Anarchistou v kapitalismu. Policisté, krysy, děti a… Banksy

Takovým nezbedníkům anarchistické ražby by nejspíš slušelo věčné mládí či – míněno s banksyovskou provokativností – předčasná smrt. Třeba jako jeho předchůdci Basquiatovi. Zárukou toho, že to s uměním myslel a myslí vážně, je právě jeho přetrvávající důsledná anonymita (srovnatelná snad jenom s The Residents), navzdory níž se stal jedním z nejznámějších a nejoceňovanějších výtvarných umělců současnosti (jeho pověstné dílo Zdegenerovaný parlament se prodalo za deset milionů liber).

Je možno vnímat Banksyho jako grafiťáka, který se navzdory (anebo díky) této anonymitě proslavil, ve významovém smyslu jako obzvláště razantního a provokujícího satirika a persiflážistu, z hlediska výrazu pak jako formálně se vyvíjejícího výtvarníka.

On sám se nebrání pohledu na svou tvorbu jako na politickou poezii. Obdivuhodně se snaží posouvat svá anarchistická východiska směrem k odpovědnosti a profilovanosti svých sdělení, pro něž užívá nyní i komplexnějších výrazových prostředků, zahrnujících streetartové a urbánní projekty. Kapitalismus je pro něj coby anarchistu jednou z nejhorších věcí, která lidstvo postihla. Známá jsou i jeho slova: „Pozvednout v západní demokracii hlas a dovolávat se věcí, v něž nikdo jiný nevěří – jako je mír, spravedlnost a svoboda –, si žádá značnou dávku odvahy.“

Banksyho díla jsou náležitě cool, anarchisticky ostrá, jiná ve své empatičnosti až jímavá|foto:Instagram - banksy

Sprejovaná forma graffiti se začala objevovat již počátkem šedesátých let ve Filadelfii a následně „infikovala“ i New York. I přes represi v letech osmdesátých se dokázali prosadit umělci ze zpětného pohledu natolik výrazní jako Keith Haring či Jean-Michel Basquiat, v projevu expresivnější či stylizovanější než následný Banksyho útočný realismus pouličních maleb. Právě ten jej ale dovedl k větší adresnosti a sdělnosti děl, nastříkávaných přes šablonu, kterou koncem milénia začal používat i u svých obrazů.

I u nás nyní vyšla Banksyho monografie, vydaná nakladatelstvím Euromedia Group v edici Universum. Jakkoli je text fotografky a novinářky Alessandry Mattanzaové spíše apologetický až obdivný, z hlediska pronikání do výtvarné podstaty Banksyho tvorby a jejího zařazení do kontextu spíše plytký, to důležité je zachyceno: umělcovy pohnutky a vývoj, motivický rejstřík a ikonografie.

Kapitalismus je pro Banksyho coby anarchistu jednou z nejhorších věcí, která lidstvo postihla.

Jeho pojetí krys jako souvěrců a ponížených bytostí, policistů jako reprezentantů represe a arogance, posléze pak – a stále častěji – dětí coby nositelů archetypální svobody se stalo poznávacím znamením pouličních děl, objevujících se nečekaně tu v Bristolu a Londýně, jindy v New Yorku či Paříži, vesměs však vyvolávajících stále větší senzaci. Časem tak vzniká i zvláštní napětí – některá Banksyho díla jsou náležitě cool, anarchisticky ostrá, jiná ve své empatičnosti až jímavá.

Zdá se, že Banksyho pohnutkou a vnitřním příkazem je jednoduchá maxima: Nikdy neodvracet zrak. Leč objevuje se i otázka: Přestěhuje-li se taková malba do galerie či zakoupí-li ji soukromý sběratel, jde stále o pouliční dílo s jeho kontrakulturní funkcí? Banksyho tvorba tak přispívá k revitalizaci upadající role výtvarného umění ve společnosti, leč – sama sebou – i ke zmatenosti současného světa.