyhledávanou moderátorkou, stačí vzpomenout televizní formát StarDance. Jak se cítíte na opačné straně mikrofonu?
Já se cítím dobře kdekoli, kde mám pocit, že to má právě smysl, a kde mě to nějakým způsobem naplňuje. V tom si s Betty a celou její rodinou dost rozumíme, já jsem fakt ochotná dělat v životě mnohé, pokud to má smysl... A dělám to ráda.
Kladete jako moderátorka i otázky, které vám jako herečce nejsou příjemné?
Ne, co sama nemám ráda, to nedělám. Mám ráda upřímnost. A protože mi v životě nevadí, používám ji jako moderátorka. A jestli je ta upřímnost příjemná zpovídanému, na to by vám musel odpovědět on.
Pocházíte z herecké rodiny a je známo, že rodiče vás od hraní spíš zrazovali. Co vás na herectví tak přitahovalo, že jste je nakonec neposlechla?
Nevím... Asi to, že jsem na jevišti šťastná.
Kdyby váš syn Toník za pár let projevil o herectví taky zájem, budete mu to vymlouvat?
Nebudu mu nic vymlouvat, pokusím se mu, stejně demokraticky, jako to činili moji rodiče, upřímně sdělovat svou zkušenost a názor na cokoli, co ho bude zajímat a na co se mě zeptá. Je to jeho život, není nic horšího než mu ho režírovat k obrazu svému.
Ještě se vrátím k Betty MacDonaldové. Ta přes optimistický pohled na svět, který je patrný ze všech jejích knih, nežila úplné jednoduchý život a v pouhých padesáti podlehla rakovině. Co by měl člověk v životě určité stihnout, protože - jak stojí v bibli - neznáme dne ani hodiny?
No právě proto, že to nevíme, neměli bychom něco honem stíhat. Myslím, že bychom dny i hodiny měli prostě žít a to cokoli, co cítíme jako skutečné právě „teď“, nechávat na vágní „potom“....
