Štěstí bych pro kariéru neobětovala, říká herečka Denisa Barešová

Každý si asi prošel nějakými partnerskými rozchody. Vybavily se vám při natáčení série ty vaše?

Můžu říct, že moje rozchody byly hodně jiné. Naši hrdinové se dostanou mnohem dál, než jsem se kdy dostala já. Nemám děti a nikdy jsem neměla tak dlouhý vztah jako seriálová Denisa. Při natáčení jsem se snažila hrábnout si i sama do sebe, ale situace, které v seriálu nastávají, byly úplně jiné než ty, ve kterých jsem se sama ocitla.

Seriálové postavy mají vaše křestní jména. Jan Nedbal hraje Honzu, vy Denisu. To ke ztotožňování herců s rolemi přímo svádí.

Stejně jako hrdinové se jmenujeme z jiného důvodu. Seriál vznikal tak, že nám vždy režisér nastavil určité mantinely a my měli na dané téma improvizovat. Tak se vlastně rodil text hry. Nebylo to snadný, s Honzou jsme často zadání naplňovali jen obtížně, třeba konflikty, k nimž mělo mezi námi dojít, jsme museli vytvářet uměle. Vždycky jsme totiž dokázali skrze pochopení druhého dojít k nadějnému kompromisu, udělali jsme přesný opak toho, co po nás režisér chtěl. V tom to bylo i zábavný, člověk se snažil vybočit ze svého způsobu vidění světa a musel z fleku jednat jinak, než by jednal sám.

Denisa Barešová: „I já jsem si přála dostat někdy Thálii nebo Českého lva. Ale nikdy jsem se za tím nehnala, protože to je podle mě cesta do pekel.“|foto:Zuzana Panská

Denisa je ambiciózní studentka AVU, má spoustu plánů a projektů, což ovlivňuje její partnerský vztah. Není ani v tomhle seriálová Denisa podobná Denise Barešové? Nekomplikuje „debilní umění“, jak zazní z úst Honzy na adresu Denisiných konceptů, i váš osobní život?

Seriálová Denisa je fakt někdo úplně jiný než já. Taky jsem ambiciózní i cílevědomá, ale ne tak, abych šla přes mrtvoly. Chci v herectví něčeho dosáhnout, chci se posouvat dál, ale asi bych šťastnej osobní život pro kariéru neobětovala. Na rozdíl od seriálové Denisy nejsem momentálně v žádném vztahu, nemám, jako ona, dítě, ale určitě bych si to pro sebe do budoucna přála. Až to tak jednou bude, rozhodně bych nechtěla pracovat na úkor své rodiny. V téhle situaci bych se nerada přistihla.

Hned na začátku seriálu zazní z úst hrdinů jejich teorie, proč jejich vztah nedopadnul. Jak byste na tu otázku odpověděla vy? Proč to Denise a Honzovi nevyšlo?

Myslím, že ti dva spolu být neměli. Jejich vztah nevydržel, protože nedokázali najít kompromis mezi prací a rodinou, ale ani sami mezi sebou. Zajímá mě, co si o tom budou myslet posluchači. Konec seriálu totiž vyznívá tak, že by se Denisa s Honzou mohli dát zase dohromady, ale doufám, že posluchač vycítí, že by to bylo špatně. Že se k sobě vracet nemají.

Čtěte také

Herečka Denisa Barešová: Do pracovních mailů se podepisuji Denda

Řekla jste, že se s Denisou v podcastu Rozchod těžko ztotožňujete, protože jste nikdy nebyla v její situaci. Co vaše vdané kolegyně nebo kamarádky? Řeší podobné problémy jako Denisa?

To řeší strašně moc mladých lidí a je dobrý na to upozorňovat. Každý je dneska nějak ambiciózní, ženy chtějí i s dítětem pracovat, často ale nemají peníze na chůvu, jsou pořád doma, zatímco jejich partneři jsou zase pořád v práci. I když má jeden pro toho druhého pochopení, v určitý moment se prostě ten kyblík naplní a musí se vylít.

Seriálová Denisa touží po ocenění své práce, je nominována na Cenu Jindřicha Chalupeckého a dost se upíná k tomu, že nominaci promění. Vy jste loni obdržela Cenu Thálie pro umělce do 33 let, jako jedna z nejmladších hereček v historii. Jak moc jsou ceny důležité pro vás?

