Tet a Songkran. Pohyblivý svátek klidu i oslavy plné vody

Do Hanoje jsme přiletěli 12. února. Nejdříve bylo třeba předzásobit se penězi – dongy, žádali jsme po bankomatu dvacet tisíc v našich korunách, o něž se podělíme, mohly by nám v levném Vietnamu na měsíc pobytu a cestování stačit. Bankomat na nás vyplázl celkem dva miliony dongů. Nepředal se? Nikoli. Na jejich nejnižší bankovce je napsáno pět tisíc, což je v přepočtu asi pět korun padesát, zatímco nejvyšší, půlmilionová bankovka, má hodnotu přibližně našich pěti tisíc. Jiří se nad tím nadělením zamyslel: „Když člověk cestuje po světě, uvědomí si, že papírové peníze vlastně žádnou skutečnou hodnotu nemají. Tu jim dává naše víra, že nám někdo za ně něco dá.“

Rachejtlím vstup zakázán

Vietnamské bankovky jsou z jemného plastu a na každé je vyobrazen Ho Či Min. Mince nemají. Minibus nás dovezl z letiště do centra města, kde jsme si v bistru dali první nudlovou polévku, načež jsme do hodiny našli ve starém městě poblíž jezera Hoan Kiem úhledný hotýlek. Ubytování ve Vietnamu je levné a možností je všude dost. Odpočinek jsme oželeli a spěchali do ulic užít si s Vietnamci oslavu nového roku – Tetu. Je to největší zdejší svátek, oslavy se táhnou pět dní. Copak se bude dít? Propukne ohňostroj? V Čechách přece prodávají nejvíc rachejtlí právě Vietnamci! Jenže tenhle otevřený oheň tu byl před více než dvaceti lety zakázán, protože zvláště v přelidněných městech zapaloval, mrzačil i zabíjel.

Výzdoba na oslavy lunárního nového roku v Ho Či Minově Městě|foto:Profimedia

Ulice překypují lidmi, motorkami a auty, až tu není k hnutí. Chodníky jsou obsazené natěsno zaparkovanými skútry a malými Vietnamci, sedícími na maličkých plastových štokrlatech, všichni jsou mladí a rozesmátí. Jedí, popíjejí z lahví pivo nebo kolu a baví se. Chodci se proplétají na silnici mezi motorkami a auty. Halas, troubení, vietnamská mňoukavá pop-music. Zírali jsme na to lidské vlnobití, museli jsme se v úžasu smát, ale hlavně jsme dávali pozor, abychom se jeden druhému neztratili. Naší výhodou bylo, že jsme všechny téměř o hlavu převyšovali, a když jsme si zmizeli z očí, stačilo zvednout ruku, která pak trčela z davu jako maják.

Stromky byly mnohdy ověšené elektrickými svíčičkami, nejsou to ale smrčky a jedličky, nýbrž listnáče.

Výzdoba města se podobala té naší vánoční – stromky venku i v hotelích byly mnohdy ověšené elektrickými svíčičkami, nejsou to ale smrčky a jedličky, nýbrž listnáče či holé větve v mohutných květináčích nebo vázách. Jehličnan jsme od našeho příletu do jihovýchodní Asie nespatřili. Ve všech rodinách i na úřadech a v halách hotelů ale převládají malé rozkvetlé broskvoně či meruňky v nádobách nebo zakrslé stromky s citrusovými plody. U nás na konci roku doznívají ještě Vánoce, v kostelích jsou jesličky, vládne zimní chlad. Tady je v polovině února teplo jako u nás na začátku léta. Do hotelu jsme se vraceli kolem nevelkého městského jezera Hoan Kiem. Podél něj byla silnice i chodníky široké a poloprázdné.

Místo čočky rýžový dort

Slavnostním jídlem je v těchto dnech rýžový dort. Děti dostávají namísto hraček a dalších dárků peníze. K tradičním jídlům patří také slaný koláč bánh chu’ng, který se připravuje z lepkavé rýže, plní se fazolemi a tučným vepřovým masem. To vše se zabalí do velkých zelených listů dong a zpevní se tenkými naštípanými bambusovými třískami, které se omotají kolem koláče. Další tradiční novoroční jídlo představuje kandované ovoce a zelenina, maso v rosolu, dušené maso s bambusovými výhonky, vařené kuře, vepřová dušená šunka a miska slavnostní lepkavé rýže. Na oltářích předků se o Tetu obětují peníze a ovoce. Shodli jsme se ale na tom, že nás oslavy nového roku v Hanoji zklamaly. A to neholdujeme opileckému silvestru v našich západních krajinách. Noc v Hanoji byla rušná, spánek trhaný. Venku křik mládeže, z blízké křesťanské katedrály se každou čtvrthodinu hlásily zvony. V pět ráno, ještě před svítáním, začaly vyzvánět mohutně a dlouho, vyváděly, jako by se blížil Poslední soud. Občas zněl za zdí odtok vody silou horského potoka, k ránu spustil v tom obřím velkoměstě dokonce kohout, celá Asie je obří drůbežárna. Po necelém měsíci jsme Vietnam opustili.

Lampiony s nápisy ve vietnamštině hlásají Šťastný Nový rok|foto:Profimedia

Deštník jako štít

V  roce 1940 posunulo Thajsko svůj Nový rok zvaný Songkran z tradiční půlky dubna na prvního ledna ve snaze sblížit zemi s většinou světa. Dodnes se tak slaví thajský Nový rok i náš silvestr, takže Thajci se baví hned dvakrát. Podle starého lunárního kalendáře je v Thajsku nyní rok 2565. Odvíjí se od události, kdy velký Buddha zemřel a vstoupil do nirvány, což se stalo o více než pět set let dříve, než vznikl náš letopočet. Ten ale používají Thajci častěji, hlavně v bankovnictví a obchodování se světem.

