Svědectví o životě, naší době a Praze
,,V naší rodině všichni píšou, jen já a náš pes ne," říkával s dobromyslným humorem Semjon Biller, otec rodiny, v níž manželka, dcera i syn vydávají úspěšné knížky. Nezáviděl jim, byl na ně pyšný. Věděl, že leccos říkají i za něj. Syn Maxim a dcera Elena jsou uznávaní spisovatelé, manželka Rada nedávno představila v Praze své beletrizované memoáry. Sbírky povídek prozaika a publicisty Maxima, paměti Eleny Lappin, rozené Billerové, i autobiografický román Rady vyšly česky.
Jsou to dobré texty, i naše kritika je právem přivítala. Pro hodnotu výpovědi, pro vysokou kvalitu. Za pozornost jistě stojí, že jde svým způsobem o raritu - tolik literátů v jedné rodině! Důležité je i to, že pro Billerovy, rozeseté po Evropě, je Česko, konkrétně Praha, životním i tvůrčím přístavem. Všichni tu strávili kus života a stále se vracejí, Prahu zmiňují ve svých dílech. Ze je to magické město, věděl například i Ital Angelo Maria Ripellino, autor Magické Prahy. Přitom tady dlouhodobě nežil, a přesto se nechal okouzlit „hájemstvím nádhery a pokladů, zlatých bukvic věků" i „rezignovaným smutkem" města. Billerovi ovšem znají českou metropoli mnohem důvěrněji.
Rodinný příběh
Semjonův otec pocházel z Podkarpatské Rusi, kdysi součásti Československa. I když ho osud za první války zavál do Ruska, zůstalo mu československé občanství - a po něm i synům. Semjonovi starší bratři bojovali proti nacistům ve Svobodových jednotkách, on sám ještě jako teenager po druhé světové válce přesídlil za nimi do Prahy. Dokončil tu střední školu a zamířil na vysokou do Moskvy, kde studoval historii. Jenže pro neopatrné politické výroky ho na udání spolužáků vyloučili a s pošramoceným kádrovým profilem se vrátil do Československa. V Rusku ještě stihl poznat vysokoškolačku Radu, překonal téměř neprostupné překážky, oženil se s ní a přivezl ji do Prahy. Žili tu, pracovali, Semjon jako překladatel a tlumočník, Rada v dopravním výzkumném ústavu. K malé dcerce Jeleně, která se narodila ještě v Moskvě, přibyl syn Maxim. Cítili se tu doma, měli řadu přátel, Rada se naučila dobře česky. Jenže v osmašedesátém vtrhla do země sovětská vojska. Rodina to prožívala velmi těžce, jako všichni, ale Billerovi se v nové politické situaci cítili víc ohroženi. Proto se rozhodli hledat nový domov jinde, odjeli ze země a zakotvili v Hamburku. Lidsky i pracovně se uchytili, děti vystudovaly. Lena i Maxim se začali prosazovat jako publicisté, postupně i začali být činní i literárně.
Hned po listopadu 1989 přijeli Billerovi znovu do Prahy a brzy si tu koupili byt. Nezůstali už natrvalo, ale jejich časté pobyty trvaly celé týdny. Sešli se s přáteli, prošli výstavy, chodili do divadel. Zase tu byli doma. Dospělé děti, ať byly kdekoliv ve světě, se s nimi v Praze scházely jako v domovském přístavu. Loni Semjon v Praze těžce onemocněl, vlastně už nemocný přijel. Táhlo mu na devadesát, po týdnech posledního zápasu o život umřel v létě 2017. Pohřbili ho na pražském židovském hřbitově. Zdá se, že přijel do Prahy umřít, chtěl tu prostě zůstat.
Rada žije v Hamburku, Maxim v Berlíně, Jelena v Londýně. Všichni píšou, každý v jiném jazyce: Rada rusky, Maxim německy, Jelena anglicky.
Maxim
Třetí nebo čtvrtou noc jsem se vydal k Akademii múzických umění, která leží na okraji Starého Města. Tady, to už jsem mezitím pochopil, najdu ty obzvlášť odhodlané a neúnavné studenty, kteří se v zájmu povstání vzdali soukromého života i studia...
