Při psaní si představuji příběh jako film

7. červenec 2019

Britská spisovatelka a novinářka Wendy Holdenová tvrdí, že k českým tématům svých próz se dostala náhodou. Ale docela náhodné to asi přece jen nebylo. Autorka třiceti knižních titulů a mnoha publicistických textů představila v Praze v poslední době dokonce tři romány, které mají české hrdiny a zčásti se tu odehrávají: Narodili se, aby přežili, I krása může zabíjet a životopis cembalistky Zuzany Růžičkové Sto zázraků.

Co vás motivuje k tématům souvisejícím s naší zemí?

Dostala jsme se k nim vlastně náhodou. Ale pro mě jako Angličanku nejsou česká témata nic těžkého, protože my Britové Česko i bývalé Československo svým způsobem obdivujeme. S návrhem, abych zpracovala život Zuzany Růžičkové, mě oslovila moje agentka. S další knihou I krása může zabíjet to bylo tak, že jsem jednou u kamarádky viděla krásnou sadu skleniček ze zeleného skla. Kamarádka mi řekla, že byly dovezeny z České republiky, a vyprávěla o úskalích při výrobě. Pak jsem přemýšlela o příběhu, do nějž bych zasadila tuto nebezpečnou výrobu, a o hlavní postavě.

S velkým ohlasem se tu v roce 2016 setkal i titul Narodili se, aby přežili.

Tu knihu mám ráda. Je o třech mladých matkách, z nichž jedna je Češka a jedna Slovenka. Všechny porodily své děti v koncentračním táboře. A ty děti přežily.

Novinkou je životopis cembalistky Zuzany Růžičkové Sto zázraků. Jak jste k ní jako k reálné postavě přistoupila?

Zuzana Růžičková je ve vaší zemi velká ikona. Je známá, milovaná, uznávaná. Při zpracování jejího příběhu jsem hodně vycházela ze znalostí získaných při práci na knize Narodili se, aby přežili, hlavně z poznatků o holocaustu a z návštěv v koncentráku.

Zvolila jste zajímavou formu -osobní vyprávění, jako by sama hrdinka psala memoáry.

Připadá mi, že to je čtivá a poutavá forma. Při psaní si představuji příběh jako film, je to pro mě cosi živého. A chci, aby to tak měl i čtenář, aby to v něm evokovalo děj, aby viděl na těch místech sám sebe. Mám radost, když s napětím obrací stránky. Ich-forma k tomu určitě přispívá. Když jsem byla požádána, abych sepsala memoáry Zuzany Růžičkové, uvědomila jsem si, že tohle téma si žádá ich-formu. I já sama mám ráda, když se můžu do příběhu plně ponořit a ztotožnit se svým hrdinou. Takže ich-formu považuji i pro sebe za přirozenou.

Vaše hrdinka je reálná postava, skutečné jsou i její příběhy. Musela jste určitě prostudovat spoustu materiálu.

Bylo to hodně práce, ale dělala jsem ji s láskou.

Stihla jste se s paní Zuzanou setkat?

Ano, několikrát, ale nepředpokládala jsem, že by zemřela tak brzy. Jednoho pátečního odpoledne jsem se s ní rozloučila a následující úterý bohužel zemřela. (Pozn. redakce: bylo to 27. září 2017.) V té chvíli jsem měla už hodně materiálu, ale chtěla jsem se k ní ještě vrátit a některé věci doplnit.

Byla to velká umělkyně i silný, vnitřně bohatý člověk. Co vás na ní nejvíc zaujalo?

Určitě její optimismus. Prostupoval vším, co říkala. Zuzana Růžičková byla neuvěřitelně optimistická osobnost, měla velkou chuť do života, užívala si ho. Byla také velmi zvídavá, i na sklonku života měla pořád touhu něco objevovat, hledat, jak udělat svět lepší. Chtěla také fungovat jako svědek minulosti, proto byla myslím ráda, že o ní píšu.

Vyznačovala se vtipem a humorem. Projevila se tak i ve vašich rozhovorech?

Ano, líbil se mi její velký smysl pro humor. Hodně často mě rozesmála. Ve chvílích, kdy vyprávěla nějaký těžký osobní příběh, dovedla rychle změnit téma, aby ho odlehčila.

Vaše kniha nelíčí život Zuzany Růžičkové chronologicky, ale na přeskáčku, v různých časových rovinách. Proč?

Kdybych vyprávěla tak, jak to v historii šlo za sebou, byly by to nejméně dvě knihy, nikoliv jedna. První by obsáhla její dětství a období války, druhá poválečná léta až po současnost. Vlastně by to byly dva rozdílné příběhy. Proto jsem se rozhodla začít kdesi na konci první třetiny - v roce 1960.

Ano, první kapitola je opravdu poutavým vstupem do tématu -jak se hrdinka najednou objeví v rumunském Sibiu, jaké tam má problémy, místní antisemitismus...

V roce 1960 se udál jeden ze zázraků jejího života: velké vlakové neštěstí, které přežila. Její další zázračné zachránění. Dalo mi to skvělou příležitost, jak hned zpočátku představit i jejího manžela a maminku, a taky hudbu, která pro ni znamenala všechno. Mohla jsem zmínit zároveň i antisemitismus. Takže v jedné kapitole jsem ve zkratce nastínila celý život i její důležité povahové vlastnosti - odvahu, disciplinovanost. Byla velmi odvážná, vždyť nahrávala s těžkým úrazem.

Vracela jste se k jejím nahrávkám, třeba k bachovskému kompletu, který nedávno vyšel v rekonstruované verzi?

Ano, poslouchala jsem její interpretaci Bacha velmi často, byla to přece hudba, která jí pomáhala v těžkých chvílích. Také jsem si pustila Chopinovo Nocturno, protože z jejího vyprávění vím, jak silně na ni zapůsobilo, když za války při práci v továrně v Hamburku najednou uslyšela Chopina. V té chvíli jí došlo, že na světě stále žije hudba!

Její poslední žák Mahan Esfahani v doslovu knihy připomíná, že pokud jde o interpretaci Bacha, byla to vlastně rebelka, prosazovala své pojetí. Což taky svědčí o její odvaze.

Jak jsem slyšela, Viktor Kalabis říkal, že Bach by byl velmi šťastný, kdyby ji slyšel hrát. Její interpretace by se mu určitě líbila.

Vrátíte se ještě k českým tématům?

Na začátku to byla náhoda, ale pak jsem se do vaší země a lidí zamilovala. Mám ráda Čechy i Českou republiku a možná mě novinářský instinkt zase k nějakému českému tématu přivede. Teď si uvědomuji, že jsem se s vaší zemí, i když nepřímo, setkala už v dětství: můj otec pomohl jednomu svému českému příteli po sovětské okupaci Československa v roce 1968 dostat se do Londýna. S jeho rodinou jsme se vídali, pamatuji se na vánočního kapra v jejich vaně, na cukroví a nakládané houby. Takže ty české náhody až tak náhodné nejsou...

autor: Agáta Pilátová
Spustit audio

Více o tématu