Královna chaosu Lenka Dusilová

Lenka Dusilová

Začínala jako drsná rockerka v kapelách Sluníčko, Pusa nebo Lucie a její následný vstup na sólovou dráhu jako by byl vyústěním snahy o osobnější a intimnější vyjádření. Nepatří k muzikantkám, které by zrovna chrlily nahrávky, poslední album V hodině smrti jí vyšlo před pětilety. Je v tom i její puntičkářství. S perfekcionismem přistupuje i k chystanému hudebně obrazovému benefičnímu projektu Monument/um, jímž v létě podpoří historické památky v severních a západních Sudetech.

Na úplném počátku projektu Monument/um je váš koncert ve prospěch barokní Reinerovy fresky v pavilonu u zámku v Duchcově v roce 2015. Čím vás příběh nástěnné malby tak zasáhnul?

Nápadu na koncert předcházelo seznámení s vizuálním umělcem Aeldrynem na festivalu Spectaculare, který se zaměřuje na propojení ambientní a elektronické hudby a vizuálu. Josef Sedloň mě umluvil, abych tam taky vystoupila a já si pro společný projekt vybrala právě VJ Aeldryna ze studia Lunchmeat. Výsledný tvar toho propojení nás natolik bavil, že jsme si slíbili další spolupráci. Pak jsem se dostala na zámek Duchcov, kde byl tehdy kastelánem Marian Hochel, mladý, příjemný a vzdělaný člověk, který nám poskytnul prostor k natáčení klipu Indiánky. Říkala jsem mu, že kdyby věděl, jakým způsobem by mě mohl na oplátku zneužít, že mu ráda pomůžu. Vzal mě do výstavního pavilonu na zámecké zahradě, kde mi vyprávěl příběh Reinerovy fresky. Původně byla součástí špitálského kostela, ale ten byl za komunistů zbourán pod záminkou, že se na místě bude těžit. Což se samozřejmě nikdy nestalo. Přišlo mi to jako docela hustej příběh a napadlo mě, že právě tam by skvěle fungovalo naše propojení s Aeldrynem. Tak jsem vytvořila projekt benefičního koncertu. Marian Hochel nejdřív poskytnul návštěvníkům odborný výklad a potom se odehrál koncert.

S jakým ohlasem?

Lidi byli nadšení a Soňa Paleta z mé bookingové agentury přišla s myšlenkou, že by se měl podobný koncert udělat i v prostředí dalších historických objektů. Začali jsme hledat nějaký koncept, jaký typ památek vybrat, a shodli se na tom, že se nechceme zaměřit jen na kostely, hrady nebo zámky, ale taky třeba na technické památky různého druhu. Dalším parametrem bylo, aby nešlo jen o jednorázovou akci, kdy bychom vykrváceli na tom, že někam přitáhneme agregát a uděláme koncert, který skončí, a památka zůstane stejně mrtvá. Takže jsme začali hledat lidi, kteří stojí za konkrétními místy, snaží se je vykopat ze země, oživit zpřetrhaný kořeny a znovu ty památky propojit s místní komunitou.

Mezi čtveřici objektů, kde se v červenci a srpnu koncerty uskuteční, jsou kostel v Horním Vítkově u Chrastavý, hrad Hauenštejn v Krásném lese, Jablečné lázně v Jablonci nad Nisou a Fabrika Temný Důl v Horním Maršově. Přiznám se, že některá z těch míst jsem ani neznal.

To je taky jeden z důvodů, proč má projekt Monument/um pro nás význam. Ze jsou to méně známé památky a mohou se dostat víc do povědomí. Osobně jsem nebyla jen v Temném Dole, který výběrem prošel jako poslední. Od původní lokace jsme totiž museli ustoupit, protože se ukázalo, že tam koncert z personálních důvodů nakonec nepůjde uspořádat. Nejisté to bylo třeba i s Jablečnými lázněmi, kde musela proběhnout akustická zkouška, jestli to ten prostor zvládne a nepopadají tam třeba omítky.

Jen rekonstrukce továrny Temný Důl, kde se jeden čas brousilo smrkové dřevo pro krkonošské papírny, by vyšla na desítky milionů korun. Věříte, že je reálné takovou částku nastřádat?

To samozřejmě s takovým projektem není možné, tak pošetilí nejsme. Monument/um je naše srdeční záležitost. Jdeme do toho jako nadšenci a naším cílem je hlavně přitáhnout lidi k tomu, aby se na každou z památek podívali jinak, konfrontovali se s jejím příběhem, který má silnou výpovědní hodnotu, a zažili tam skrze hudbu propojenou s vizuálním ztvárněním neopakovatelnou atmosféru a emoce. Kapacita těch míst není velká, ale tím, že si lidi koupí lístek a přijdou, už přispívají. Veškerý výnos ze vstupenek jde za památkou.

Na českých středověkých sídlech se často konají ryze komerční akce. Vyhranila jste se tím projektem vůči festivalům typu České hrady.cz?

Asi úplně ne, i když pluju v úplně jiných hudebních vodách. To záleží. Jsem muzikant, hudbou se živím a devadesát procent mých příjmů je z koncertů, takže se nezavírám před možnostmi hrát svoji hudbu tam, kde je vítána a není to úplnej shit. Ale když mluvíte o festivalu České hrady, vím, že pořadatel toho festivalu je trochu můj příznivec a klidně by mě na Hrady vzal -pod podmínkou, že budu hrát výběr mých starších hitovek, a to prozatím opravdu nechci.

Mohla by presto nastat situace, kdy byste ten úkrok udělala?

Asi jo, ale zatím to není nutný. Jsem vděčná velice, že můžu dělat ty svoje šílenosti, jak já to cítím a umím. Hraju hodně sólově, i když je to někdy trošku fyzicky i psychicky záhul. Ale mám svoji cestu a nemám prozatím důvod kalkulovat nad tím, jak se zviditelnit za každou cenu a líp se uživit. I když musím říct, že aktuálně díky fyzickým limitům začínám uvažovat i nad jiným způsobem obživy v hudební branži. Abych nebyla závislá jen na živém hraní a častém cestování. Začíná to být náročná disciplína. Přece jen už nemám tolik sil jako dřív, koncertuju aktivně téměř třicet let.

Celý článek si můžete přečíst v Týdeníku Rozhlas 29/2019.