Maxim Biller: Země otců a zrádců.
O Maximových literárních aktivitách u nás dost víme. Už začátkem devadesátých let poslal do Česka první vlaštovku: v soutěži o nejlepší evropský fejeton získal první cenu. Poznali jsme ho jako lehce ironického a provokativního mladého autora, rebela svého etnika i generace. Jeho povídkové knížky u nás provází úspěch u čtenářů i chvála kritiků. Pravda, jeden z nich o povídkové knize Obyčejné lásky poznamenal, že kdyby všechny lásky byly takové, jak je líčí Biller, skončili bychom na psychiatrii. Ale i on knihu pochválil. Maximovi zatím vyšly česky tituly Až budu bohatý a mrtvý, Obyčejné lásky, Země otců a zrádců, Židovský blues. Jsou to příběhy mírně cynické, dramatické i tragikomické, plné skepse i touhy po štěstí. Společným refrénem většiny je řešení židovské identity a zároveň hledání sebe sama: Jací jsme? Jací jsou současní Židé?
Jedním z leitmotivů jeho textů je také Praha. Krouží kolem ní, toulá se jejími uličkami, vstupuje do kaváren a hotelů, do bytu svého dětství. I když je Praha někdy zdánlivě jen kulisa, nikdy nemůže být děj povídky zasazen jinam než právě sem. Maximovo rodiště se do jeho příběhů hluboce zapsalo. Praha se svými zákoutími, specifickou atmosférou, vinárnami a hospůdkami, odkud vyhlíží, jak „žlutá a modrá světla Smíchova se zrcadlí ve vodě, občas kolem houpavě projede parník..." Někdy se dvojice sejde ve známé pražské kavárně, jindy autor-hrdina přijede do Prahy na reportáž, považuje se za „vzteklé a smutné dítě, které se s Prahou nikdy doopravdy nerozloučilo", a tvrdí, že jeho otec byl jen jednou v životě šťastný - v Praze. Kdoví, třeba to má syn po něm.
Elena Lappin
Jako všem emigrantům i mně se opakovaně vrací sen, v němž se procházím ulicemi svého dětství a najednou si uvědomím, že jsem nadobro ztracená. Příliš se neliší od onoho snu, který se čas od času zdá každému - nemůžete odemknout dveře, ačkoliv držíte v ruce klíč. Elena Lappin: V jakém jazyce sním?
Příjmení má po manželovi, s nímž žije v Londýně. Působí jako publicistka Sunday Times nebo Guardianu, překladatelka a nakladatelská redaktorka. Z češtiny do angličtiny přeložila například Pražský deník 1941-1942 Petra Ginze, chlapce, který za války zahynul ve vyhlazovacím táboře. Vydala několik prozaických knih. Děti má už dospělé, rozutekly po světě podobně jako předchozí generace rodiny. Ale svět je dnes malý a (většinou) dostupný a vzdálenost hraje v životě jedinců jen malou roli.
Ovšem u Eleny to značnou roli hraje. Své putování ze země do země - podle působišť manžela, vědce a vysokoškolského pedagoga - a z jazyka do jazyka působivě vylíčila v životopisném románu V jakém jazyce sním?. Právě vyšel česky a je to strhující čtení. Drží se reality, ale líčí ji s emocionální naléhavostí a jímavostí. Autorka přidala taky tajemství, které zůstalo dlouhá léta schováno v šuplících rodinných vzpomínek. Poutavě vylíčila nejen život rodičů a vlastní putování světem, ale i své pocity a traumata, hledání domova a „svého" jazyka.
Často zmiňuje bratra Maxima, který své místo i jazyk našel. „Píše německy, ale sám není Němec. Jak mi jednou řekl jeho vydavatel, Německo ho potřebuje - jeho pohled zvenčí, stejně jako jeho sebevražednou preciznost a břitkost," říká Elena a dodává, že Maximova láska k češtině, společnému jazyku Billerových, stále trvá.