I já jsem si přála dostat někdy Thálii nebo Českého lva. Ale nikdy jsem se za tím nehnala, protože to je podle mě cesta do pekel. Což jsem chtěla propašovat i do seriálu. Denisa po ceně doslova prahne a to je podle mě hodně nebezpečný. Vidím to i u některých kolegů. Cítí se zhrzeně ještě dřív, než se vůbec nějaké té nominace dočkají. Já jsem moc ráda, když někdo ocení moji práci, hrozně si toho vážím, ale je to pro mě jen nadstavba, třešnička na dortu. Když mi přišel dopis, že mi dají Thálii, byla jsem hrozně překvapená.

Nečekala jste to – jako to nikdy nečekal Karel Gott…

Vůbec jsem to nečekala. Tahle bejby Thálie, jak ceně pro umělce do 33 let říká Tereza Dočkalová, se uděluje bez nominace. Takže to přišlo bez výstrahy. Když jsem rozlepovala obálku, myslela jsem si nejdřív, že mám nějakej průšvih, že jsem třeba něco nezaplatila. A pak jsem si zase říkala, že je hodně kolegů kolem třiceti, kteří toho dokázali víc než já. Že si to nezasloužím. Prostě tomu přijetí Thálie předcházela z mé strany docela dlouhá doba zpochybňování.

„Zjistila jsem, že mi nevyhovuje hrát patnáct a víc představení v měsíci. Vadilo mi, že se kvůli divadlu nemůžu utrhnout a odjet s kamarády na týden pryč. Jasně, to je ta daň za stálé angažmá.“|foto:Zuzana Panská

Thálii jste převzala v Národním divadle, kde jste svou kariéru vlastně odstartovala – jako dvanáctiletá v Pitínského inscenaci Babičky. Tomu říkám divadelní debut! Jak se to seběhlo?

Od dětství jsem chodila do Dismanova rozhlasového dětského souboru, odkud nás posílali na různé konkurzy a castingy. A mě jednou vyslali na konkurz do Národního. Vůbec jsem netušila, kdo je Jan Antonín Pitínský, a o Babičce jsem věděla leda to, že ji napsala Božena Němcová. Konkurz jsem vyhrála, spolu s Maruškou Tučkovou, která později vystudovala UMPRUM a je performerkou – shodou okolností dostala i tu Cenu Jindřicha Chalupeckého. (smích) Trošku jsem se bála, že mi rodiče divadlo nedovolí, aby mi ve škole neujel vlak, jak se doma často omílalo. Ale nakonec svolili, Babička se hrála asi čtyři roky a mně teprve teď dochází, jaké jsem měla štěstí. Čtyři roky jsem hrála s Vlastou Chramostovou, mohla si s ní povídat, byl to pro mě hrozně silnej zážitek.

Z hlediště, kam jste asi jako malá někdy usedla, jste se přesunula na jeviště. Divadlo z jiné perspektivy.

Jako malá jsem byla párkrát v Národním na představení, ale moc si je nepamatuju. Určitě mě to strašně vytáčelo, protože to bylo dlouhý a nudný. (smích)

Jak jste se v Národním, vlastně jako dítě, vyrovnávala s trémou?

Bylo to určitě jednodušší než dneska. Jestli jsem tenkrát cítila nějakou trému, tak to byla dobrá tréma, takové to těšení, jako na Ježíška. S nepříjemnou trémou, s nervy a stresem, jsem se setkala až později. A spíš mimo divadlo, před zkoušením nebo před maturitou.

Ani teď jako herečka trému necítíte?

Vlastně až teď po pandemii, kdy se po dlouhých měsících znovu začalo hrát. Musela jsem si oprášit některé role, což nebylo vždycky jednoduchý. Třeba když jsem se po roce a půl vracela ke hře, která se ještě nestačila usadit a jako herečka jsem ji neměla pod kůží. Současně se při oprašování zapomenutých rolí může přihodit, že se vám vrátí i doba, kterou jste zažívali při zkoušení té hry. Střetne se to s osobním životem, protože se vracíte i k něčemu, k čemu už se vám vracet nechce. A co už máte vyřešené.

Jako Marcela v seriálu Kukačky|foto:ČT

Jak moc herec zapomene text po roce a půl nucené přestávky?

Záleží na tom, jak dlouho jste hru před pauzou hrál. Něco si stačí jen znovu přečíst. Naproti tomu třeba hru Na Větrné hůrce, kterou jsme uvedli jen asi pětkrát, jsem si musela hodně osvěžit. Za tak málo repríz se mi ještě nestačila zapsat do hlavy.

Pokud vím, nikdo z vaší rodiny k umění neinklinoval – jak se stalo, že vás rodiče už v osmi dali do dismančat? Byla jste za „herečku“ už jako malá?

