Režisérka Katharina Schmitt: Umělec dnes ve světě ztrácí řeč
Německá režisérka působící v Česku Katharina Schmitt a hudební skladatel Michal Rataj vytvořili binaurální rozhlasovou hru Nauka o afázii, která měla premiéru 1. září na stanici Vltava a nyní i můžete nalézt na jejím webu. Binaurální znamená, že k jejímu poslechu je potřeba nasadit si sluchátka, protože pracuje s prostorovým zvukem. Režisérka v rozhovoru prozradila, proč ji zaujala tato technologie i téma afázie, tedy ztráty řeči.
Nauka o afázii je završením trilogie, kterou jste vytvořila společně s hudebním skladatelem Michalem Ratajem. Tvoří ji ještě hry Spánkové křídlo Adelaide Carpenterové a Molyneuxova otázka. Co tato díla spojuje?
Všechna díla vycházejí z nějaké patologie hlavních postav. V Molyneuxově otázce je hlavní postavou nevidomá žena, která vede rozhovor s mužem, jenž vidí. Ústřední postavou Spánkového křídla Adelaide Carpenterové je starý muž v gerontologickém ústavu a Nauka o afázii popisuje prožívání zpěvačky, která přišla o hlas, protože afázie znamená ztrátu schopnosti řeči. V centru těchto her stojí postavy, které vnímají svět jinak kvůli tomu, že jsou fyzicky omezené. Tyto stavy se staly výchozím bodem výzkumů, které jsme společně s Michalem Ratajem prováděli. Šlo nám o to vytvořit díla, která tyto stavy zkoumají jak v textu, tak v hudbě. Dá se říct, že Molyneuxova otázka se z nich nejvíc soustředí na text a Nauka o afázii se zase nejvíc přibližuje hudebnímu tvaru.
Jak vypadala spolupráce s Michalem Ratajem?
Šlo o velmi úzkou spolupráci, kde na sebe neustále navazujeme a reagujeme. Nedá se říct, že nejprve něco napíšu a on podle toho složí zvukovou kompozici, není to oddělený, ale spíš dialogický proces tvorby, kde se snažíme o společný vývoj. Akustická složka i text a režie jsou v neustálém dialogu.
Nauka o afázii i Spánkové křídlo Adelaide Carpenterové vznikly jako binaurální rozhlasové hry. Tvořili jste je s Michalem Ratajem přímo se záměrem, že se takto natočí?
V obou případech jsme už na začátku věděli, že to chceme realizovat binaurálně. Pracuji hlavně jako divadelní režisérka, takže je pro mě přirozené brát v úvahu 3D prostor. Bylo pro mě zajímavé v nevizuálním médiu, jako je rozhlas, přemýšlet scénograficky o tom, jak se který zvuk odkud vynořuje. Šlo o moje první zkušenosti s binaurálním natáčením.
V čem bylo natáčení s binaurální hlavou jiné?
Myslím, že to je konceptuální věc, která se připravuje velmi podobně jako jiná rozhlasová hra. Jiná je však její recepce – binaurální hru je třeba poslouchat o samotě se sluchátky. Sice popisujete 3D svět, ale recepční situace je velmi intimní. Pro mě je to skvělá příležitost se touto technologií vyjádřit, pokud to dává z hlediska zvoleného tématu či hudebně-dramatického konceptu smysl.
Nauka o afázii byla uvedena i jako hudebně-divadelní inscenace koncem srpna v ostravském Dole Hlubina jako součást Dnů nové opery. V čem se liší obě provedení?
Vše jsme pro ostravskou inscenaci trochu upravili, jak text, tak hudbu, ale základ je podobný. Máme částečně i jiné obsazení. Nauku o afázii jsem inscenovala v industriálním prostoru v Dolních Vítkovicích na padesátitunové hromadě písku. Jde o jiný druh komunikativního rámce – na jedné straně máte v hledišti dvě stě padesát lidí, kteří s dílem živě komunikují, a na druhé straně je binaurální rozhlasová hra, která jde do hlavy jednoho člověka. Obě díla spolu souvisejí.
Co vás přivedlo k napsání hry o afázii?
Afázii jsem zamýšlela jako metaforu pozice umělce v dnešní době. Hlavní postava reaguje neustále na rozhlasové zprávy, jež popisují katastrofy současnosti od těch ekologických po válečné konflikty. A její virtuózní pěvecká kariéra jí připadá směšná oproti tomu, co se děje ve světě. Afázie coby ztráta schopnosti řeči či zpěvu je pro mě ve hře reakcí na hlubokou uměleckou krizi, na pochyby o významu umění.
A co pro vás představuje motiv slepoty v Molyneuxově otázce?
Slepota v Molyneuxově otázce je pro mě metaforou jiného vidění. Šlo spíš o otázku, zda obraz musí být vizuální. Udělala jsem sérii rozhovorů s lidmi, kteří se narodili nevidomí, o podobě jejich snů. Zjistila jsem, že tito lidé mají velmi obrazové sny, ale tyto obrazy se skládají z auditivních prvků a emocí, nikoliv z vizuálních prvků. Bylo pro mě fantastické zjistit, že obraz nemusí být nutně vizuální, ale že může vzniknout z jiných podnětů, což je pro rozhlas velmi zajímavé.
Ztráta řeči jako téma pro rozhlasovou hru, sny nevidomých jako námět divadelní inscenace… Patrně je pro vás výzvou popasovat se s omezením či specifičností daného média. Nemýlím se?
Je to tak. Zajímá mě výzkum těl, která se nějakým způsobem fragmentarizují nebo rozpadávají nebo jsou jinak vložena do světa. Takové postavy mě automaticky přenesou na okraj žánrů, v nichž pracuji.
Vystudovala jste pražskou DAMU, mluvíte výborně česky, jste přitom rodilá Němka a působíte na českých i německých scénách. Dá se říct, kde se cítíte víc doma?
Je zajímavé, že se na to Češi ptají víc než Němci! Nedokážu na to odpovědět, já se cítím doma tam, kde zrovna pracuji, a cítím se doma s lidmi, kteří jsou pro mě důležití. A to jsou jak Češi, tak Němci.
