To mu věřte! aneb Šalamoun na Kampě. Retrospektiva otce maxipsa Fíka potěší dospělé i děti

Název má ta přehlídka šalamounský: Kdo neviděl, neuvěří! To mně věřte! Takže děti do kapsy a šupem na návštěvu. Hlavním lákadlem je totiž legendární maxipes Fík.

Na výstavě je mu ale rozumně věnováno spíš míň než víc. Pár dílů z večerníčku, co jedou ve smyčce, ukázky analogové animace a taky knižní verze (scenáristou té povedené série o přerostlém psisku, nadaném lidskou řečí i solidně rozvinutým smyslem pro absurdní humor, je Rudolf Čechura). V katalogu je pak pěkná fotka páníčka s Fíkovým předobrazem. A jsou v té knize (vydané nakladatelstvím Kavka) k mání i další Šalamounovy fotografie: jedna z mládí, z padesátých let, druhá z pozdního věku (letos bylo Šalamounovi šestaosmdesát let). A na obou je muž s výrazem spíše tragickým než komickým, s pořádnou dávkou vesmírné úzkosti a melancholie ve tváři. Jako by veškerou legraci schovával od počátku do konce pro svou bohatou práci, tedy pro druhé – a pro sebe, svůj vlastní život, si šetřil tu odvrácenou stránku, čili smutek.

Vernisáž výstavy Jiřího Šalamouna v Museu Kampa|foto:Museum Kampa

Výstava zabírá Jiřího Šalamouna komplet. Na detailní studium je toho na stěnách, na policích i v zásuvkách možná až příliš. Stovky a stovky „kapesních“, maloformátových kreseb; ilustrace, volná tvorba, filmové plakáty, kolážované stránky. Blízkosti nejen s animovaným filmem, ale taky s komiksem, respektive fázováním obrazového vyprávění do „tabulí“ podle vzoru kramářské písně. V hlavní roli lidi a hlavy, různě deformovaná, motivicky hyperbolizovaná těla. Vše v dynamickém vývoji, prudkém pohybu. Jednou směrem k lásce, jindy ke smrti. Častokrát doprovodné komentáře, slovo jako přirozeně prodloužená ruka obrazu. Celkový dojem? Jako ze skicáku, z deníku. Hemžení dramatických scén, posbíraných ve světě, který moc nebere rozum, jako spíš nerozum; hru, dobrodružství, fantazii a okamžitou kreativitu.

Šalamoun je výrazově nejblíž dětské kresbě, spontánnímu živlu, který střídá expresivitu a dryáčnictví s jistou pohádkovostí. Jeho výtvarný svět je silně emočně nabitý, přeludný, napumpovaný osvobodivým smíchem. Stačí zalistovat některými tituly, které ilustroval:

Jiří Šalamoun s Fíkovým předobrazem|foto:Pavel Vácha, Museum Kampa

V melounovém cukru (Richard Brautigan ležící snící), Tracyho tygr (Saroyanova fraška pod vlivem surrealismu), Kozma Prutkov („prášilovská“ mystifikace made in Russia), Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky (Tolkienovo fantastické univerzum, které šlape jako perpetuum mobile) anebo Poslyšte písničku hezkou (kolekce kramářských písní ze starých a starších časů). Šalamoun si vybíral neomylně. Vlastně neilustroval, souzněl s textem natolik, že jen dál kreslil podle svého. Z jedné vody načisto. S rizikem nedokonalého tahu nebo rovnou chyby.

Ta výstava v Museu Kampa je sice rozsáhlá, přebohatá na exponáty, ale drží pohromadě víc než dobře. Když člověk odchází ze sálů v druhém patře a zavře oči, má dojem, že viděl jednu nesmírně rozsáhlou kresbu, rozpracovanou do tisíce detailů. U stolku před východem leží monografie, barevné pastelky a bílý papír; k inspiraci a volnému užití. Jedno dítě nakreslilo řadu komiksových okének, kde přibývá po částech postava; druhé inscenovalo setkání Fíka s klokanem. Kulisu vytvářela kustodka, která nepřetržitě střílela od boku na kohokoli v místnosti, kdo se přiblížil přes čáru, protivně umravňující repliky typu „Třicet centimetrů od exponátu!“. Možná si ji tam Jiří Šalamoun přál. Aby v kontrastu s jejím ubohým zakazováním a přikazováním vynikl jeho svobodný, tvůrčí duch. On ale vynikne dostatečně i bez ní.