V každé komedii má být trochu smutku

Hovořili jsme tedy nejen o tomto představení, ale také o jeho začátcích a působení v ústeckém Činoherním studiu, o angažmá v Divadle Na zábradlí a spolupráci s Evaldem Schormem, o partnerství s Vladimírem Menšíkem a Eduardem Cupákem a v neposlední řadě také o jeho pohledu na komediální žánr všeobecně.

V mládí jste hrál zdatně na klarinet. Kde se zrodil impulz k tomu, že jste začal studovat na JAMU herectví?

Po ukončení povinné školní docházky jsem se hlásil jako klarinetista na brněnskou konzervatoř, kam mě nevzali. Tak jsem šel dělat zkoušky také na klarinet na Vojenskou hudební školu v Roudnici nad Labem. Tam by mě přijali, ovšem s podmínkou, že se zavážu na deset let do vojenské služby, což jsem v žádném případě nechtěl akceptovat, takže jsem skončil na kožařské průmyslovce ve Zlíně - obor pryžová obuv. A to bylo mým osudovým štěstím. Vznikl zde totiž v rámci školy dramatický kroužek, kam jsem se přihlásil, a chytlo mě to. Když jsem maturoval, už jsem měl za sebou úspěšně zvládnuté přijímačky na JAMU.

Kteří kantoři nejvíce formovali váš verbální projev?

Naším ročníkovým pedagogem byl Ladislav Lakomý, dále nemohu opomenout Vlastu Fialovou a docenta Miloše Hynšta, který byl bohužel v únoru 1971 v rámci nastupující normalizace odvolán z funkce vedoucího katedry herectví.

 Jak probíhaly vaše divadelní začátky?

Během studií na JAMU jsem hrál v Divadle na provázku, které teprve od ledna 1972 bylo plně profesionalizováno. Tam si mě společně s Jirkou Bartoškou, Karlem Heřmánkem a Sváťou Skopalem vyhlédl Jaroslav Chundela, jenž v té době zakládal Činoherní studio v Ústí nad Labem, a nabídl nám angažmá, čehož jsme kromě Sváti všichni využili. V Ústí nad Labem jsem pobyl čtyři roky, přičemž Jirka s Karlem už po třech letech odešli do Městských divadel pražských. Vzápětí jsme se však zásluhou zmiňovaného Jaroslava Chundely všichni tři setkali ve společném angažmá v Divadle Na zábradlí.

Byl pro vás čas strávený v Činoherním studiu něčím průlomový?

Prvně jsem se zde pracovně setkal s Evaldem Schormem, který byl pro moji další divadelní kariéru velmi důležitým člověkem.

V Divadle Na zábradlí jste odehrál čtrnáct sezon. V době normalizace byla tato scéna považována za výspu tvůrčí umělecké svobody. Čím si tento fenomén vysvětlujete?

Řekl bych, že to byla asi zásluha našeho ředitele Vladimíra Vodičky, který dokázal divadlo zastřešit, a přitom nás před problémy zvenčí chránit.

Mezi politicky nežádoucí režiséry patřil také Evald Schorm, pod jehož vedením jste hrál na Zábradlí nejčastěji. Vyhovoval vám jeho tvůrčí přístup?

Samozřejmě, jinak bychom spolu tolik her nenazkoušeli. Když se začínala připravovat nová inscenace, Evald přišel s otázkou: „Tak co s tím, kluci, uděláme?“ Tím v nás chtěl vzbudit dojem, že sám neví a že potřebuje, abychom se aktivně zapojili do hereckého aranžmá. Byl to však skutečně jenom dojem, protože ve skutečnosti měl vždy zcela jasnou představu, jak bude dané dílo vypadat.

Mohl byste popsat proces zkoušení s režisérem Schormem?

Evald vždycky říkal: Všechno zkusme, dobrého se držme, a tak vznikla celá plejáda veleúspěšných představení, například Tragický příběh Hamleta, Bratři Karamazovi, Maratón, Macbeth, Astrolog či Garderobiér, která byla absolutně vyprodaná, a dokonce se i několikrát přihodilo, že diváci nocovali ve spacáku před divadlem, aby byli dopoledne u pokladny jako první.

Mezi vaše největší divadelní úspěchy patří monodrama Osamělost fotbalového brankáře. Jak došlo k této spolupráci?

