Co znamená, když blednou koráli

Máju znám už deset let. Poprvé si ji vybavuji z Černé Hory, kam jsem vyrazila na dovolenou s bandou potápěčů. Byla mi potápěčským parťákem při mém vůbec prvním ponoru na širém moři (a prvním ponoru s dýchací technikou vůbec, ale to bych asi nikde veřejně psát neměla). Na to, jak dostala pod hladinou alergickou reakci a já jsem ji tam málem nechala, protože jsem veškerou energii věnovala tomu, abych se sama neutopila, si nejspíš velice živě pamatuje také ona, jinak v té době už ostřílená potápěčka se stovkami ponorů za sebou. Všechno ale dobře dopadlo, a tak jsem mohla Máju potkat po mnoha letech, co jsme se neviděly, v jedné z brněnských hipsterských kaváren.

Pořád naproti mně seděla rázná blondýnka, ostřílená zkušenostmi ze stáže v Mosambiku, kde pomáhala pečovat o manty královské, i z postdoktorského pobytu v Bruselu. A nyní navíc jemně opálená pacifickým sluncem. Mája, občanským jménem Eva Majerová, totiž v současné době působí jako jediná Češka na Havajském institutu mořské biologie. A cestu si tam našla - jak k ní ostatně sedí více než příhodně - díky své drzosti a vynalézavosti.

Od rakoviny k útesům

Vystudovaná doktorka molekulární biologie z Masarykovy univerzity přemýšlela, co se svou načatou vědeckou kariérou: „V Bruselu jsem se věnovala výzkumu rakoviny a po třech letech jsem měla intenzivní pocit, že bych se chtěla posunout někam dál. Jako vášnivé potápěčce se mi ale nechtělo vracet zpátky do České republiky a hledala jsem, jak spojit své další působení s podmořským světem.“

Na studium svých nejmilovanějších tvorů - rejnoků mant - neměla aplikovatelnou expertizu. Napadlo ji ale, že své znalosti z genetiky a buněčné biologie může použít při studiu korálů. „Studium korálových útesů může být naprosto zásadní pro záchranu fascinujícího podmořského světa, který miluji,“ poukazuje mladá vědkyně na to, že koráli hrají v podmořském ekosystému zcela zásadní roli.

Eva proto procházela vědecké studie a narazila na publikace Havajského institutu podmořské biologie. Prošla si co nejvíce článků a pak se ozvala tehdejší vedoucí institutu Ruth Gatesové, kterou nadchla nápadem propojit své znalosti z bruselské stáže s tím, čemu se věnují v institutu. „Když jsem v Belgii studovala rakovinu, snažila jsem se přijít na to, proč se buňky stávají nesmrtelnými a nedokážou umřít. Teď naopak zjišťuji, proč umírá korál. Studium je podobné, jen jsem změnila živočišný druh,“ doplňuje bioložka.

Laboratoř na Havaji

Společně s přítelem proto přesídlila do Spojených států amerických. Žádný americký sen to ale zpočátku nebyl. Jako Češka pracující v Americe musela projít nástrahami byrokracie, na kterou ji nikdo nepřipravil. I přesto, že se s ní jakožto s Neameričankou nikdo na místě nemazlil, je ze své mise nadšená.

„Zabývám se buněčnými mechanismy v korálech,“ vysvětluje podrobněji své zaměření. „Korál ve stresových situacích, jako je třeba zvýšení teploty okolní vody, ztrácí mikroskopické rostliny, které jsou pro něj zásobárnou potravy a jakousi pomyslnou elektrárnou dobíjející jeho energii. Rasy při stresu korálu začnou svůj někdejší domov opouštět, korál ztrácí barvu a začíná hladovět, protože přichází o zdroj cukrů. Pokud to strádání trvá určitou dobu, která závisí na druhu korálu i jeho umístění, začne umírat. Během čtyř měsíců lze přijít až o osmdesát procent útesu, který se vyvíjel stovky až tisíce let. Je to tragické.“ Konkrétní příčina úmrtí korálu přitom není zcela objasněná, což je zásadní: „Pokud nebudeme vědět, z jakého konkrétního důvodu korál umírá, nebudeme mu umět efektivně pomoci,“ dodává Majerová.

Když má Češka výhodu

V mořích nicméně existují koráloví jedinci se zvýšenou tolerancí vůči výkyvu počasí. Pro vysvětlení si Eva propůjčuje analogii z vlastního života: „Když jsem se přestěhovala na Havaj, okamžitě jsem se spálila. Ale po pár měsících jsem si na intenzitu slunečního záření zvykla a už se nemusím mazat a nespálím se.“ A podobně to chce zkusit s korály. Proto s nimi experimentuje.

