Umělecký i lidský rozměr Jiřího Trnky

Působivá autostylizace režiséra, který se vyznává ze svého dětského okouzlení filmem Bajaja, navozuje hned na počátku důvěrnou atmosféru mezi autory a diváky. Je jedno, zda si to scenáristka vymyslela, nebo se tak skutečně stalo. Ale spíš to druhé, vždyť Farges přesvědčivě říká: „Nikdy jsem se nesetkal s režisérem, který by pro mě tolik znamenal. Díky němu jsem tím, čím jsem - filmařem."
Autoři líčí život a umění Jiřího Trnky s akcentem na filmovou tvorbu; charakteristika jeho robustní osobnosti je nicméně dostačující, ve vší úplnosti ji v osmdesáti minutách zobrazit ani nelze. Úsporný rozsah je ostatně dalším sympatickým rysem Nalezeného přítele.
Stylem vyprávění se autoři víceméně úspěšně vyvarovali nebezpečí „mluvících hlav". Vybrané archivní záběry (Trnkovy výpovědi v rozhovorech, útržky dobového zpravodajství) se střídají s komentáři scenáristky (mohlo by jich být ovšem méně, místy působí její „jako“ korespondence u počítače s režisérem trochu strojeně) a se vzpomínkami jeho blízkých. Mluvčí si předávají nit vyprávění jako štafetový kolík, hrané prvky jsou zakomponovány střídmě a citlivě.
Hlavní roli však má Trnkova tvorba, jeho kreslené a loutkové filmy. Vybrané ukázky nepůsobí jako pouhá ilustrace k mluvenému slovu, mají řád a kontinuitu a dotvářejí Trnkovo filmařské umění i lidský profil. A především – jsou krásné! Včetně závěrečných pasáží věnovaných snímku Ruka, kde se podařilo vyklenout působivý oblouk Trnkova života a tvorby.
Dokument vznikl v česko-francouzské koprodukci, patří k logice věci, že tu zní i hodně francouzštiny. V mluveném textu by však mohlo být méně politizujících a moralizujících vět. Nalezený přítel je nicméně důstojným svědectvím o Jiřím Trnkovi, od jehož úmrtí uplynulo na konci loňského roku už půl století.