Proměny ve světě hub. Do lesa jako do lékárny

Jeden by řekl, že se v tom vzájemně se pronikajícím světě hub a houbařů po celá léta mnoho nezměnilo, vždyť tytéž houby, které dnes konzumujeme, sbírali už naši předkové v pravěku a od středověku je pak navíc kupovali i na městských trzích. Všechny ty hřiby praváky, kozáky a křemenáče, ale i ryzce, čirůvky, smrže, bedly… Aha… a jsme u toho. Právě s bedlami je to dnes takové složité, složitější, než bývalo. Však se k tomu ještě dostaneme. V atlasech mého mládí se houbařský nadšenec mohl seznámit s informací o jedlosti leckterého méně známého druhu, namátkou čirůvky zemní, límcovky měděnkové, čechratky černohuňaté či šafránky červenožluté… Za jedlé byly považovány i na pravidelných přednáškách a demonstracích tehdy Československé mykologické společnosti. A hleďme, čas oponou trhnul a na každé z těch jmenovaných se našlo něco, co je z dnešního pohledu činí méně stravitelnými či přímo jedovatými. Nejde o otravy nijak fatální či masové, ale opatrnost je na místě.

Bedla vysoká – kdysi se jí říkalo také bedla jedlá|foto:Jaroslav Vanča

Není každá bedla jedlá

Kdysi bylo zřejmé, že najdete-li bedlu s kloboukem jako kolo od vozu a nadto s pohyblivým prstýnkem na třeni, můžete se těšit na vydatnou večeři. Jen mezi těmi menšími druhy bedel se skrývalo několik záludných druhů, jejichž konzumace mohla mít za následek rychlé gastroenterické otravy. V poslední době k vám však mohly doputovat zprávy o možné jedovatosti i velkých bedel. Podkladem těchto zpráv bylo několik otrav v Německu, a tudíž i naši mykologové začali být s hodnocením jejich jedlosti obezřetnější. To se samozřejmě netýká oné největší, nejvznosnější, chuťově vynikající bedly vysoké. Otazníky se však vznášejí nad její blízkou příbuznou, bedlou červenající. Ta byla dosud v atlasech doporučována coby rovněž jedlá, jen chuťově ne tak vynikající (sám ji po léta sbírám a bez jakýchkoli následků konzumuji). V posledních letech se však ve střední Evropě podobné bedly často houfně objevily v blízkosti lidských sídel, především na zahradách a zvláště na kompostech, prostě na silně hnojených místech. Byly pojmenovány jako bedla zahradní, případně bedla červenající česká a označeny jako jedovaté. Rada je tedy jednoduchá – nesbírejme sebelákavější bedly, které nám vyrostou doma na zahradě. Třeba bedlu cibulonohou, nalezenou na zahradním kompostu. Je nejedlá, jakkoli se vyznačuje příjemnou ovocnou vůní a nasládlou chutí. A v lese oželme onu bedlí drobotinu, ostatně druhově natolik rozmanitou, že s jejím určováním mají potíže i samotní mykologové (však se také jedna z nich nazývá – nomen omen – bedla klamavá).

Hlíva ústřičná – jedlá i léčivá zároveň|foto:Jaroslav Vanča

Internet podsvětí

Začalo to novinářskou zprávou, jež se objevila kolem roku 2000, tedy v době, kdy se začalo proměňovat lecjaké vědecké paradigma, o čemž jsme se ovšem namnoze dozvídali až zpětně. Zpráva informovala v populárně-naučném duchu o objevu největšího organismu na zeměkouli. Zjistilo se, že oním kolosem je podhoubí jediné václavky, objevené v americkém státě Oregon a pokrývající plochu 880 hektarů, což je více než 1200 fotbalových hřišť! Objasněme si jen, co je podstatou tohoto rekordu. Každé podhoubí tvoří zdaleka největší část houbového organismu, vlastní houby jsou pak jen čímsi na způsob úrody na ovocném stromě. Jednou za čas (nevíme dosud proč) je podhoubí vystaveno rozmnožovacímu pudu, a proto vyprodukuje spory. Aby se mohly rozletět po okolí, potřebují k tomu jakési nadzemní nosiče neboli plodnice, které na sebe vezmou podobu třeba našich známých houbařských úlovků. Vláknité obyvatelstvo podsvětní říše navíc žije v symbióze (tedy správněji mykorhize) s okolními stromy, kterým odevzdává minerály „vylouhované“ z půdy. Stromy se zase houbám odvděčují glukózou. Užitek z toho mají obě strany a s nimi i všechny další organismy, které díky houbovým vláknům dokážou vzájemně komunikovat. Semenáček mohutného dubu kupříkladu vyroste ze žaludu na místě, kde trpí nedostatkem vody. Skrze vlákna o tom podá zprávu svému rodiči, který mu pak poskytne trochu té vláhy „ze svého“. O čem si spolu dále povídají a jak to ovlivňuje růst třeba námi očekávaných jedlých hub, to je duševní potravou pro vědce na další desetiletí.