„Mám výhodu, že kdykoliv potřebuji korál pro svůj pokus, stačí mi nasadit si šnorchl, masku a neopren a můžu se pro korály potopit v zátoce, ve které náš institut sídlí,“ chválí polohu výzkumného pracoviště potápěčka. Unavené korály pak vkládá do teplé vody. „Nechávám je tam po dobu několika dnů, ale tak, abych jim neublížila. Živočich tak má čas na to, vypořádat se s novou situací a neuhynout.“ Takto vytrénované jedince vrací do studené vody a nechává je tam dva týdny. Následně simuluje nástup tropické bouře či jiného extrémního počasí. „Moje dosavadní zjištění jsou taková, že pokud koráli měli předtím možnost naučit se vypořádat se stresovou situací, opravdu neumírají tak často a trvá výrazně delší dobu, než se vybělí a začnou strádat.“

Korály studují ekologové, algologové nebo podmořští biologové. Nikoliv ale genetičtí inženýři jako ona. To Evě dává výhodu zkoumat celý proces z unikátní perspektivy. Při procesu se totiž zaměřuje na geny, které se spouštějí v momentě, kdy se korál učí se s vysokými teplotami vypořádat.

„Mým snem by bylo objevit něco, říkejme tomu třeba vitamin nebo nějaký antioxidant, co bychom mohli korálu dodat a co by bylo zároveň bezpečné pro okolní ryby a pro celý útes; něco, co by korálu pomohlo nastartovat buněčné procesy. Jakýsi elixír tolerance vůči vyšším teplotám. Kdybychom pak věděli, že přichází potenciálně stresující klimatický jev, mohli bychom na něj naučit korály reagovat s nižšími ztrátami řas.

Koráli a migrace?

„Lidé se mě občas ptají, proč by se někdo uprostřed Evropy měl zajímat o korálové útesy,“ usmívá se Eva, „ale nevědí, že až dvacet procent populace na světě je přímo závislých na konzumaci rybího proteinu. Ať už to jsou státy žijící v Pacifiku, nebo pobřežní státy Afriky, kde není příliš rozvinuté zemědělství. Navíc z důvodu změny klimatu ani nepřipadá do budoucna v úvahu, že by se tam mohlo rozvíjet zemědělství. Na korálových útesech ve vodě v rámci podvodního ekosystému závisí až osmdesát procent dalších živočichů. Pokud země přijde o nedaleké korálové útesy, přijde i o obživu pro své obyvatele.“

No a v tento moment se do hry podle Evy dostává Evropa a západní svět. „Pokud lidé začnou hladovět, budou migrovat. Stanou se ekologickými - nebo jak se také říká - klimatickými migranty. Kam půjdou? Do jiných zemí Afriky ne, protože ty budou mít podobné problémy. Hlad proto vyžene obrovské masy lidí do Evropy.“ I proto by mimo jiné mělo Evropany zajímat, zda se nám podaří korálové útesy zachránit. Nehledě na jejich krásu, kterou někteří bohatší příslušníci západního světa obdivují během exotických dovolených.

A jaký je Evin úplně nejkrásnější zážitek, který s korály absolvovala? Bez rozmýšlení odpovídá, že tření, které v závislosti na druhu korálu probíhá několikrát do roka. Popisuje to jako jedinou noc, kdy v konkrétní hodinu a minutu dojde u všech korálů k páření. V jeden moment se začnou ze všech korálů vznášet malé bílé kuličky, což je vajíčko spojené se spermiemi, které se dostanou na hladinu, kde praskají, a tím se pohlavní buňky spáří a vytvoří larvy, které si pak najdou místo na útesu, kde vytvoří novou část korálu. „To je tak nádherný zážitek, jak se kolem vás vznášejí všechny ty kuličky, že cítíte neskutečně intenzivně, jaký zázrak přírody to je. Kéž by to měli možnost zažít všichni lidé,“ líčí zasněně česká vědkyně.

Výzkum vrytý pod kůži

To, že jí současná mise přirostla k srdci - nebo spíše ke kůži, dokazují nová tetování, kterých si všímám. Na levé paži má výrazný tradiční polynéský motiv. „Moje tetování se vždy vztahují k místům nebo k lidem, kteří změnili můj život,“ vysvětluje, „a od začátku mi bylo jasné, že s Havají budu mít jednou spojené i havajské tetování. Po předčasné smrti Ruth Gatesové, naší mentorky a jedné z nejvýznamnějších a nejvlivnějších korálových vědkyň na světě, bylo jasné, že není na co čekat.“

Tetování v původních havajských symbolech odkazuje na legendu o obřím rejnokovi, který propojuje světy a na jehož zádech z toho našeho odcházíme. Zároveň vystihuje Ruth jako moudrou učitelku a ochránkyni mořského světa. „Polynéská kultura je s mořem úzce spjatá. Polynésané byli zdatní moreplavci a s mořskými tvory mají spojenou spoustu legend, ale vidí v nich i bohy a převtělené předky. Náš výzkum má proto i podporu široké veřejnosti. Není lepšího místa na světě, kde korálové útesy studovat,“ dodává s emocemi v hlase.

Jak dlouho se na Havaji mladá výzkumnice zdrží, ještě netuší. Pokračování v experimentech je závislé na penězích, které domovské pracoviště neustále hledá. Pomoci mu v tom může i dokument Chasing Coral, na kterém Havajský institut spolupracoval v roce 2017. Zachycuje několik milovníků korálů, jak mapují jejich úbytek a hledají cesty, jak mu předejít. Devadesátiminutový snímek je k vidění v rámci sítě Netflix.