Celé to začalo tak, že jsem jednu svou kamarádku doprovodila na konkurz. Dopadlo to tak, že já uspěla a ona ne. Tak jsem přičichla k divadlu a ještě na gymnáziu jsem zkusila DAMU. Potřebovala jsem nějaký odborný feedback, abych věděla, jestli má smysl herectví dál pokoušet. A na tu DAMU jsem se dostala, navíc do super ročníku Darii Ullrichové a Jana Nebeského. Takže jsem zároveň měla individuální plán na gymplu a k tomu dělala prvák na DAMU.

Vaším pedagogem byl Ladislav Mrkvička. Kdo další vás učil?

V prvním ročníku jsme měli Daniela Špinara, který se pak stal uměleckým šéfem Národního divadla, to byl skvělý pedagog. Stejně jako Petra Špalková, kterou jsem obdivovala i jako herečku. A když odešel Daniel, dostal nás na starost pan Mrkvička. Cítila jsem k němu hlubokou úctu, všichni jsme ho zbožňovali. Spoustu nás toho naučil a zároveň k nám byl hrozně laskavej. Na školu docházel úplně do poslední chvíle, i když už byl hodně nemocný. Drželo ho to nad vodou. Každý minuty a vteřiny s ním si vážím.

Podobně jako vy mluví řada jiných herců, které učil. V čem byl jako pedagog tak výjimečný?

Bylo na něm skvělý, že i s těmi obrovskými životními a profesními zkušenostmi s námi jednal jako se sobě rovnými. Věřil nám a vedl nás k tomu, abychom byli v řemesle poctiví a jako herci upřímní. Může to znít jako pedantství, ale dokud jsme nebyli přirození v každé větě textu, tak nás prostě nepustil dál. Nebyl ale zlej ani nepříjemnej, měl takovou poklidnou metodu. Moc toho nenamluvil, ale co slovo, to kapka zlata.

Vaše divadelní působení je spjaté se Švandovým divadlem. Loni jste ale angažmá po třech letech ukončila. Nešlo už skloubit s natáčením?

Určitě i to byl důvod. Já nastoupila do Švanďáku hned po škole a byla jsem za to hrozně vděčná. Angažmá v Praze, to se herci čerstvě po DAMU nepřihodí jen tak. Rozhodně jsem se nechtěla stěhovat jinam, ač nás vedli k tomu, abychom hned po škole nastoupili na oblast – vyhrát se a získat zkušenosti. Ale já byla ráda za Švandovo divadlo, i když jsem věděla, že si k němu musím najít cestu. Když to teď zpětně reflektuju, cítila jsem se vlastně po celou dobu angažmá nešťastná, ještě před pandemií jsem přemítala, jestli je to místo pro mě. Pak začaly lockdowny a já pocítila úlevu, že do divadla chvíli nemusím. Ne že by se mi tam stalo něco traumatizujícího, ale byla jsem ráda, že odpočívám. Když jsem se pak po roce a půl do Švanďáku vrátila, začalo přicházet víc a víc nabídek na filmování a bylo stále jasnější, že to nepůjde s divadlem dohromady.

Protagonisté podcastu Rozchod Denisa Barešová a Jan Nedbal|foto:Barbora Linková

Kolize termínů ale řeší leckterý herec – a zdaleka ne každý je kvůli tomu na volné noze.

Já prostě zjistila, že mi nevyhovuje hrát patnáct a víc představení v měsíci. Je mi nepříjemný, když přijde ferman na měsíc dopředu a já musím podle dat představení rušit práci nebo i nějaké osobní plány. Vadilo mi, že se kvůli divadlu nemůžu utrhnout a odjet s kamarády na týden pryč. Jasně, to je ta daň za stálé angažmá. Spousta herců asi zvládá celý den točit a pak večer odehrát představení. Ale mě tenhle model vyčerpává a hlavně mě vždycky štvalo, že jsem nemohla dělat svoji práci na sto procent. Tak jsem se rozhodla, že dám výpověď a uvolním místo někomu, kdo angažmá využije lépe a bude mu sloužit víc než mně. Hrozně se mi pak ulevilo.

V dubnu přijde do kin nový film Promlčeno režiséra Roberta Sedláčka. Premiéru si ale už odbyl – na festivalu v Los Angeles. České filmy se v zahraničí prosazují obtížně. Proč je Promlčeno výjimkou?

Musím říct, že jsem celý film ještě neviděla. Ale moc mě zajímá, jak to dopadlo. Natáčení bylo hodně náročný. S Robertem se znám, už jsme spolu dělali na třetím projektu. Trochu mě nejdřív vyděsil žánr – psychologický thriller. Bála jsem se, jestli si nehrajeme na něco, co v Česku nemá tradici a co neumíme. Ale máte pravdu, že Promlčeno se už promítalo leckde, film dostal i nějaké ceny. Třeba se nám to fakt strašně povedlo. Kdo ví?