Březovník obecný – jeho výskyt ohlašuje brzkou záhubu napadené břízy|foto:Jaroslav Vanča

Zázraky evoluce a Marťané mezi námi

Soužití hub a stromů patří k největším zázrakům evoluce. Jediný strom může vytvářet společenství třeba se stovkou různých druhů hub. Houby tvoří cosi jako mozek veškeré vegetace, řídí informační tok mezi rostlinami a okolním ekosystémem. Podobně jako mozkové neurony prorůstají tkání, houbová vlákna se šíří lesní – a nejen lesní – půdou. Průřez těchto vláken je natolik miniaturní, že jediný krychlový centimetr půdy jich může obsahovat – jakkoli je to číslo neuvěřitelné – až dvacet kilometrů! Zmíněná obří václavka se proto nemusí rozmnožovat vegetativně, sporami, ale vějířovitými a ve tmě světélkujícími vlákny, spojenými v bohatě větvené provazce, jež dokážou přirůstat až několik metrů za rok. Proto jsem se ani příliš nepodivil, když jsem svého času nalezl trs václavek vyrůstající ze stěny předsíně naší přes zimu neobývané chalupy. Ta oregonská václavka se díky těmto vláknům stala i nejtěžším organismem na Zemi, neb její váha může činit takových 600 tun! A stáří tohoto giganta bylo odhadnuto na 2400 let. Čas hub a čas houbařů se prostě řídí jinými měřítky.

Houby byly ještě poměrně nedávno řazeny k rostlinám, nyní se staly obyvateli své vlastní říše.

Ještě k jedné zásadní změně ve světě hub došlo, takové, která doslova „přepsala učebnice“ přírodopisu. Houby byly ještě poměrně nedávno řazeny k rostlinám, nyní se staly obyvateli své vlastní říše, čítající asi jeden a půl milionů druhů, tedy řádově více než rostliny. A aby toho nebylo málo, přičinliví „revizionisté“ mezi mykology od ní oddělili zvláštní organismy, které byly dříve za houby považovány, protože když holt něco vypadá jako houba, měla by to být houba, říkali si asi staří systematikové. Představitele těchto hub nehub takto najdeme i v nepříliš starých houbařských i mykologických atlasech, ačkoli dnes je zřejmá jejich příslušnost k hlenkám. Ač se to jeví zcela nepravděpodobné, mají hlenky systematicky blíže k člověku než k houbám. Jejich bytí je s nadsázkou charakterizováno jako pokus mikroorganismů etablovat se v makrosvětě. Hlenky jsou totiž organismy tvořené jedinou buňkou, která však může obsahovat až miliardu jader a dohromady vytváří takzvané plazmodium. To je ona podivná, několikacentimetrová různobarevná „žoužel“, kterou občas uvidíme na starém pařezu a která je nadána autonomním, cíleným pohybem (ve vlhkém počasí dokáže během jediného dne uskutečnit celý svůj vývojový cyklus a zároveň popolézat rychlostí až deset centimetrů za hodinu). Pravým houbám se hlenky někdy velice podobají, jde však o pouhé tvarové sbližování na základě stejných životních podmínek.

Hlenka je podivuhodné stvoření, třeba i proto, že může mít až patnáct různých pohlaví!

Ačkoli nemají hlenky ani tu nejprimitivnější nervovou soustavu, mají jakýsi druh paměti, umožňující jim poučit se z chyb a nepříjemných zážitků. Známý je pokus japonských vědců, v němž nechali hlenku vypravit se umělým labyrintem na cestu k potravě. Ve výsledku dokázala najít nejkratší cestu způsobem srovnatelným s prací inženýrských týmů, navrhujících tokijský dopravní systém. Šlo o vápenatku mnohohlavou, snadno kultivovatelný modelový organismus. Nejčastěji však můžeme v lesích jehličnatých i listnatých najít zářivě žlutou slizovku tříslovou, vegetující na hnijících kmenech. Tvoří plodnice o několika centimetrech až desítkách centimetrů, podobně jako její příbuzná hřívovka černá. Slizovka je sice jedlá, leč svou „hlenovitou“ konzistencí od konzumace odrazuje (jakkoli v Mexiku ji prý jedí v úpravě s vajíčkem). Že působí hlenky nejen v naší přírodě poněkud „marťansky“, o tom svědčí událost z amerického Dallasu v roce 1973, kde se hlenky vyskytovaly v takovém množství, že je lidé považovali za důsledek invaze mimozemské civilizace. Nedivme se, hlenka je opravdu podivuhodné stvoření, třeba i proto, že může mít až patnáct různých pohlaví! Skoro stejně, jako je tomu u dnešních lidí, řekl bych.