Songkran byl původně církevní svátek a slavil se decentně v buddhistických chrámech.

Songkran byl původně církevní svátek a slavil se decentně v buddhistických chrámech, kde věřící pro štěstí polévali sošky Buddhy vodou. My ho měli zažít v rozmarné a divoké oslavě v ulicích městečka Thong Sala na ostrově Koh Phangan. Někde se oslava protáhne i na týden, především v destinacích, kde bývá hodně turistů. Farangové, jak nám turistům říkají, tedy hlavně ti mladí, se při něm vyřádí a samozřejmě víc utrácejí.

Jedna laskavá Thajka, říkalo se jí mama Pítum a chodili jsme k ní na dobré jídlo, mi darovala světlemodrý deštník. Nemohla se prý dívat na to, jak se smažím pod horkým sluncem, bylo právě pětatřicet nad nulou. Vždyť na slunci kůže hnědne! Divila se, že si nevážím své světlé kůže. Rozhodla jsem se, že si tedy deštník, který tu ženy používají jako slunečník, na ten Svátek vody vezmu do ulic.

Slunce přikládá jak šílený topič, trochu toho pocákání vodou si občas klidně dopřeju. Jedeme otevřeným pick-upem, na lavičky naproti nám usedla dvojice mladých Angličanů. Vracejí se do Evropy, mají teď namířeno do přístavu, přidržují si své těžké batohy, jsou oblečeni na dlouhou cestu. Projíždíme kolem prvních obydlí, kde na nás už čekají dospělí i děti „ve zbroji“. Prásk! Zasáhl nás mohutný šplíchanec z plného kýblu. Rozkládám deštník od mama Pítum, a když se blížíme k nové skupině vodních agresorů, napřahuji deštník proti další dávce. Trochu tím chráním i ty mladé proti nám. I když je horko, cestovat zpátky do Evropy v mokrých šatech a odevzdávat na letišti vodou nasáklý bágl je otravné. No ale snad to uschne na lodi.

Thajky se na oslavu zdobí květinovými věnci|foto:Jiří Nosek

Není vítězů, jen poražených

Všichni lidé na ulicích po sobě stříkají a lijí vodu, a to neúnavně po celý den a další den nanovo. Je připravená v kádích, nasávají ji do vodních pistolí a kulometů, nabírá se miskami, do ulice vjede i vůz s hadicí a kropí všechny mohutným proudem. Vyžívají se v tom hlavně děti a mladí a samozřejmě farangové, doma si na Nový rok v té naší zimě takovou švandu neužijí. Jiří se snaží ten frmol nafotit a objektiv jeho zrcadlovky dostává sem tam vodní zásah spolu s ním. Je přes třicet stupňů nad nulou, dá se tedy říci, že jde o vítané osvěžení. Z foodmarketu zmizely stánky s jídlem, špatně by dopadly, před velkou zastřešenou stravovnou stojí čtyři kuchařinky, dnes ozdobené květinovými věnečky. Jedna z nich je ladyboy, muž, který se cítí být ženou. Hlavně Thajci mají tváře pomazané bílou směsí rozemleté rýže, křídy a hlinky.

Během svátečních dnů prý zemře na silnicích více lidí než za celý zbytek roku.

Tahle radost ze života a kolektivní rošťáctví má ale i smutnou stránku. Během svátečních dnů prý zemře na silnicích více lidí než za celý zbytek roku. Může za to nečekaně vylitá voda na rychle jedoucí motocyklisty a samozřejmě také alkohol.

Průvod s kráskami

Vystupujeme uprostřed města, kde už naplno zuří vodní boje. Nejvíc si to snad užívají mladí farangové, mnozí se svlékli do půl těla, některá děvčata jsou dokonce v plavkách. Střílí se vodním proudem z pistolek a vodních plastových samopalů, rušno je u kádí, z nichž hlavně děti nabírají už kalnou vodu a polévají každého v okolí. Jdu si sednout za zadní trakt domu v zastrčené uličce. Jsem ráda, že jsem chvilku sama. Jirka se ode mě trhnul, zaujal výhodné palebné postavení poblíž barelu s vodou a zapomněl na svět, žije naplno v přítomné chvíli, pusu od ucha k uchu.

Střílí se vodním proudem z pistolek a vodních plastových samopalů, rušno je u kádí, z nichž hlavně děti nabírají už kalnou vodu a polévají každého v okolí.|foto:Jiří Nosek

Konečně změna. Městečkem kráčí průvod, v čele nese transparenty s podobiznami slavných mnichů, na alegorických vozech plných květin sedí nehnutě jemné krásky v nádherných šatech. Jejich náznak úsměvu je líbezný. Boj ustal, nikdo na průvod neútočí, ale jakmile projede, vzduchem zase létají proudy vody a útočníci se při každém zásahu řehtají jako koně. Svou porci vody a bílého mazadla schytali bez reptání i jinak nedotknutelní policisté.

Takhle jsme si všichni užívali thajský svátek vody ještě před covidem. Co ale letos v dubnu? Lze očekávat, že celosvětový strach z pandemie covidu zase tyto davové oslavy zakáže, tak jako vloni a předloni. Uvidíme.