Radkin Honzák: Jiří Suchý nám nic nedlužil, a přesto tolik dal!

Poprvé jsem na něj narazil na podzim v roce 1957 a od té doby jsem ho neopustil a on mě nikdy nezklamal. Málokdo ví, že jeho první písní byl reklamní popěvek na barvy a laky, který se nestal šlágrem, zatímco všechny další ano. Dokonce jsem s jejich pomocí očaroval svou ženu natolik, že si mě před šedesáti roky vzala (shodou okolností také v říjnu).

Bílá myška v deliriu, která kolem sebe vidí samé lidi, zahajovala večery v Redutě, kde jsme někdy doslova seděli na schodech a pak jsme sledovali jeho pouť vypuzovaného po Praze až do Dejvic, kde nám pomáhá snášet útrapy stáří a předvádí, jak lze projít tímto obdobím, které je v několika aspektech obtížnější než prořezávání mléčných zoubků nebo puberta, jíž se dnes už musí říkat adolescence. Když jsem se v osmdesátých letech po několika týdnech vrátil z cizích krajů, čekala mě moje dcera s dvěma lístky do Semaforu a pomohla mi tak překonat jet lag. Za odměnu jsem před časem vzal na premiéru MeToo její dceru. Celé je to příběh o muži, který nasytil humorem tři generace.

Jitka Molavcová a Jiří Suchý v hudební komedii divadla Semafor Levandule|foto:Divadlo Semafor, Dušan Dostál

Jeho situační i slovní humor obdivuji počínaje zmíněnou bílou myškou a konče souborem Kondenzovaný humor a velkolepým představením na Vltavě. Co ale obdivuji neméně, je jeho v pravém smyslu křesťanská pokora a trpělivost, s nimiž snášel všechna příkoří mocných i rány osudu. Kdysi jsem četl povídku o muži, který si nikdy nenaříkal a jedinou stížností, kterou od něj slyšeli, byla věta pronesená pět minut před smrtí: „Tak vám řeknu, že už jsem v životě viděl zdravější lidi, než jsem dneska já.“ Klaunovy hovory s Bohem svědčí o bohatém spirituálním zázemí a mohly by mnohým ukázat, že sycení duchovních potřeb není totožné s primitivní představou svíčkových bab.

Čtěte také

„Už sem zase leze ten starej legenda!“ Jiří Suchý devadesátiletý v rozhovoru s Alešem Cibulkou

Ve své generaci už nemám tolik přátel, jako jsem měl před třiceti roky, a z těch, kteří tu jsou, někteří propadají pesimismu a ptají se, nač tu vlastně ještě existujeme. Mám na to odpověď: abychom ukázali těm nastupujícím generacím, co všechno je možné přežít, abychom ilustrovali mé životní krédo, že člověk vydrží víc než zvíře, jen mu dát příležitost! A že příležitostmi život opravdu nešetřil, nešetří a nikdy šetřit nebude. Andersenova pohádka vypráví o dobrém příteli do nepohody. Ten se odvděčil hrdinovi za to, že mu umožnil důstojný pohřeb. Jiří Suchý nám nic nedlužil, a přesto tolik dal.

A zatím kolem běžel čas a mně unikly souvislosti. No nedivte se, prosím vás, v takový krásný společnosti! Děkuju. Děkuju moc!