Rosolovka mozkovitá – doslova zazáří i v šedivé podzimní přírodě|foto:Jaroslav Vanča

Houbová terapie

V každé lékárně dnes naleznete léky z hub. To také dříve nebývalo. Zatímco v Asii se používání léčivých hub stalo kontinuální součástí tradiční fytoterapie, v Evropě se znovu objevuje až ve druhé půli 20. století, a to právě v souvislosti s duchovním a kulturním „vytěžováním“ Asie. U nás k boomu houbové terapie došlo až po převratu, i když skromný výzkum i pokusy o lidové sebeléčení zde probíhaly již dříve. V současnosti výzkumná pracoviště i farmaceutické firmy na celém světě produkují záplavu studií z oblasti chemie, fyziologie a farmakologie makromycetů, tedy hub viditelných pouhým okem, s odlišeným podhoubím a plodnicí.

Není divu, uvědomíme-li si, že mezi zhruba čtrnácti tisíci kloboukatých hub je zhruba dva tisíce jedlých, z toho pak přibližně sedm set léčivých. Naši předkové již v dávnověku vypozorovali, že určité druhy hub zastavují krvácení, jiné podporují trávení, další potlačují virové a bakteriální infekce, opět jiné brzdí růst nádorů… Nejstarší písemné zmínky o léčivých účincích hub pocházejí z Indie z doby před pěti tisíci lety. Ve stejné době byly však léčivé houby používány i v Evropě, jak dokládá nález sušené houby, konkrétně březovníku obecného, v torbě známého Ötziho, mumifikovaného „muže z ledovce“, z horské oblasti italsko-rakouského pomezí. Nebohý Ötzi zřejmě používal březovník – dřevokazný choroš, který nalezneme i u nás na lecjaké bříze – jako lék proti střevním parazitům.

Václavka obecná – její vitalita i rozmnožovací schopnosti budí respekt|foto:Jaroslav Vanča

Pestrá světoobčanka

Ani my nemusíme kupovat drahé preparáty, stačí vypravit se do běžného českého lesa a pozorně se porozhlédnout. Taková hlíva ústřičná, sama o sobě výtečná jedlá houba, zároveň obsahuje i látky, které významně ovlivňují hladinu cholesterolu i tuku v krvi. A čistý hlívový prášek si můžeme sami pořídit z plodnic, usušených při teplotě maximálně 40 stupňů Celsia. Posílíme tak svůj imunitní systém ojedinělou kombinací vitaminů, minerálů, proteinů, sterolů, aminokyselin i stopových prvků. Hlíva byla zkoumána dlouhodobě a její příznivé účinky jsou prokázané. Typickou houbou těchto dní je i vlhkomilná dřevokazná rosolovka mozkovitá, rostoucí především na habrech. Je velice nápadná svou zlatožlutou barvou a mozkovitě zprohýbanými laloky s rosolovitou, chrupavčitou konzistencí. Po dešti do daleka zazáří svou až exotickou barevností, za sucha ji jen těžko identifikujeme; změní se totiž v jakousi bezbarvou blánu. Lékařsky jsou prokázány její protirakovinné, imunostimulační a antialergické účinky, běžný houbař ji však může vyzkoušet jako léčivý obklad na podráždění nervových zakončení, tedy „starý známý“ ischias.

Nemusíme kupovat drahé preparáty, stačí vypravit se do běžného českého lesa a pozorně se porozhlédnout.

Během zimy snadno objevíte i chorošovitou, tedy dřevnatou a trsnatě rostoucí outkovku pestrou, dělající čest svému druhovému jménu, neboť se vyskytuje v celé barevné škále – od hnědavé přes namodralou, žlutou až k zelené (byť tato barva je spíše způsobena řasami, které žijí na jejím povrchu). Někdy dokonce vytvářejí barvy na jejím povrchu celé duhové spektrum. Outkovka je světově rozšířenou houbou, v Asii je běžně užívána jako čaj s protivirovými a imunizujícími účinky. K tomu účelu ji můžeme použít i my, stačí její plodnice usušit a podrtit. Drsnější povahy mohou i žvýkat celé sušené plodnice. Já sám, pronásledován v zimním období častými infekcemi, ji užívám jednoduchým způsobem – lžičku drobně podrcené plodnice denně. Mezi námi, milí čtenáři, chutná to jako nastrouhané polínko. Ale zvykl jsem si a nenechám na tuto houbovou „světoobčanku“ dopustit…