Dismančata jako způsob dětství

Existují v zahraničí podobné soubory, jako jsou dismančata?

V Evropě jsme asi jediný soubor, který tak dlouho kontinuálně funguje, navíc při veřejnoprávním rozhlase. Nedávno vznikl v Olomouci při Univerzitě Palackého rozhlasový kroužek Sluchátko, který založila pedagožka, rozhlasová dokumentaristka a kritička Andrea Hanáčková. Na Kladně také existuje malý rozhlasový kroužek, ale pokud vím, oba tyto kroužky pracují jen s rozhlasovým formátem.

Vy však učíte děti nejen práci s rozhlasovými formáty, ale děláte s nimi i divadlo...

Už od založení dismančat bylo divadlo základem souborové práce. Děti se při divadelní práci naučí pracovat s tělem, s hlasem, porozumět situacím, reagovat jeden na druhého, vnímat celek. A to všechno potřebují i za mikrofonem, i když rozhlasové herectví je samozřejmě specifické. V souboru se děti učí také rozhlasovému reportérství a moderování.

Mohla byste popsat pestrou škálu aktivit, které se dismančata věnují?

Dát dítě do dismančat znamená zvolit mu způsob dětství, který ovlivní i život celé rodiny. Máme sice pravidelné zkoušky, ale do toho děti často natáčejí dětské role pro pořady Českého rozhlasu, navíc pracují v dabingu i v profesionálních divadlech v dětských rolích. V dismančatech zkoušíme divadelní představení, natáčíme reportáže ze zajímavých míst nebo se setkáváme se zajímavými lidmi. Děti se přitom učí komunikovat, pokládat otázky, být pozorné jedno ke druhému, naslouchat a tříbit si své názory. Natáčeli jsme například na základně taktického letectva v Čáslavi, reportáž jsme připravovali i z Radia Free Europe, z Divadla Spejbla a Hurvínka nebo ze skvělé výstavy lega Czech Repubrick. Tyto reportáže jsou jedinečné tím, že se děti ptají trochu jinak než dospělí reportéři a lidé jim také jinak odpovídají. Kromě toho se věnujeme poezii, každoročně se účastníme recitačních soutěží, vydáváme časopis Dispress, jezdíme na letní soustředění, děti mají v průběhu roku možnost navštěvovat dílny, třeba moderátorskou, režijní či fotografickou. V prosinci jsme spolu s Dětským pěveckým sborem Českého rozhlasu hráli a zpívali před vyprodaným Rudolfinem, celý večer pak odmoderovala dvě dismančata. Máme také souborové těleso Discollegium, které doprovází některá naše představení.

Z představení Pepito, (ne)plivej! o velbloudici Pepitě, skautech a jedné události roku 1945|foto: Antonín Krč,DRDS

Podle jakého dramaturgického klíče vybíráte témata vašich představení?

Máme tři základní okruhy, které se samozřejmě často prolínají. Mapujeme dějiny 20. století, protože je důležité, aby děti věděly, jaké jsou naše kořeny, že jsou nejenom české, ale také evropské, kdo byli naši předci a odkud vyrůstá naše kultura. Věnujeme se zároveň lidové poezii a chystáme také představení, založená na dramatizaci knih nebo na autorské tvorbě, která přináší témata, o nichž děti chtějí přemýšlet, mluvit a hrát. Jako umělecká vedoucí promýšlím, kam soubor bude směřovat, vybírám pečlivě, s kým se děti setkají či kam pojedeme natáčet reportáže. Důležité také je, jak s tématy pracujeme, protože sběr materiálu a příprava před samotným zkoušením tvoří dvě třetiny naší práce na představení. Například nyní jsme připravovali představení Všehokniha podle stejnojmenné knihy holandského autora Guuse Kuijera, která má velmi kontroverzní téma domácího násilí, jež se málokdy otevírá skrze dětské vidění. Pečlivě jsme se na toto téma připravovali a hrají ho samozřejmě naše nejstarší děti.

