Divadlo by mělo lidem otevírat oči, říká herec Radúz Mácha
Jako kluk hrál závodně hokej a tenis, ale odmalička chodil doma v Rožnově také do „dramaťáku“ – a divadlo nakonec nad sportem zvítězilo. Po studiích na ostravské konzervatoři zamířil na brněnskou JAMU a po absolutoriu už se stěhoval do vysněné Prahy. Radúz Mácha je jedenáctým rokem členem činohry Národního divadla a na jeho scéně ve Stavovském divadle už pár let září ve své dosud nejvýraznější roli Antona Hofmillera v dramatizaci Zweigova románu Netrpělivost srdce.
Bylo vám jen čtyřiadvacet, když jste získal angažmá na první scéně. Jak se vám to tehdy jako mladičkému neznámému herci povedlo?
Ve třeťáku na JAMU jsem začal hostovat ve Stavovském divadle v představení Sněhová královna. V té době odcházel z divadla Vojta Dyk a Zoja Mikotová, režisérka toho představení, která mě znala ze školy, mi nabídla, abych do toho představení za Vojtu naskočil. Dostal jsem se tak oklikou do Prahy, původně jsem totiž chtěl na DAMU, ale nevzali mě, protože jsme se spolužačkou přišli z ostravské konzervatoře a na DAMU tenkrát asi chtěli „nepopsané“ lidi. Otec mě přemluvil, ať ještě zkusím JAMU, a tam už jsem se dostal. Díky Zojce jsem tak nakonec do Prahy přece jen přišel a rovnou do Národního divadla. Po Sněhové královně jsem tam měl ještě asi dvě hostovačky, ale stejně mě vůbec nenapadlo, že přijde i nabídka do stálého angažmá. Bral jsem Národní spíš jako skvělou zkušenost.
Nerozklepala se vám kolena, když jste v Národním potkal takové herecké legendy, jako sou František Němec nebo Iva Janžurová?
Samozřejmě. Byl jsem z toho minimálně první sezonu dost nervózní. Když jsem do Národního přišel, bylo nás tam mladých jen pár, snad jen Pája Beretová, Jana Pidrmanová a já. Jinak téměř samé známé herecké osobnosti. Ale vést s nimi na jevišti dialog nebo s nimi sedět v šatně byl zážitek. Všichni mě navíc podporovali, nebyl nikdo, kdo by mi naznačoval, že mezi ně nepatřím nebo že jsem na Národní moc mladej… Pak přišel nový umělecký šéf Dan Špinar a s ním i dost mladších kolegů. Začal jsem dostávat víc příležitostí a Národní divadlo se pro mě stalo místem, kde už jsem se cítil víc mezi svými.
Éra Dana Špinara v Národním právě končí, umělecké vedení se po sedmi letech opět promění. Do čela činohry se postaví režijní duo Skutr. Jak jste se tu informaci přijal?
Všichni jsme čekali, že Dan ještě ty dvě sezony, které mu zbývaly do konce mandátu, ve funkci vydrží, ale situace je, jaká je. Já mu teď hlavně přeju, aby byl spokojený a zvládnul všechno to, čím bude v blízké době procházet. Jen je mi líto, že jeho éra nebude dokončena, že nedojdeme až tam, kam se původně dojít mělo. Ale na Skútry se moc těším, měl jsem s nimi možnost spolupracovat na Kytici v Národním divadle a nejnověji na představení Bouře na Letních shakespearovských slavnostech. Vím, že za nimi budu moct přijít s jakýmkoli pracovním nebo osobním problémem a myslím, že by mohli soubor udržet v dobré kondici a rodinné atmosféře.
Jak jste vycházel s Danem Špinarem? Co vám stačil předat?
Hlavně dal nám mladším šanci. Národní pak stálo nějakou dobu víc na nás, třicátnících a čtyřicátnících, než na osobnostech, na které byli do té doby diváci zvyklí. Dan si dovolil věci, na které si dřív šéfové v Národním netroufli. Určitě to části publika vadilo, ale možná jsme na druhou stranu našli nové, mladší diváky. Osobně jsme si s Danem nebyli tak blízcí, abychom spolu třeba zašli na pivo, ale jako režisérovi jsem mu rozuměl, věděl jsem, co chce, a byl jsem rád, že ze mě dokáže dostat něco, co bych od sebe já, ale ani mé okolí tak úplně nečekalo.
V Národním divadle nyní hrajete snad v desítce rolí, z nich největší i nejvýraznější je Anton Hofmiller ve Zweigově Netrpělivosti srdce. Znal jste román, podle kterého hra vznikla? Jak jste si ho pro sebe přečetl?