Na filmy máte štěstí. Výraznou úlohu jste měla i v předchozím Sedláčkově dramatu Jan Palach, kde jste hrála Helenu Zahradníkovou, Palachovu tělesně postiženou kamarádku, snad i snoubenku. Jak jste jako herečka šla na tuhle tajemnou postavu?

Měli jsme s Robertem herecké soustředění, ještě s Kristínou Kanátovou, která hrála Evu Bednárikovou. Řekli jsme si, že si příběh toho zvláštního trojúhelníku vytvoříme po svém, že asi nebude úplně dobrý opírat se jen o vzpomínky pamětníků, to by se nám celé rozpadlo. Nikdo pořádně neví, jak to mezi Palachem a Zahradníkovou bylo, jestli byli jen přátelé nebo i něco víc. Ví se jen, že spolu ve Všetatech vyrostli a že se Palach o Helenu jako postiženou staral. Ale pak je tu Eva Bednáriková, kterou volal Palach na smrtelné posteli… Ve filmu jsou vzájemné vztahy těch tří vylíčeny tak, aby si sami diváci rozhodli, jak to mezi nimi možná bylo.

Helena Zahradníková pořád žije. Setkala jste se s ní?

Osobně ne, ale po premiéře Palacha mi přišla esemeska od její dcery. Psala, že se na Palacha dívaly s maminkou. Prý byla ráda, že po ní zbyde taková filmová vzpomínka. Ve filmu se jí spousta věcí nelíbila, ale prý i tak děkuje.

S Natálií Císařovskou se chystáte natočit další zajímavý příběh z nedávné české historie. Přiznám se, že o Andree Absolonové, hlavní hrdince připravovaného filmu Její tělo, jsem nic nevěděl.

Andrea a její mladší sestra Lucie byly v devadesátkách české skokanky do vody. Andrea pětkrát vyhrála mistrovství republiky a kvalifikovala se i na olympiádu v Atlantě. Pak si ale přivodila těžký úraz páteře, do Atlanty nakonec neodjela a se sportem musela skončit. Záhy nato začala točit porno a byla v té branži velmi úspěšná. Jenže pak jí našli nádor na mozku a v sedmadvaceti na rakovinu zemřela. Brutální příběh, co? A právě o sestrách Absolonových budeme s Natálií vyprávět. Postavu Andrey vytvoří Natálie Germani, já hraju Lucii. Silný je, že právě Lucie Absolonová nás na sportovní část filmu připravuje.

Z natáčení snímku Jan Palach. Herci Denisa Barešová a Viktor Zavadil|foto:Cinemart

Takže se učíte skákat do vody? Trochu nebezpečné, ne?

Na samotné skoky z věže, třeba z deseti metrů, máme dublérky, ale ten film se nejmenuje Její tělo nadarmo. Musíme mít vymakané postavy, takže plaveme, skáčeme na trampolínách, trénujeme. Je to super, i když náročný. Zrovna totiž zkouším v Dejvickém divadle, do toho občas přijde nějaká audiokniha, k tomu jsme se s novou televizní sérií Podezření podívali na Berlinale… Dny pro mě teď mají asi čtyři pracovní fáze.

Podezření odvysílá Česká televize, jiná série, Guru, už má po premiéře. Vznikla na motivy událostí kolem duchovního mistra Jaroslava Dobeše alias Guru Járy. Máte tam drobnější roli přítelkyně hlavní hrdinky, kterou hraje Anna Fialová. Určitě jste přemýšlely o pozadí téhle kauzy. Co podle vás vedlo ženy k tomu, že se dobrovolně podřizovaly sexuálnímu násilí?

Tak v první řadě to necítily jako zneužívání. Staly se členkami komunity, věřily jí a cítily v ní oporu. Spousta těch žen byla znásilněna v hypnóze, ve stavu změněného vědomí. Některé si to ani nepamatovaly, jiné trauma prostě vytěsnily. A další zase byly schopné uvěřit čemukoli, sklon k fanatismu měly prostě někde v sobě. Ze série Guru si já osobně odnáším zjištění, jak strašně obtížné je podobné případy znovu otevírat. Nejen pro kriminalisty, ale hlavně pro oběti, které si musí projít sekundární viktimizací, znovu o svém traumatu všem kolem vyprávět a znovu od někoho poslouchat, že si za to můžou samy. Mám pro ty ženy pochopení a cítím jejich bolest. To, čím si prošly, muselo být strašný.

Celý rozhovor s Denisou Barešovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.