Septem dies. S Davidem Ebenem o hudebním světě studentů pražské univerzity v letech 1360–1460

V  šedesátých letech 14. století došlo vlivem konsolidace pražské univerzity ke zlepšení podmínek pro vznik specifické studentské kultury. Jaká byla její podoba, co zahrnovala?

Univerzitní prostředí bylo především mezinárodní. Je třeba si uvědomit, že v  tomto směru se otevření oken do Evropy Karlovi IV. skutečně podařilo. Za studiem na pražské univerzitě sem proudili studenti jak z okolních zemí – ze Saska, z Polska, Bavorska, Uher –, ale i ze vzdálenějších končin – z Lotyšska, Litvy, ze Švédska. Dá se předpokládat, že každý ze studentů si přinesl i určitou tradici ze své domoviny. A ty se zde potom dále obráběly a proměňovaly se. Jednak se sem tímto způsobem dostával repertoár z jižního Německa, ale také se v Praze provozovala francouzská polyfonie moderního střihu. Toto všechno tvořilo pestrý obraz hudebního života, který tu mohl zaznívat.

Co konkrétně na albu Septem Dies uslyšíme?

Univerzitní koleje byly společenstvím církevním. I proto měli studenti-klerici povinnosti liturgické, které probíhaly v kaplích jednotlivých kolejí. Věnovali se tedy liturgickému repertoáru. Ale vedle toho tu byla řada dalších příležitostí, společenských setkání a podobně, kdy mohla přijít ke slovu i jiná hudba – světská nebo duchovní moralistní, která nebyla tak úzce svázána s liturgií.

„Univerzitní prostředí bylo především mezinárodní. Je třeba si uvědomit, že v  tomto směru se otevření oken do Evropy Karlovi IV. skutečně podařilo,“ říká David Eben|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Ovšem univerzitní autority prý nerady viděly, když se studenti věnovali světské hudbě.

Tyto záležitosti regulovala statuta jednotlivých kolejí, jež určovala poměrně pevná pravidla, která měla studenty vést k serióznímu studiu a k mravnému životu. Věci, které se do tohoto obrazu nehodily, byly tudíž zakazovány. Také volný čas studentů měl sloužit morálně nezávadným činnostem, ke kterým patřila i hudba. Zapovídalo se však zpívat lascivní texty. Ale ve školských pramenech nalezneme i takové záznamy. Jeden z nich se objevuje i na naší nahrávce: jde o píseň Vzel ďábel babu na plece, která je velmi odlehčeného charakteru.

Jaký repertoár se v pražském univerzitním prostředí provozoval?

Byl to repertoár liturgický, především chorální, společný pro univerzitu i pražskou diecézi, protože obě byly propojeny osobou arcibiskupa. Kromě toho tu fungovala polyfonie, vícehlasá hudba, jež byla částečně již zmíněného francouzského střihu. Díky univerzitě se v Praze již vytvořilo zázemí, které bylo schopno tuto hudbu přijímat i provozovat. Byly to také duchovní písně, tedy nový repertoár poetický, často mariánsky zaměřený, ale objevovaly se i texty, které se například zabývaly i nepříliš záviděníhodným postavením studentů. Ani vynikající vzdělání nezaručovalo, že si mohli žít blahobytně.

Kdo všechno se na přípravě alba podílel?

Album je společným produktem několika lidí. Na začátku stála práce Jana Ciglbauera, který dal dohromady celou tu skládačku pramenů a také repertoár písní. Pak do hry vstoupili další – Lenka Hlávková, která se zabývala vícehlasými skladbami, já jsem pak doplnil repertoár chorální. Z těchto tří zdrojů se složil celkový obraz a vlastně celá dramaturgie nahrávky. Pokusili jsme se zrekonstruovat liturgický týden univerzitního studenta, kdy každý den je věnován určitému tématu. Pondělí je například věnováno liturgii za zemřelé a za dobrodince koleje, čtvrtek tématu eucharistie čili Božímu tělu, sobota je tradičně mariánská, a tak podobně.

Při liturgii se nepoužívaly instrumenty, ale jinak byly tolerovány tiché klávesové nástroje na rozdíl od dechových, které statuta výslovně nedoporučovala. Na albu hraje Corina Marti na clavisimbalum. Co je to za nástroj?

Je to drnkací nástroj, jakýsi subtilnější středověký předchůdce cembala.

Schola Gregoriana Pragensis se vedle interpretace gregoriánského chorálu věnuje i hudbě 13. až 15. století. Objevili jste během přípravy tohoto alba něco nového, překvapujícího?

Myslím, že překvapivý je celý univerzitní hudební život sám o sobě. Důležitá skutečnost, kterou bychom touto nahrávkou rádi sdělili, je, že studenti zpívali, že byli zapojení v každodenním hudebním provozu. A škála jejich repertoáru byla velmi široká – od jednohlasých liturgických zpěvů až ke světským písním. Právě v nich občas s jistou hořkostí nahlížejí na nesnáze adeptů univerzitního vzdělání: „I kdybys byl ve všech vědách ten nejučenější, tak to vše za nic nestojí, když za to žádných peněz nemáš.“