Když mi Dan Špinar nabídl roli Antona, knihu jsem neznal. Řekl mi, ať si ji přečtu, a připravil mě na to, že nepůjde o jednoduchou roli a že dvě hodiny neslezu z jeviště. Zpětně lituju, že jsem se k románu Netrpělivost srdce nedostal dřív, na JAMU nebo už když jsem končil konzervatoř. Možná bych se pak v některých životních situacích choval trošku jinak, dovedl bych si stát za svým názorem, nenechal se psychicky vydírat a víc bych naslouchal svému vnitřnímu hlasu. Knížku bych doporučoval všem lidem, ale zvlášť těm dospívajícím. Umět říkat ne, držet si svou komfortní zónu, nenechat se vysávat okolím a necítit falešný soucit k druhým, to jsou přece nesmírně důležité věci. Mám pocit, že jsem s tím románem a představením dospěl i já sám.
Proměnila se hra Netrpělivost srdce za ty tři nebo čtyři roky, co ji uvádíte? A změnil se nějak i způsob, jak svou roli hrajete?
Určitě ano. Hraje se mi to čím dál lehčeji a cítím se na jevišti daleko uvolněnější než při prvních reprízách. Nacházím si nové nuance jednotlivých vět i situací, nebojím se je už trošku pozměňovat a reagovat i na podněty svých kolegů. Víc improvizujeme, zvlášť s Vladimírem Javorským, který hraje postavu pána z Kekesfalvy. Myslím, že herci obecně s každým dalším představením rostou. Naučí se líp reagovat na diváky, vnímat jejich energii a vytušit, co je zajímá víc a co míň. Taky už se snažím nevkládat do svého hraní tolik energie, nebýt jako buldozer, snažím se to víc „umyslet“ hlavou a opravdu příběh autenticky prožít.
Zmínil jste Vladimíra Javorského, se kterým jste v Národním účinkoval i v mé oblíbené inscenaci Spalovač mrtvol. Jaký je Vladimír jako herecký partner?
Vladimír je takové věčné dítě, v běžném životě působí uzavřeně a jen si v klidu pije ten svůj čajíček… Ale jakmile začne hrát, je fascinující. Při Spalovači jsem opravdu až smíchy plakal, když Vladimír začal zkoušet nějakou scénu. Vždycky si s sebou přinesl rekvizitu a režiséra i nás kolegy na jevišti nutil na tu rekvizitu reagovat. Jednou si třeba dotáhnul fukar na listí a začal na nás tím přístrojem fučet. (smích) Jindy se při zkoušce plazil po zemi, pak třeba přišel na jeviště jen v trenkách… Je to nesmírně inspirativní člověk, zbožňuju ho.
Z toho, co říkáte, trošku cítím, že by se vám líbilo komornější hraní. Netáhne vás to na menší, kontaktnější scény?
Už na škole jsem si říkal, že na jednom místě nikdy nebudu víc než deset let. V Národním jsem jedenáctým rokem, i když poslední dvě sezony jsme pořádně nehráli. Takže ano, říkal jsem si, že bych mohl zkusit menší divadlo. A v tomhle přemítání přišla nová zkušenost s režisérem Honzou Fričem. Na Nové scéně teď uvádíme představení Otec hlídá dceru, při kterém jsme od diváků asi tak daleko, jako jsme my dva teď. Tenhle způsob herectví jsem si vyzkoušel poprvé, hodně jsem se s tím trápil, naučil jsem se asi dost věcí, ale zároveň jsem si uvědomil, že se svou výškou, hlasovým fondem a stylem hereckého prožitku to budu mít na menších scénách složité. Kolegové i režiséři mi při hraní často říkají: „Uber, nebuď taková střela!“ (smích)
To je zvláštní, na mě působíte až „neherecky“ klidně a vyrovnaně.
Ale když vejdu na jeviště, jedu na dvě stě procent. Vstoupí do mě obrovská energie a mám pocit, že když do hraní nedám všechno, tak to nebude dobře. V menším divadle se musí herec umět ukočírovat. Je třeba být co nejpřirozenější, spíš nehrát, což je pro mě hrozně zvláštní. V průběhu komornějšího představení tedy musím pořád myslet na to, abych ubíral a ubíral…
Takže Národnímu divadlu možná dáte brzy vale.
Chci si i v divadle vyzkoušet různé polohy a jsem ještě ve věku, kdy bych to asi zkoušet měl. V Národním za určitý počet let v angažmá dostanete diplom. Za pětadvacet let, za třicet let… První diplom obdrží herec za dvacet let v angažmá. Tak k tomu bych dospět nechtěl. (smích)
Docela hodně se věnujete audioknihám. Co bylo při načítání té poslední, opět Zweigovy Netrpělivosti srdce, nejtěžší?