Jako vystudovanou lingvistku ji problém jazyka nejen zajímá, ale i trápí. Uvažuje o něm, zkoumá ho ze všech stran, prostřednictví jazyka hledá vlastní literární řeč. Primární pro ni byla vždycky čeština (mimochodem, stále česky bezchybně mluví i píše), své první prózy psala česky. Když byly její děti malé, se svým synkem měli češtinu jako „tajný jazyk", kterým se dorozumívali. Trápení s jazykem ji provázelo dlouho. V jednu chvíli myslela, že musí zapomenout na svůj sen stát se spisovatelkou, protože dosud svou řeč nenašla. Neboť „člověk může mluvit novým jazykem plynule, třeba i k nepoznání od rodilého mluvčího, ale neznamená to, že by mu ten jazyk patřil tak, jako mu patří mateřská řeč, a psát v cizím jazyce je nepříjemný pocit, něco jako chodit v cizích, nepadnoucích botách". Měla přitom širokou volbu - díky stěhování ze země do země plynně mluví i píše šesti nebo sedmi jazyky. Teď už léta žije v Londýně, píše a publikuje anglicky. Kromě mnoha publicistických textů vydala řádku próz, například román Natašin nos, povídky Čaj, nebo sex?. Dějiny její rodiny s titulem V jakém jazyce sním? vyšly v osmi jazycích. Do každého z nich by si knížku mohla přeložit Elena sama, její jazyková preciznost jí to ovšem nedovoluje. Jazyky využívá jinak: pro britská nakladatelství vyhledává, překládá i edituje zajímavé knižní novinky ze světa. Také české.
Rada
Lea přijela do Prahy v dobe, kdy Pražané už z dálky na ulici nebo z okýnka tramvaje na zastávce poznali sovětčíky. Nepoznávali ovšem Rusy jen podle vzezření, ale hlavně podle silné a vtíravé vůně toho nejdražšího a sovětskými ženami nejoblíbenějšího parfému Krasnaja Moskva. Rada Biller: Melounová slupka
Rada je ekonomka a matka dvou dětí. Dějinné peripetie ji donutily několikrát začínat od nuly, změnit život a budovat novou existenci. Do psaní se proto mohla pustit až v důchodu. Napsala tři knihy - Lina a ti druzí, Mých sedm jmen a já -a beletrizované memoáry Melounová slupka. Dala si v nich jméno Lea, jinak jsou ovšem příběhy i pocity autorky autentické. Kniha vyšla německy, rusky a česky. Praha v nich hraje významnou roli, vždyť tu prožila klidná i dramatická léta. Líčí existenční potíže mladého manželství i láskyplný vztah s mužem, svízelné hledání práce a pomoc přátel. Měla sice sovětský pas, ale také politicky nespolehlivého manžela. Jeho případ se kdysi projednával i ve vysokých partajních orgánech „a na rozloučenou za ním jeden z členů komise vyslal: Vypadni a ještě poděkuj, že tě nezavřeli!" Při hledání zaměstnání potkala naštěstí slušné lidi, kteří jí pomohli.
Zažila sovětskou okupaci, tanky v Praze. „Ať jdou do háje!" psala Lenočka z letního tábora, kde právě trávila prázdniny. Billerovi měli o to složitější situaci, že jednou nohou vlastně patřili do Ruska. „Začnou teď Rusové znovu zatýkat Čechy i Rusy, kteří jsou pro ně nepohodlní, jako tomu bylo v květnu pětačtyřicátého? Budou procházet byty jako za heydrichiády?" Po prvních emocích nastalo praktické uvažování, které rodinu nasměrovalo západním směrem. Na návrat si museli počkat skoro dvacet let.
Život na tucet knih
O některých spisovatelích se říká, že celý život píší jednu knihu. Billerovi prožili život, který vydá aspoň na tucet knih. Některé jsou už napsány, jiné ještě ne. Výrazným písmem se do nich vtiskla Praha. Ale pro texty členů Billerovy rodiny je příznačné ještě něco: je v nich zachycen čas, jaký jsme žili a žijeme. Svědectví o neklidném dvacátém i jednadvacátém století. Ta léta odsoudila mnohé k putování ze země do země, k tísnivé existenci emigrantů, jiné k rezignaci. Ale pro další generaci otevřela svět a přinesla naději.