Můžete přiblížit, jak přípravy představení vypadají?

Často si lidé představují, že ten, kdo pracuje s dětmi na divadelním představení, přijde na první zkoušku se scénářem, a začne se zkoušet. Tak to samozřejmě není. Máme vždy přípravné fáze, které trvají déle než samotné zkoušení. Například při zkouškách představení ...a bolelo nebe, které je celé složeno z autentických textů dětí, internovaných za druhé světové války v Terezíně, jsem chtěla našim dětem nejprve přiblížit svět dětí ve vykolejených podmínkách terezínského ghetta. Začali jsme etudami, cvičeními. Jak co nejrychleji sbalit deku, co si vzít do kufříku, když mám na dva měsíce odjet a přesně nevím kam, jak si co nejpohodlněji lehnout na omezeném prostoru. A pak jsme se pokoušeli zmapovat osudy dětí, o kterých hrajeme. Sběr materiálu je běžný postup u všech našich představení, díky němu děti získají k tématu osobní vztah.

Jak děti reagují na tak náročná témata, jako je domácí násilí či druhá světová válka?

To záleží na tom, jakým způsobem jim dané téma otevřete. Při práci na představení .a bolelo nebe děti nejprve přes etudy a hry zjistily, že v Terezíně byly stejné děti, jako jsou ony, někdy se praly a hádaly se, hrály si, byly zamilované, jen se to všechno odehrávalo v pro nás nepředstavitelných podmínkách. Když pak pracujeme s konkrétními texty terezínských dětí a dozvídáme se o jejich osudech, samozřejmě to naše děti zasáhne. Fáze ohmatávání tématu je dlouhá a důležitá. Ale zároveň dodávám, že máme i veselá a hravá představení.

Jste otevřená nápadům dětí při tvorbě představení?

Pět let jsem byla v angažmá v Divadle za branou II, kde jsem měla možnost pracovat s režisérem Otomarem Krejčou. Byl nejen skvělým režisérem, ale i vynikajícím pedagogem a ovlivnil mě svým přístupem. Učil mladé herce, jak se staví představení i jak funguje jeho struktura. Proto se snažím, aby se děti na představeních výrazně podílely. Navrhovaly a vyráběly třeba loutky k představení Do velké krajiny Dudédu, snažím se naslouchat jejich nápadům. Díky tomu se snad nestává, že vznikne představení, které je nás dospělých, ale dětí ne.

Upravujete svá divadelní představení pro rozhlas?

Několikrát se to už podařilo, natočili jsme třeba Souzvuk poezie Jana Skácela a Františka Hrubína, které inspirovaly pastely Josefa Čapka, s Čapkovými texty o umění. Také jsme pro rozhlas natočili Souzvuk Do velké krajiny Dudédu, což byl výběr z tvorby pro děti básníka Ivana Martina Jirouse a z jeho dopisů z vězení, které psal svým dcerám. Pořad vyšel i na CD.

Kolik dětí každoročně přijmete a jak probíhá konkurz?

Konkurz je dvoukolový. V prvním kole děti stráví v rozhlase dvě hodiny a projdou si různá „stanoviště“. Velmi důležitá je pro nás logopedie - přece jen jsme soubor rozhlasový a neodstranitelné vady řeči by děti handicapovaly. Naši asistenti, tedy odrostlá dismančata, která dál pokračují ve spolupráci se souborem, s dětmi hrají hry, zaměřené především na komunikaci a spolupráci ve skupině. V rozhlase se pracuje s texty, tedy na jiném místě větší děti čtou neznámý text a povídají si 0 něm, menším se čte a společně se rozpráví o přečteném. Na posledním stanovišti děti čekají různé pohybové improvizace a hry, drobné herecké etudy. Každé dítě si také musí připravit básničku nebo kousek prózy. Každou skupinku asi deseti dětí si na vrátnici Českého rozhlasu na Vinohradech vyzvedne skupinka dismančat a provází je celým konkurzem, aby svojí přítomností aspoň trochu zmírnili ten konkurzový stres. Ročně se k nám hlásí sto třicet až sto padesát dětí. V prvním kole jich vybereme asi dvacet pět. Tyto děti pak nastoupí do tříměsíční přípravky, která se koná každý týden a kde pracujeme na nějakém menším divadelním tvaru. Teprve z těchto dětí se vybírají nová dismančata, kterých každý rok přijímáme maximálně deset. 1 když se většina našich dětí nevydá na umělecké školy, dovednosti a zkušenosti ze souboru uplatní v každé profesi.

