Příběh o tom, jak málo stačilo a Beatles by dnes nikdo neznal
Komediální příběh Raye Connollyho Poslední šance pro Beatles nabízí v neděli 2. srpna večer Dvojka Českého rozhlasu.
V době, kdy je populární hudba přesycená marketingem a pozornost posluchačské obce rozdrobena do nespočtu žánrových kategorií, vypadá historie úspěchu čtyř „kluků“ z předměstí Liverpoolu málem jako pohádka. Ale čísla kolem Beatles, to už je pevná realita, ať už se jedná o miliardy prodaných nosičů či první místa v žebříčcích obsazovaná i po půlstoletí neexistence skupiny. Nadto Beatles zůstanou navždy symbolem dekády, která populární hudbu zásadně poznamenala.
O dráze kapely, jejích písničkách i životě jejích členů bylo napsáno bezpočet knih. Mnohý dnešní čtenář bude možná zaskočen, jak divokými, téměř „punkovými“ začátky si Beatles prošli. Hraní v začouzených klubech za nízký honorář nebo pověstné hamburské angažmá s hraním do úmoru a životem po levných hotelech zrovna nevěstilo příští oslnivou kariéru. A přece se to stalo a rozhodující podíl na tom měli dva muži: Brian Epstein a George Martin. Ten první, Epstein, když se stal manažerem neznámé kapely, tvrdošíjně obcházel s demo nahrávkami vydavatele a nedal se zviklat odmítavými reakcemi producentů. A ten druhý, Martin, manažer gramofonové firmy EMI, si ty nahrávky poslechl a vzdor svým pochybnostem pozval Beatles do studia na zvukovou zkoušku. Pro skupinu to byl ten první příslovečný krůček ke slávě.
A právě kolem této události rozehrál britský hudební publicista a scenárista Ray Connolly děj své rozhlasové hry Poslední šance pro Beatles. Ke skupině měl ostatně profesionálně i osobně velmi blízko. Stejně jako „brouci“ pocházel z Liverpoolu, kde začínal jako novinář v deníku Daily Post a odtud přešel do Londýna, kde v populárních Evening Standard vedl rozhovory s největšími rockovými hvězdami šedesátých a sedmdesátých let. Byl u všeho důležitého, co se tehdy dělo. Z Beatles se nejvíc sblížil s Johnem Lennonem, který se mu jako jedinému svěřil se záměrem opustit kapelu několik měsíců předtím, než to skutečně udělal. Paul McCartney po rozpadu kapely požádal právě jeho o rozhovor, v němž hodlal objasnit svůj náhled na příčiny, které k rozpadu vedly.
„Sorry, boys, ale z toho nic nebude!“ Jaký byl byl svět populární hudby, kdyby v roce 1962 ve studiích Parlophonu zazněla právě tato slova?
Svoje kontakty i detailní znalost zákulisí populární hudby využil Connolly při psaní scénářů dvou úspěšných filmů That’ll Be the Day a Stardust s příběhem o vzestupu fiktivní rockové hvězdy Jimmyho MacLaina a jeho kapely Stray Cats. V prvním z filmů si zahrál i Ringo Starr a Connolly přiznal, že scénáře inspirovaly začátky Beatles, kdy skupina vystupovala pod názvem The Quarrymen. Velký rozhovor s Johnem Lennonem o jeho americké kariéře už Connolly napsat nemohl. Zpěvák byl zavražděn doslova pár hodin předtím, než měl novinář odletět do New Yorku. V roce 2005 alespoň Lennona uctil ve své rozhlasové hře Unimaginable, v níž se zaměřil na posledních dvacet čtyři hodin hudebníkova života. O osm let později napsal pro BBC další hru čerpající z historie Beatles, tentokrát v žánru lehké ironické komedie a postavil ji na myšlence, co by se stalo, kdyby v roce 1962 ve studiích Parlophonu skupina neuspěla. Kdyby to skutečně v její kariéře byla poslední šance a George Martin by řekl: „Sorry, boys, ale z toho nic nebude!“