Technicky asi hlavně to, jak při četbě na jeden hlas odlišit vedlejší postavy, které v divadle hrají Vladimír Javorský, Pavla Štorková a Vladislav Beneš. Nakonec jsme to vymysleli tak, že kadence mluvy vedlejších postav je mírně jiná než u Antona. Taky jsem se snažil co nejvíc si vybavit, jak své repliky kolegové na jevišti odříkávají, ale i jak se při tom tváří, jak ty věty prožívají. Nejvíc se mi asi vybavovala kadence ženské hrdinky Edity, protože s Pavlínou Štorkovou máme ve hře nejvíc replik. A u postavy, kterou představuje Vladimír Javorský, mi zase pomáhala ta zvláštní energie, která z Vladimíra jde, ta jeho pavoučí síla, se kterou si vás jako diváka pomalu namotává…
Stefan Zweig, autor Netrpělivosti srdce, po anšlusu Rakouska burcoval proti nastupujícímu fašismu, přednášel a psal články o hrozbě válečného konfliktu. Vy nyní hrajete ve hře podle jeho románu – a svět se zdá být po osmdesáti letech ve stejné situaci. Jaké emoce ve vás vzbuzuje to, co se děje na Ukrajině, a jak to ovlivňuje vás jako herce?
Cítím obrovský smutek, zmar, vůbec nevím, co si s tím počít. Ale myslím, že divadlo by na tu hrůzu mělo reagovat. Měly by se uvádět hry, které divákům otevřou oči. Neztotožňuju se s tím, že do divadla by si lidi měli chodit hlavně odpočinout, i když někdy je to také potřeba. Zvlášť Národní by mělo aspoň na svých menších scénách ukazovat svět takový, jaký je. Představení Otec hlídá dceru, o kterém jsme se bavili, pojednává o vztahu rodičů a dětí. Otec, kterého hraju, přemítá, jaký bude svět, až jeho děti vyrostou, co po něm zbude, co dětem zanechá. Pronáší se tam taky doslova: „Máme se snad všichni připravovat na válku?“ Tohle bude docela psychická nálož pro nás herce i diváky, zrovna dnes to hrajeme poprvé od začátku válečného konfliktu.
V době, kdy pár set kilometrů od Prahy válka zuří doopravdy, se asi taky díváte jinak na roli, kterou máte v seriálu z vojenského prostředí 1. mise. Obstál by váš seriálový hrdina Honza Rubeš v pekle, které zažívá Kyjev nebo Charkov? A obstál byste vy?
Honza Rubeš by to zvládnul. To je cílevědomý kluk a práce lékaře, určeného pro nasazení ve válečném konfliktu, je vlastně jeho sen. Ale já jako Radúz Mácha bych ve válce neobstál docela určitě. Vůbec bych neustál situaci, kdy bych měl držet zbraň a mířit na nepřítele. A stisknout spoušť, to už bych vůbec nedal. Na vojně jsem nebyl a nedovedu si představit, že bych byl povolán do armády a měl jít bránit svou zem. Obdivuju všechny Ukrajince, kteří to dokážou, sláva Ukrajině! Hrát si na vojáčky v seriálu je fajn, ale opravdu to prožívat musí být nesmírně těžké. Když jsme seriál natáčeli, vůbec by mě nenapadlo, že se někdy válka téměř dotkne našich hranic. A že jeden psychopat může zasáhnout do života lidí v celé Evropě.
1. mise je váš první seriál?
Těsně po nástupu do angažmá jsem hrál v Cestách domů, tohoto seriálu jsem byl součástí celé dva roky a říkal jsem si, že už bych do něčeho tak dlouhodobého nešel. A vidíte, stejně jsem šel… Asi jsem se prostě nenaučil říkat ne – jako ten můj Anton Hofmiller v Netrpělivosti srdce. (smích) Korona a rodina vás snadno donutí přehodnotit rozhodnutí.
Dá seriál herci i něco víc než finanční polštář?
Ano, myslím, že je fajn oťukávat se před kamerou, dodá vám to víc sebevědomí. A jsem rád i za lidi, které jsem při seriálu potkal, především pak za kolegy, které jsem neznal. Vždycky jsem toužil kombinovat různou hereckou práci. Nahrávat audioknihu, zkoušet v divadle a k tomu ještě pracovat před kamerou, to je můj splněný sen. Samozřejmě by bylo ještě lepší dělat i pro televizi něco, co má smysl. Hrozně mě láká kvalitní televizní minisérie, s pořádným scénářem a s rozpočtem, který by umožnil při natáčení nespěchat.
Vaší manželkou je sólistka baletu Národního divadla Marta Drastíková. Oba máte určitě svou práci rádi – taky ale máte dvě děti. Musí to být složitá logistika, sladit termíny svých zkoušek a vystoupení, aby děti netrpěly. Jak jste na to s Martou šli?
Moje žena je teď podruhé na mateřské a s šéfem baletu se už dohodla na ukončení kariéry. Ale je pravda, že do té doby to bylo ohledně malé Matyldy a koordinace hlídání vážně složité. Střídali jsme se, jak to šlo, a někdy jsme si dceru předávali třeba i v šatně před představením. Ale střídali jsme se taky na mateřské. Když se Marta po narození Matyldy vracela na pódium, zůstal jsem s dcerou tři čtvrtě roku doma… My jsme na těžkosti zvyklí. Léta jsme se s ženou vídali jen jednou měsíčně na pár hodin.
Celý rozhovor s Radúzem Máchou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