Nová dismančata pak mohou vyrazit rovnou na vaše každoroční letní soustředění. Co všechno tam zažijí?

Je to především čtrnáct dní, kde děti mohou být pospolu. Soustředění připravují naši skvělí asistenti. Děti čekají ateliéry, ve skupinkách pracují na různých tématech - vloni vznikl animovaný i hraný film či večer poezie Ernsta Jandla - oblíbené jsou večerní programy včetně tanečních a divadla v přírodě a noční bojovka samozřejmě nesmí chybět. Dismančata jsou výjimečné děti, se kterými je radost někam jet či něco dělat, rády čtou a zajímají se o svět kolem sebe.

V souboru je šedesát pět dětí|foto: DRDS

Jaké předpoklady by dítě mělo mít, aby se z něj stalo dismanče?

Mělo by být kreativní a otevřené, umět spolupracovat s ostatními dětmi, přece jen jsme soubor. Mělo by být muzikální a nemělo by mít neodstranitelnou vadu řeči.

V kolika letech děti obvykle nastupují do dismančat a kolik máte nyní dětí v souboru?

V souboru je šedesát pět dětí. Pracovní skupiny však vznikají podle projektů, na nichž děti pracují. Ve skupině jich je zhruba dvacet pět a na jednom projektu pracujeme třeba rok, rok a půl. Děti k nám nastupují mezi šestým a desátým rokem a odcházejí zhruba v patnácti letech. Ale z řady dětí se poté stávají asistenti souboru, kteří dohrávají některá představení a připravují letní soustředění.

Vy jste také byla dismanče? Jak jste se dostala do vedení souboru?

Ne, já pocházím z Chebu, ten je opravdu daleko. V souboru jsou sice i děti z okolí Prahy, ale je to pro ně hodně náročné. Dozvěděla jsem se o vypsaném výběrovém řízení, a protože jsem herečka i učitelka a s rozhlasem spolupracuji jako interpretka i autorka, přihlásila jsem se a ke svému velkému úžasu a radosti jsem se před pěti lety stala uměleckou vedoucí DRDS. Ještě jedna věc je pro DRDS důležitá a výjimečná. Za celou dobu existence souboru vedl děti Miloslav Disman, po něm Jan Berger a poté Zdena a Václav Fleglovi. Myslím, že pro soubor je důležité, aby mohl spolupracovat s různými režiséry, výtvarníky i dramaturgy, ale aby zároveň v jeho vedení byla stmelující osoba, která děti dobře zná a ke které děti mají důvěru.

Jaká nová představení připravujete?

Nedávno jsme měli premiéru dramatizace knihy Michelle Cuevasové Zpověď Jonatána Papírníka. Jde o příběh chlapce, který zjistí, že je imaginární. Motto knihy zní: Jsi tak neviditelný, jak se sám cítíš. S dětmi jsme skrze hry a etudy prozkoumávali, co udělat, aby nás druzí vnímali, a hlavně abychom si my všímali ostatních. Dále chystáme 27. ledna v Divadle Minor premiéru představení Zpátky do lesa. Jde o příběh podle knih Daisy Mrázkové Haló, Jácíčku, Auto z pralesa a Písně mravenčí chůvy. Pohádka vypráví o tom, jak si udržet kamarády, překonat strach a být sám sebou. Scénář napsala a režie se ujala Viktorie Čermáková.