Fotbalového brankáře měl původně hrát Jirka Hrzán. Po jeho tragickém skonu jsem byl osloven s nabídkou převzít tuto roli po něm. Zeptal jsem se Evalda, zda by do toho se mnou šel, a on souhlasil. Zkoušeli jsme většinou po nocích, když skončilo večerní představení, a výsledek se povedl. Brankáře jsme uvedli celkem pětsetkrát, hrál jsem jej i v Aténách v zastřešeném amfiteátru pro čtyři stovky diváků, každý den bylo vyprodáno, a dokonce mně nabízeli, abych v Řecku zůstal a učil na školách pohybovou výchovu. Na tomto úspěchu měl samozřejmě podíl také Evald Schorm, jemuž vděčím ve svém hereckém životě za hodně. Dodnes mi moc chybí nejen jako úžasný režisér, ale zejména jako úžasný člověk.

Počátkem osmdesátých let jste se úspěšně etabloval i ve filmu a v televizi a hrál jste například s Vladimírem Menšíkem, o němž bylo známo, že nedodržuje narážky. Bylo obtížné se mu přizpůsobit?

Herec, jenž striktně trval na předepsaném šlágvortu, neměl při dialogu s Menšíkem na růžích ustláno. Mě ale naopak bavilo sledovat, s čím novým ještě přijde, a těšil jsem se, jak na to budu umět zareagovat. Poprvé jsme se setkali při natáčení Dietlovy adaptace Zločinu na poště od Karla Čapka, kdy mi okamžitě nabídl tykání, choval se kolegiálně a byla s ním neuvěřitelná sranda na place i v zákulisí.

Často jste také točil pod režijním vedením Dušana Kleina, kupříkladu jednoho ze dvou hlavních protagonistů psychologického televizního snímku Dáma ví, kdy přijít. Zde byl vaším partnerem Eduard Cupák a dohromady jste vytvořili strhující herecký koncert. Čím vás jeho herectví inspirovalo?

Eda měl geniální dikci. Na place byl oproti Vláďovi Menšíkovi ukázněnější, avšak vzpomínám si, že jsme se všichni tři setkali při natáčení televizního filmu Tažní ptáci, kde jsme hráli pacienty protialkoholní léčebny. Jako odborný poradce se na tomto snímku podílel docent Jaroslav Skála a Vláďa s Edou se rozhodli, že ho trochu vyprovokují. Do lékárnické skříňky si schovali dvojky vína, aby si o pauze vždycky mohli ťuknout, a Skála se mohl zbláznit. Viděno zpětně považuji za velké štěstí, že jsem se mohl setkat při společné práci jak s Vláďou Menšíkem, tak s Edou Cupákem, protože to byli nesmírně vzácní kumštýři, kteří herecké řemeslo dokonale ovládali.

V roce 1999 jste po několika letech strávených na volné noze zakotvil v Divadle Kalich, kde je vaší dlouholetou partnerkou Jana Paulová. Jak se vzájemně obohacujete?

Oba milujeme srandu, což nejlépe dokážeme zúročit právě v komediích, které spolu hrajeme.

Máte na repertoáru osm společných inscenací a v deváté Sbohem, zůstávám! vás ještě doplňuje Iva Janžurová. Která z těchto rolí byla pro vás nejtěžší?

Všechny jsou stejně těžké, ono totiž dělat srandu není žádná legrace, ale asi to děláme dobře, protože každá z inscenací už přesáhla sto repríz, a komedie Bez předsudků dosáhla dokonce pětisté reprízy. V této hře jsme po celou dobu na jevišti spolu v posteli a Jana spočítala, že jsme tímto způsobem už strávili celé dva měsíce.

K vašemu listopadovému jubileu jste od Divadla Kalich dostal titulní roli Harpagona v Moliérově Lakomci. Vzešla tato idea z vaší iniciativy?

S nápadem na uvedení Lakomce přišlo vedení divadla. Zpočátku jsem oponoval tvrzením, že Harpagona už přede mnou hrála řada skvělých hereckých bardů, ale nakonec mě přesvědčili. Premiéra dopadla dle ohlasů diváků i kritiků dobře, což mě moc těší.

Hrajete raději role, jejichž charakter je vám blízký, nebo naopak postavy vzdálenější?

Baví mě komediální žánr, ale v každé komedii musí být také trochu smutku, třeba až do té míry, aby bylo slyšet spadnout špendlík a divákům projel mráz po zádech. Naštěstí všechny veselohry, které hrajeme s Janou Paulovou, nejsou jenom prvoplánové řachandy, ale obsahují právě tento přesah.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.